Jan Špáta nezapomenutelně


Jan Špáta
4 DVD
Verbascum a Krátký film a.s. 2009

Disk 1 (142 min.)
NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ (1964)
OKAMŽIK RADOSTI (1965)
HALLO SATCHMO (1965)
RESPICE FINEM (1967)
ZEMĚ SVATÉHO PATRICKA (1967)
LIDÉ Z HOR (1968).
BONUSY: SOUKROMÝ FILMOVÝ ARCHIV (1932-1950)

DISK 2 (150 MIN.)
MATĚJSKÁ POUŤ (1974)
JDI ZA ŠTĚSTÍM (1979)
VARIACE NA TÉMA GUSTAVA MAHLERA (1980)
ATLETICKÉ VARIACE (1980)
MEZI SVĚTLEM A TMOU (1990)
JAPONSKO, MÁ LÁSKA (1993)
Bonusy: ukázka restaurování filmů

Disk 3 (152 min.)
NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ II. (1990)
777 VTEŘIN O ČESKOSLOVENSKU (1992)
MÁŇA (1993)
PARTA (1993)
Bonusy: Soukromé a pracovní fotoalbum

Disk 4 (131 min.)
LÁSKA, KTEROU OPOUŠTÍM I., II.(1998)
GEN - Jan Špáta (1993)



„Pro mne je absolutním filmařem Jan Špáta - sám sobě
režisérem i kameramanem.
Ale to v hrané kinematografii není možné.“
/František Vláčil/

Filmové dílo Jana Špáty (1932-2006) patří nejen v českých poměrech k těm, která si bez zaváhaní dovolím označit přívlastkem „monumentální“. Nevnímám přitom obsah tohoto označení v kvantitativním měřítku, alespoň ne primárně, i když u Špáty je počet filmů na nichž pracoval jako režisér či kameraman úctyhodný. Monumentálnost si v této souvislosti spojuji především s tím, co by se dalo vyjádřit jiným termínem: komplexní. Právě takové dílo Jana Špáty je: nejen obsáhlé (vlastní filmy a kameramanské práce pro jiné režiséry čítají desítky, možná i stovky titulů), ale především zacílené, má filosofický rozměr, je stále aktuální, v oboru filmové dokumentaristiky tvoří jeden ze základních kamenů. A připočteme-li k tomu jeho další působení na pedagogickém poli či odvahu využívat nových technologií (ač klasický kameraman, jako jeden z prvních dokumentaristů u nás rozpoznal možnosti elektronického videozáznamu) vychází nám opravdu osobnost jedinečnho filmařského i lidského rozměru, jejíž dílo lze označit za zakladatelské. Špáta patří k těm několika málo dokumentaristům, kteří dokázali z filmového dokumentu udělat svébytnou uměleckou formu, postavit jej na vlastní nohy. Díky takovým osobnostem je dokument ve filmové oblasti rovnocenným partnerem jiných filmových tvarů. Domnívám se, že u vynikajících dokumentů se s jejich úderností, aktuálností a sdělností může těžko poměřovat i leckterý jinak mimořádný celovečerní hraný film. Obecně platí, že náměty dokumentů mohou být publiku bližší než vymyšlené hrané story, obvykle časově kratší tvar dokumentu je snesitelnější a navíc na malé ploše lze použít řadu experimentálních postupů, které si u dlouhých hraných filmů lze těžko představit. Máme zde tedy hned několik indicií, které činí dokument výjimečným a jsou-li tvůrcem správně uchopeny, může vzniknout dílo velké síly a hloubky.

A Špáta takovým tvůrcem byl. Ve Špátově filmografii najdeme dokumenty sociologické, filosofické, cestopisy i propagační snímky nebo reportáže. Žánrově jde tedy o pestrý soubor snímků, z nichž jsou některé možná zapomenuty, ale řadu z nich si stojí za to připomínat a několik lze vskutku označit za vrcholná díla českého dokumentu. Právě v těch totiž vystupuje to, co je pro Špátu charakteristické: zájem o člověka, o jeho běžný život, který sám o sobě nabízí spoustu dramat, zájem o věci lidské, bez rozdílu blízké všem. To je společný znak jeho filmů - humanismus, zakládající u Špáty to čemu říkáme „styl“. Ať už se jednalo o známé a slavné osobnosti nebo o „bezejmenné“ lidičky z venkova, objektiv Špátovy kamery jim měřil stejným metrem, stejného obdivu se u něj dostalo jak Gustavu Mahlerovi (VARIACE NA TÉMA GUSTAVA MAHLERA), tak venkovským babičkám (RESPICE FINEM), obyvatelům Irska (ZEMĚ SVATÉHO PATRICKA), postiženým lidem žijícím v ústraní či osobnostem stojícím na výslunní společenské popularity.

