Nejsem takový, za jakého mě lidi považují. Nejsem ani takový, za jakého se považuji já
sám. Když si někdo myslí, že ví, jaký je, tak velmi dobře víme, že to vlastně neví.
Jestliže si však obecenstvo myslí, že ví, jaké je, pak je nutno ponechat je v domnění,
že to ví; kdyby se totiž obecenstvu řekla pravda o tom, co si myslí, že ví, všichni by
byli zklamáni a rozladěni. Nechť si tedy lidé dále myslí, že tluču herce, nebo právě
naopak, že je režijně vedu naprosto mírně. Co si myslím já sám, na tom v podstatě vůbec
nezáleží, protože si lidé už stejně zvykli považovat mě za dvojhlavé tele...
Nikdy jsem necítil potřebu změšťáčtět. Byl jsem odjakživa měšťák, konzervativec,
reakcionář a všechno co si ještě přejete, když vám to udělá radost...
A právě proto, že jsem měšťák, mám rád cirkus s jeho maringotkami a šapitó.
Nosím vous symbolicky. A holím si ho také symbolicky. Ve mně je herec, který se
nenarodil a který se líčí rozličně, podle okolností. Někdy lépe, jindy hůř. V každém
případě je vous špatná maska, mnohem lépe se asi člověk skryje za čerstvě vyholenou
tvář.
Cahiers du Cinéma, č. 85, červenec 1958
Já nenávidím obecenstvo, bojím se jej a mám je rád. Cítím, jak mě neodolatelně
přitahuje nutnost obecenstvo dojímat, líbit se mu, strašit je, tísnit, hanobit. Jsem
závislý na obecenstvu, a to je tragédie. Ale tato závislost mě pobízí, hnusí se mi a
zároveň se mi líbí. Na všem, co dělám, se podílí tisíce očí, uší, mozků, srdcí a těl.
S krajně vyostřenou vnímavostí dávám všechno, co mám, co objevím, co uzmu i to, o čem
se domnívám, že jsem vynalezl.
Z časopisu Filmnyheter, Stockholm, č. 11, září 1958
České překlady poprvé publikoval Ljubomír Oliva ve své knize Ingmar Bergman, Praha 1966, s. 90-91.
|