Jesse Kalin: Ingmar Bergman a jeho filmy
Ediční řada Filmoví tvůrci, v níž nakladatelství Casablanca přináší monografické
práce věnované filmové tvorbě významných režisérů (doposud byly vydány knihy Alfred Hitchcock
a jeho filmy, Lars von Trier a jeho filmy), byla počátkem roku 2008 rozšířena o třetí
titul, kterým je práce amerického profesora filozofie a filmu na Vassar College s názvem
Ingmar Bergman a jeho filmy. Jeden z dalších možných pohledů na Bergmanovo filmové
dílo a historicky vlastně první monografie, která u nás vychází po loňské Bergmanově smrti.
Kalinova kniha není klasickým systematickým přehledem Bergmanovy tvorby, který by se
vyčerpávajícím způsobem "vypořádal" s celou Bergmanovou tvorbou. Je to práce poněkud
zvláštní, protože Bergmanovo dílo nahlíží "jen" z morálně-etických hledisek, která jsou podle
autora tím nejpodstatnějším přínosem Bergmanových filmů. Zcela vědomě pomíjí velké části
Bergmanovy umělecké dráhy (divadlo), podstatné zdroje jeho inspirací (dětství, osobní život),
filmařské aspekty jeho snímků. Kalin toto komentuje slovy, že "o Bergmanovi by se daly napsat
různé knihy" a ta jeho je jen jedním z možných pohledů. Jádro Bergmanových uměleckých úspěchů
podle něj leží "v morálním a filozofickém odkazu". Tomu také podřídil strukturu své knihy,
kterou pojal jako souhrnný pohled na vývoj Bergmanova filozofického názoru.
Ten se podle Kalina vyvíjel v určitých periodách a postupně jej reprezentuje zejména osm
filmů, hrajících v Bergmanově tvorbě zcela zásadní roli mezníků: Večer kejklířů (1953),
Úsměvy letní noci (1955), Sedmá pečeť (1957), Lesní jahody (1957),
Hanba (1968), Šepoty a výkřiky (1972), Scény z manželského života (1973)
a Fanny a Alexandr (1982). Neznamená to, že by autor v knize vůbec nezmiňoval jiné
filmy, ale přece jen vždy jde o zmínky dílčí, plynoucí spíš ze snahy blíže popsat určitou
periodu či Bergmanovo tvůrčí období. Téměř žádných rozborů se tak nedostane filmům z "komorní
trilogie" (Jako v zrcadle, Hosté Večeře Páně, Mlčení), Personě, Hodině vlků
či Podzimní sonátě. Nezmiňuji to ale jako nedostatek Kalinovy knihy, spíš tím chci
víc zdůraznit jeho metodu: rozebrat Bergmanovu tvorbu jako obraz lidského života, který i
přes svou nekonečnou rozmanitost podle Bergmana obsahuje několik zásadních a neodmyslitelných
konstant, tvořících jeho strukturu. Jesse Kalin je charakterizuje takto: apokalypsu
(soud) alias konfrontaci se sebou samým s možností volby; opuštění druhými lidmi a
selhání podpory "transcendentna"; martyrium s následnými pochybnostmi, doprovozené
ponížením a izolovaností; naději na vizi lepší budoucnosti spojenou s vědomím duchovní
smrti, která vyvolá pocit hanby; schopnost obrátit se k blízkému člověku, nebo
se od něj odvrátit.
Podle Kalina jsou tyto prvky základními stavebními kameny Bergmanových filmů a tvoří osu
jeho tvorby, která se sice tu a tam z naznačeného směru odchýlila, ale v zásadě směřovala
vždy po těchto tématech, někdy komplexněji, jindy se k nim obracela dílčím způsobem. Tomu
odpovídá i výběr "stěžejních" filmů (viz výše) a členění knihy do tří kapitol. První nese
název Filmy z 50. let a obsahuje rozbor děl, v nichž se Bergmanova filozofická vize
zrodila (Večer kejklířů, Úsměvy letní noci) a našla si svou další cestu a směr
(Sedmá pečeť, Lesní jahody). Lze je označit za díla "synoptická", která i přes
své individuální tragické rysy přinášejí souběžně především naději. Druhá kapitola Nové
názory otevírá značně proměněný obraz života, v němž se téměř definitivně usídlily nejen
pocity opuštěnosti a bezvýchodnosti, ale hlavně pomalé umírání za dlouhého dne,
otupělost, rezignace (Hanba). Tento "trend" pak dovršují Šepoty a výkřiky a
Scény z manželského života. Poslední kapitola Nový pohled je cele věnována
filmu Fanny a Alexandr jako shrnutí Bergmanovy tvorby, v němž se tvůrce pokusil opatrně
navázat na svůj "občerstvující" pohled z 50. let, ovšem s trvalou "příchutí" temných tónů.
Bergman nám podle Kalina nenabízí svým posledním velkým dílem žádné rozhřešení ani vyústění
své tvorby ve velkolepém finále. Fanny a Alexandr není tvůrcovým usmířením, ale jen
opatrným a poněkud lhostejným pohledem na lidský život, bez otázek, bez emocí, bez odpovědí.
Odpovědět si musíme sami.
Kniha je doprovozena fotografiemi z filmů, které mají kontextuální popisky a dávají tak
textu i "vizuální rozměr". Autorova předmluva (anglicky i česky) je psána speciálně pro
české vydání a protože vznikla v září 2007, reaguje na úmrtí Bergmana i Antonioniho. Vlastní
text je doplněn řadou odkazů a poznámek, v závěrečných dodatcích se Kalin stručně věnuje
Bergmanově biografii, poznámce ke vztahu Bergmanovy tvorby a existencialismu a stručně odrazu
jeho díla v tvorbě Woody Allena. Český epilog napsal pro knihu Milan Klepikov. Výběrová
bibliografie je oproti původnímu anglickému vydání obohacena o zásadní české práce a seznam
českých DVD. Filmografie obsahuje filmovou i televizní tvorbu, včetně devíti reklam, jež
Bergman natočil v roce 1951. Filmografické záznamy obsahují základní údaje o filmech, jejich
obsazení a uvedení. Poněkud nestandardně jsou vždy jako první uvedeny originální názvy a to
i u filmů, které byly uvedeny v naší distribuci (český překlad originálního názvu, v případně
u nás uvedených filmů český distribuční název, jsou uvedeny na samostatném řádku a mezi sebou
jsou odlišeny jen jiným fontem písma). V závěru je umístěn kombinovaný rejstřík. Kniha je
kvalitně vytištěna, měkká obálka je opatřena ještě vnějším snímatelným přebalem. Brožovaná
vazba je možná až příliš pevná a má tendenci se stále zavírat, takže při čtení si určitě
posílíte svaly na předloktí.
Minimálně formálně neobvyklý Kalinův pohled na Bergmanovu tvorbu je zajímavou alternativou
k uvažování nad Bergmanem. Zdá se mi, že svou morálně-etickou orientací je celý text blíž
filozofické úvaze nad lidským životem než filmově-historickou studií. Jenže právě tím
pravděpodobně věrně následuje základní témata Bergmanovy tvorby. Takže by vlastně mělo být
všechno vpořádku.
|