Zpočátku hlavně kameraman krátkých filmů Evalda Schorma (ŽELEZNIČÁŘI, PROČ?, ZRCADLENÍ, později ETUDA O ZKOUŠCE), časem samostatný tvůrce, který v 60. letech minulého století natočil třeba dodnes zásadní NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ (1964) a RESPICE FINEM (1967) a pak další a další snímky, ve vlastní režii i jako kameraman u filmů svých kolegů, do nichž přispěl mnohdy i z této pozice osobitým vkladem kameramanského ztvárnění (když už jsem v úvodu zmínil Františka Vláčila - např. jediný skutečný filmový Vláčilův portrét HLEDÁNÍ /1979/ v režii Drahomíry Vihanové je vlastně celý postaven na Špátově pečlivém a intimním kameramanství, na jeho citlivém a všímavém pohledu „na place“ i v zákulisí). Svou kariéru ukončil rovněž originálně, na vrcholu tvůrčích sil: po autobiograficky laděném filmu LÁSKA, KTEROU OPOUŠTÍM (1998) pověsil filmovou kameru na hřebík a dále se věnoval jen pedagogické práci. Důvod: „Je lepší, když se vás ptají: Proč už netočíte?, než když se vás ptají: Proč ještě točíte?“

V letošním roce bylo Špátovo dílo připomenuto způsobem, který je v našich poměrech mimořádný. V široké spolupráci několika institucí a osobností se velká část Špátových filmů pečlivě zdigitalizovala (využito bylo HD technologie v rozlišení 2K) a následně důsledně zrestaurovala tak, aby výsledné transfery byly použitelné jak pro technologii DVD, tak i pro Blu-ray a projekce v kinech. Vedle obrazu byl zrestaurován také zvuk, s nímž to bylo často ještě horší než s obrazem, protože zatímco u obrazu se k přepisům používaly zabezpečovací kopie originálních negativů (Intermediát), u zvuku museli vzít autoři projektu zavděk jen optickým záznamem na filmových pásech, protože originální magnetické stopy (které jsou zvukově úplnější, čistší a hlavně mají vyšší dynamiku) se nedochovaly. Zvuk se tak musel rekonstruovat často ještě pečlivěji, kromě remasteringu se musely vymazávat všudypřítomné šumy, lupance, doplňovat neúplné části...

Výsledkem více jak rok a půl dlouhé práce je nyní čtyřdiskový box DVD s 18 filmy, určený k běžnému prodeji a disk Blu-ray vyrobený výhradně pro projekce v kinech s digitální technologií (na Blu-ray je distribuován jen výběr pěti snímků - RESPICE FINEM, HALLO SATCHMO, VARIACE NA TÉMA GUSTAVA MAHLERA, MEZI SVĚTLEM A TMOU a ATLETICKÉ VARIACE).

18 filmových titulů, které DVD box nabízí, lze rozčlenit do několika skupin. První disk obsahuje šest snímků z 60. let – sociologickou sondu o skutečných hodnotách mladých lidí za socialismu NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ (1964), obrazovou báseň o přátelství amatérských horolezců OKAMŽIK RADOSTI (1965), reportáž z návštěvy Louise Armstronga v Praze HALLO SATCHMO (1965), která má kromě filmařských kvalit i historickou hodnotu (protože na rozdíl od občas v televizi ukazovaných reportážních záběrů Armstronga v Lucerně nebo v Semaforu je v tomto filmu vidět víc do zákulisí), až do klasických rozměrů se tyčící filmový esej o samotě, opuštěnosti a pokoře starých žen RESPICE FINEM (1967), jenž se stal jedním z vůbec nejoceňovanějších Špátových snímků vůbec, dále cestopisný esej o Irsku ZEMĚ SVATÉHO PATRIKA (1967), který údajně v Irsku prohlásili za nejlepší dokument o své zemi (pro mne osobně bylo kdysi dávno shlédnutí toho filmu iniciačním momentem pro zájem a pozdější cesty do této země, především na ostrov Inishmore, mj. dějiště Flahertyho MUŽE Z ARANU (1934) - Špáta zde ještě v 60. letech zachytil obdobný způsob rybolovu!) a pohled na proměny tradičního života kavkazských pastevců v Dagestánu LIDÉ Z HOR (1968).

Druhý disk obsahuje různorodou kolekci snímků ze 70.-90. let, reportážně laděné filmy MATĚJSKÁ POUŤ (1974) či pohled do zákulisí turné hvězdy českého šoubyznysu Karla Gotta JDI ZA ŠTĚSTÍM (1979), životopisný dokument VARIACE NA TÉMA GUSTAVA MAHLERA (1980), esejisticky pojaté ATLETICKÉ VARIACE (1980) o vítězstvích a prohrách na Mistrovství Evropy v lehké atletice v Aténách, portrét fotografa Jindřicha Štreita a pohled na život jeho hrdinů v pohraničí MEZI SVĚTLEM A TMOU (1990) a dokument JAPONSKO, MÁ LÁSKA (1993), zaměřující se především na život obyvatel této země.

