| |
|
Texty
| |
|
Miloš Fryš
Jsou filmy z bílé, z mlčení a z nehybnosti...
Když v roce 1999 Robert Bresson zemřel, zaznamenal tuto událost v českém tisku jen
málokdo. V příloze Lidových novin "Umění a kritika" (23. prosince 1999, str. 3) vyšel
nekrolog, který sepsal člověk z nejpovolanějších, Miloš Fryš, překladatel Bressonových
Poznámek o kinematografu z nichž
vybral na závěr také několik ukázek.
Pro úplnost je potřeba uvést, že duchovním otcem a inspirátorem textu je dnes již
zesnulý básník a legendární filmový kritik Andrej Stankovič (1940-2001), který byl v této době
redaktorem přílohy LN "Umění a kritika".
|
Roku 1990 řekl v Oberhausenu Alexander Sokurov, že byla vytvořena zatím první písmena
abecedy filmu, která napsali Flaherty, Bresson, Bergman a Tarkovskij... (Film a doba
č. 4, 1991, s. 220)
Jeden z nich, samotářský velikán světové kinematografie Robert Bresson odešel jakoby na
vlastní přání téměř bez zájmu audiovizuálních médií. Zemřel 18. prosince 1999 ve věku
98 let na svém venkovském sídle Droue-sur-Drouette západně od Paříže.
Vynálezce kongeniální filmové metody, jejíž výsledek nazýval kinematografem
(cinématographe), stál v opozici proti "komerčnímu" filmu, jemuž říkal prostě CINÉMA,
chcete-li FILM. Nepracoval s herci, nýbrž s modely, které musely disponovat minimem
výrazových prostředků. Stejně "asketický" byl jeho styl ve všech svých složkách.
(Ryzost metody a hodnota takového díla byla mimochodem k rozeznání na první pohled třeba
už jen podle své naprosté nezcizitelnosti. To ukrást nešlo.) Filmy tiché jako knihy, z
nichž Bressonovi "antihrdinové, oběti nelítostného světa" často vzešli...
Robert Bresson se narodil 25. 9. 1901. (Teprve před několika málo lety se začal uvádět
tento rok narození, do té doby jsme se vždy setkávali s letopočtem 1907.) V mládí projevoval
největší zájem o malířství. S Cocteauem a Leenhardtem založili Objectif 49, z něhož
později vznikly legendární Cahiers du Cinéma.
Kopie středometrážní satirické prvotiny Veřejné záležitosti (1934) byla
znovunalezena až v 80. letech. Andělé hříchu (1943) podle cizího námětu s
Giraudouxovými dialogy a Dámy z Bouloňského lesíku (1945) ještě nenesou pečeť
Bressonova kinematografu. Zatímco následující Deník venkovského faráře (1950,
Velká cena MFF Benátky ´51), natočený podle Bernanose, je již vskutku mistrovským dílem
a důslednou aplikací metody kinematografu. Katolík Bresson pak zůstává své metodě věrný
až po svůj poslední film Peníze (1982, Velká cena ex aequo MFF Cannes ´83).
Připomeňme na tomto místě všechny ostatní filmy, včetně případných předloh. K smrti
odsouzený uprchl (1956), zpráva majora Devignyho; Kapsář (1959);
Proces Jany z Arcu (1961), akta procesu z r. 1431; A co dále, Baltazare
(1965); Muška (1966), stejnojmenná Bernanosova novela; Něžná (1969),
Dostojevského povídka Krotká; Čtyři noci jednoho snílka (1970), Dostojevského
román Bílé noci; Lancelot od jezera (1973); Pravděpodobně ďábel (1976);
Peníze (1982), Tolstého povídka Modrý kupón.
