Nostalghia.cz - Luis Buñuel

Výstižnost, drzost a obrazová askeze
rozhovor s Jaroslavem Duškem

Ve čtvrtek 2.10. proběhl v královehradecké restauraci Satchmo rozhovor s oblíbeným i obávaným mágem improvizace Jaroslavem Duškem. Rozhovor, který byl věnován naším stránkám a ve kterém se pan Dušek ukázal jako velký znalec Buñuelova díla, si můžete přečíst na následujících řádcích.

Jan Jílek: Při minulém setkání jsme se spolu bavili o filmech, o režisérech a konkrétně i o Luisi Buñuelovi, takže bychom v tom mohli pokračovat. Naprosto nepřipraveně...

Jaroslav Dušek: No, já můžu říct, že Buñuela mám strašně rád a považuji ho za jednoho z nejsvobodnějších duchů, z nejsvobodnějších filmařů co znám. Protože já toho zase tak moc neznám... Samozřejmě už nestíhám spoustu soudobé produkce. Ale z těch věcí, co jsem od něj zahlédl, mně zaujaly jeho rané filmy - Andaluský pes ani tolik ne, ale Zlatý věk považuji za svobodný scénář, úžasný scénář, úžasný film. A potom jsem měl rád i některé mexické filmy. Viděl jsem Velkého světáka, Velké Kasino, Zločinný život Archibalda de la Cruz, viděl jsem film Tělo a ďábel. A pak samozřejmě miluju trojici jeho vrcholných opusů, tedy Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody a Tajemný předmět touhy. Tyhle filmy, "zralého Buñuela", mám strašně rád a bohužel jsem pořád neviděl film On.

J.J.: Myslíte Jeho nebo Něj?

J.D.: Já to neskloňuji. Ale tenhle film by mohl být zajímavý. Mně Buñuel vždy nějakým způsobem ohromoval mírou speciální přirozené stylizace. Vždycky mne fascinoval onen posunutý svět, kdy zejména s Jean-Claudem Carrierem našli klíč, který právě ve třech vrcholných opusech uplatnili. Takový zvláštní klíč ke zmocňování se reality - proto mi tyto filmy přijdou velmi výstižné. Vždy, když se na ně dívám, jsem fascinován mírou výstižnosti. Jak dialogů, které jsou velice pečlivé, tak i způsobu stavby celého filmu. To mám na jeho filmech rád. Myslím, že z novodobých filmařů je Buñuelovi nejblíže Aki Kaurismäki. Buñuelovým obdivovatelem je určitě David Lynch. Mulholland Drive je Buñuelem zřetelně inspirováno a taky proto se mi tenhle film ohromně líbil. A taky Příběh Alvina Straighta - v několika snových sekvencích jako bychom cítili Buñuelův dotek. Je to scéna, ve které žena přejede jelena a také sekvence, ve které se Sissy Spacek dívá z okna a vždy tam uvidí projít dítě. Tyto vize mají zvláštní sílu. A tohle právě umí Buñuel. A Fellini. Ti mají zvláštní dar, že umí dát do filmu snovou sekvenci, která má svojí tajemnou vnitřní sílu. Vždy je těžko pochopitelné jak to vlastně dělají - najednou na vás udeří plnou silou snový charakter těchto pasáží. Proto mám Buñuela rád. A také pro jeho podivný a vyšinutý humor, kterému se spousta lidí nesměje. Považují to za pravověrný surrealismus, ale já si myslím, že to je sranda. Ve velké míře to je sranda.

J.J.: Mohli bychom se ještě vrátit k oné podobnosti Kaurismäkiho a Buñuela. Myslím si, že je spojuje touha po svobodě, jak umělecké, tak lidské...

J.D.: Myslím že je spojuje ona přirozená stylizace - posun reality směrem k absurdnímu dramatu, které ale úplně nevnímáte jako absurdní nebo modelové drama. Jejich filmy působí "normálně", ale ve skutečnosti jsou vlastně vyšinuté. Když se podíváte na Kaurismäkiho Drž si šátek, Taťáno, tak zjistíte, že jedna postava mluví celou dobu pouze o kávě. V podstatě neřekne repliku, ve které by nezaznělo slovo "káva" - ale to si uvědomíte až doma. Až doma si říkáte, že celou dobu mluvil o kávě, pil kávu, snil o kávě, objednával si kávu, ale to vám při tom filmu nedochází. Netrčí z toho deklarace "toto je absurdní dílo". U Kaurismäkiho je to nenápadné. Když jeho filmy vidíte několikrát, poznáte, že je to přesně promyšlené. Kaurismäkiho Muž bez minulosti - vrchol stylizace. Chlapík, který žije po smrti a dojde štěstí až když umře. Recenzenti si vylámali zuby - všichni napsali "hlavní hrdina téměř zemře", ale tam je to natočeno zcela evidentně tak, že zemře. Přístroje vykážou smrt, on vstane, narovná si nos a žije dál. To je přece vrcholná stylizace. To už se nedá vyložit jako realistické dílo. Je to mistrovství zkratky, tedy výstižnosti o které byla řeč.

J.J.: Kaurismäki řekl, že dialogy zněčišťují životní prostředí.