Třetí disk prezentuje tvorbu posledního období, do nějž Jan Špáta vstoupil pokračováním svého dávného projektu NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ II. (1990), tentokrát o hodnotách mladých lidí v posledním roce totalitního režimu (film plný skepse a beznaděje je zakončen záběry natočenými 17. listopadu 1989 na Národní třídě, kde se Špáta pokusil, jen pár okamžiků před tím, než zde propuklo hrubé násilí, mezi zpovídané zahrnout i příslušníky bezpečnostních složek, stojící v bílých přilbách za hradbou štítů). V posledním roce existence česko-slovenského soustátí natočil hudebně obrazovou koláž 777 VTEŘIN O ČESKOSLOVENSKU (1992), o rok později ve spolupráci s Olgou Sommerovou sugestivní výpověď čtyřiadvacetileté recidivistky MÁŇA (1993) a ve stejném roce film PARTA o přátelství mezi dětmi z Jedličkova ústavu a jejich zdravými kamarády.

Poslední disk pak přináší především dvoudílný dvouhodinový autobiografický snímek LÁSKA, KTEROU OPOUŠTÍM (1998), bilanční zpověď o více než čtyřiceti letech práce na poli filmového dokumentu. Jako doplněk tohoto autoportrétu je pak připojen díl z televizního cyklu GEN o Janu Špátovi (1994), který natočila Olga Sommerová.

Uz jen samotný výčet těchto titulů působí úctyhodně, jak ve vztahu k Janu Špátovi tak k vydavatelům boxu. Filmy jsou přístupné z graficky čistého menu, uvozeného krátkým intimním intrem, které nabízí kromě volby filmů a titulkových sad (česká pro neslyšící, anglická) také bonusový materiál, na každém disku jiný. U filmů jde ve všech případech o klasický obrazový formát 1.33:1, zvuk je v originálním mono. Parametry obrazu i zvuku jsou opravdu velmi dobré, odpovídají proklamacím vydavatelů o pečlivé rekonstrukci, která zbavila obraz nečistot a kazů, na druhou stranu ale nešla až za rámec přirozených vlastností filmového materiálu, takže zachovala filmové zrno nebo přirozený občasný třes obrazu. U barevných filmů velmi oceňuji uchované nebo rekonstruované barvy, jsou střídmé a přirozené. Černobílé snímky mají plnou škálu šedé, nejsou překontrastované. Bonusové materiály nabízí filmy z rodinného archivu, natáčené tatínkem Antonínem od Špátova dětství ve 30. letech ve Hronově až po počátek 50. let. Fotoalba jsou rozdělena do dvou celků - na soukromé, v němž se promítá Špátův život se všemi důležitými okamžiky, a na pracovní, reflektující práci dokumentaristy v průběhu 40 let, často v exotických destinacích nebo krkolomných situacích (např. na háku vysokozdvižného jeřábu). Posledním bonusem jsou ukázky z restaurování filmů, kde jsou názorně ukázány vady a poškození, které bylo nutné odstranit nebo alespoň eliminovat.

Box je doplněn bookletem, který obsahuje nejen všechny údaje k filmům, soupis ocenění, miniportrét Jana Špáty a dva texty se shodným názvem Můj Špáta - jeden napsala manželka Olga Sommerová, druhý, sestavený částečně ze vzpomínek a částečně ze soukromých sms zpráv dcera Olga. Mezi mnoha logy na obalu boxu je také logo DDD – Dost dobré dokumenty, upozorňující na záměr jakési ediční řady DVD disků přinášející dokumentární tvorbu. V první řadě se bude edice zaměřovat na vydávání a zpřístupňování prověřených a klasických děl českých mistrů dokumentárního filmu. V nejbližších plánech zatím figurují záměry vydat filmy Miroslava Janka a Pavla Kouteckého. Detaily k boxu i k celému projektu DDD najdete na www.janspata.cz.

Je potěšitelné, že o Špátův box (už jsem si ho tak soukromě pojmenoval - „Špátův box“ :-)) je velký zájem: od vydavatele se mi dostalo informace, že první vydaná várka byla velmi rychle rozprodaná a pro velký zájem bylo nutné nechat vyrobit dolis. Myslím, že to je největší pocta jak dílu Jana Špáty, tak i výborně odvedené vydavatelské práci. Tak komplexních a pečlivých projektů na DVD máme u nás málo.

[Na Nostalghia.cz publikováno 27. 11. 2009]



* * *
TOPlist


© 2002-2020 Nostalghia.cz
© 2002-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]