Andrej Tarkovskij, podle Sokurova další z tvůrců prvních písmen abecedy filmu, o
Bressonovi řekl:
"...Je také třeba tato díla (díla J. S. Bacha - pozn. aut.) hrát bez příkras, lhostejně,
chladně. Mnozí současní a rovněž velmi známí pianisté hrají Bacha špatně, nechápou, v
čem je podstata. Pokoušejí se vyjádřit svůj vztah k dílu, ale Bach to v tomto případě
nepotřebuje.
Jeho je třeba hrát tak řečeno lineárně, jako na počítači, nevkládat do každé noty cit,
neromantizovat.
Bresson snímá každý záběr tak, jak se má hrát Bach na cemballo. Minimum prostředků.
Všechno drží postava podivuhodně jednoduchá, zbavená toho, čemu jsme si zvykli říkat
umělecký výraz. Nezadržuje čas "spontánně", ale dovoluje času pohybovat se vně
emocionálních akcentů. Ani ve velkých věcech nemá akcenty. Nedělá nic, co by vás
zaujalo. Je to olympijské umění, je to vyšší smysl pro formu."
(Přednášky o filmové režii na Vyšších kursech scenáristů a režisérů při
Goskinu
SSSR ve 2. polovině 70. let, zveřejněných až v Iskusstvu kino, č. 9, 1990, str.
108)
Z Poznámek o kinematografu Roberta Bressona:
(Éditions Gallimard 1975, č. Nakladatelství Dauphin 1998, přel. Miloš Fryš)
Žádní herci.
(Žádné vedení herců.)
Žádné role.
(Žádné učení rolí.)
Žádná režie.
Ale používání modelů převzatých ze života.
BYTÍ (modely) místo ZDÁNÍ (herci).
MODELY:
Pohyb zvnějšku dovnitř. (Herci: pohyb zevnitř ven.)
Důležité není, co mi ukazují, ale co přede mnou skrývají, a především to, co v nich je, aniž by to tušili.
Mezi nimi a mnou: telepatická komunikace, vnuknutí.
KINEMATOGRAF JE PSANÍ S OBRAZY V POHYBU A SE ZVUKY.
Filmy CINÉMA jsou historické dokumenty vhodné k uložení do archivu: jak hráli v komedii z roku 19.. pan X, slečna Y.
Modelům: "Nemyslete na to, co říkáte, nemyslete na to, co děláte." A ještě: "Nepřemýšlejte o tom, co říkáte, nepřemýšlejte o tom, co děláte."
Veď modely podle svých zásad s tím, že ti dovolí v nich hrát a ty dovolíš jim hrát v tobě.
Buď si jist využitím všeho, co je sdělováno nehybností a tichem.
ZVUKOVÝ FILM OBJEVIL TICHO.
Obrazy, řidiči pohledů. HRA HERCE MATE OKO.
Naivní barbarství dabingu
Hlas bez reality, neshodující se s pohyby rtů. V protirytmu plic a srdce. Ti, kteří "si spletli ústa".
Proti taktikám rychlosti, hluku postavit taktiky pomalosti, ticha.
Tvoje kamera prochází tvářemi, i málo mimiky (záměrné nebo nezáměrné) ji odradí. Kinematografické filmy, vytvořené z vnitřních pohybů, které jsou vidět.
Natáčení. Strach, aby neuniklo nic z toho, co pouze zahlédnu, co možná ještě nevidím a budu moci vidět až později.
Člověk netvoří připojováním, ale odhazováním. Rozvíjet je něco jiného. (Nenabývat.)
Budoucnost kinematografu patří novému rodu samotářů, kteří budou točit filmy za svůj poslední halíř a nenechají se vtáhnout do materiální rutiny trhu.
Vytvoření emoce pomocí vzdoru vůči emoci.
Postav svůj film z bílé, z mlčení a z nehybnosti.
Miloš Fryš
|
Text vyšel v příloze Lidových novin "Umění a kritika", 23. prosince 1999, str. 3.
Na Nostalghia.cz se souhlasem autora [publikováno: 18. 12. 2003]
| |
|