J.D.: Ano, je to ona zkratka. A pak humor a nadhled, kterého jsou oba schopní. A také zvláštní herecká stylizace. Jak u Buñuela, tak u Kaurismäkiho herci hrají takovým zvláštním, suchým způsobem. Nic se nepřehání, velké city se prožívají bez výlevů, nikdo si netrhá játra, všichni hrají střídmě. Je to zvláštní styl a oba dva jsou zvláštní chlapíci. Myslím, že mají hodně společného. Hlavně v tom, že se nenechávají vnitřně omezit v tom, co chtějí dělat. Z jejich děl je cítit svoboda tvůrce, který podává zprávu, nekalkuluje, neohlíží se na úspěšnost a točí film jak asi musí. U obou také obdivuji jednoduchost natáčení. Říká se, že Buñuel točil všechny filmy 25 dnů. Vypráví se, že jenom vystříhal klapky, vše slepil a film byl hotový.

J.J.: U Buñuela se zřetelně vymezuje jeho surrealistické období - v Andaluském psovi deklaroval svoje pojetí filmu, které rozvinul ve Zlatém věku, který je komplexnější a celistvější...

J.B.: Zlatý věk mně ohromil svobodou příběhu, scénáře, vyprávěcích postupů. Tenhle film má jeden z nejsvobodnějších scénářů, jaké jsem kdy viděl zpracovány. Jíl, štíři, znásilnění, nakopnutí pejska, čtyři modlící se papeži, z nichž zbudou jen kostry - to jsou opravdu silné momenty. Ten film mně neskutečně bavil.

J.J.: Jisté formě osobního, individuálního surrealismu zůstal Buñuel věrný po celý život...

J.D.: Buñuel ke mně mluví svou drzostí a také tím, že jeho filmy nejsou hloupé. Mají v sobě určitou dávku intelektu, dávku ducha, dávku nadhledu a dávku humoru. A také smysl pro paradox. To všechno dotáhl do vrcholné podoby v Přízraku svobody. Tam se objevuje slavná scéna, kdy rodiče přivedou holčičku na policii, že se jim ztratila a přitom ji mají s sebou. Říkají policistům, že se jim ztratila holčička, oni se ptají jestli vypadala podobně jako ta, co je tam s nimi a oni odpovídají: "Ano, tak nějak". To je vrcholná scéna.

J.J.: S absurditou pracuje Buñuel i v Andělu zkázy...

J.D.: Buñuel netvrdí, že svět je nesmyslný, že je ve své povaze ab surde, tedy beze smyslu. Ukazuje, že existují paradoxy, kterých my si nejsme běžně vědomí a přitom je prožíváme. Jeho absurdní zkratky jsou symboly, které existují i v normálním životě, které vystihují něco, co v životě platí. Myslím, že zmiňovaná scéna s rodiči a holčičkou je jasnou metaforou vztahu rodičů a dětí. Rodiče se často chovají k dítěti tak, že v jeho přítomnosti o něm mluví, jako by tam nebylo. Mluví o jeho vlastnostech a dítě sedí tři metry od nich. Dobře ví, že dítě všechno slyší, ale mluví tak, že by to dítě slyšet nemělo. Vy to posloucháte a říkáte si, že to není možné. A v tom je Buñuelova síla. Jeho absurdity mají jakousi životní oporu. Nejsou to věci, které jen chtějí být absurdní a zvláštní. Buñuel v karambolu určitého střetnutí běžně zaběhaných konvencí, ty věci zesílí a někam dotáhne.

J.J.: Dovede absurditu ad absurdum...

J.D.: Dejme tomu ad absurdum, na hranici absurdity, čímž nás na ty věci upozorní.

J.J.: V Andělovi zkázy nemohou postavy překročit práh místnosti, což je reakce na situace z běžného života, kdy nikdo nechce převzít zodpovědnost, být ten první kdo udělá rozhodný krok. Tato bariéra se znovu objevuje na samém konci filmu v kostele, čímž bychom se mohli dostat k dalšímu z Buñuelovských leitmotivů, tedy ke vztahu k církvi...

J.D.: Myslím si, že Buñuel, ani nemohl žádné dogma přijmout.

J.J.: Ale vyrůstal v církevním prostředí...

J.D.: Vyrůstal - vychovávali ho jezuité, ale právě proto se tomu musel, jako svobodný duch, vnitřně vzepřít. Proto dal do Zlatého věku čtyři papeže. A hotovo.

J.J.: Buñuelův slavný citát je: "Díky bohu, že jsem ateista."

J.D.: To je ono, to je jeho způsob vyjadřování - provokace. A taky paradox, který dává smysl a který není jen bonmotem. Mám rád větu z Šimona na poušti, kdy se lidé modlí a říkají: "Dej bůh, ať jsme svědky Šimonova zázraku." To je podobné tomu citátu s ateistou.

J.J.: V Šimonovi se objevuje silné pokoušení ďáblem...

J.D.: Ďábel mu napotřetí vyrazí kříž z ruky a pak ho vezme na tanec atomového věku. Je zvláštní, jak byl Buñuel v něčem jasnozřivý. Třeba v Tajemném předmětu touhy hodně akcentoval výbuchy, terorismus. Před lety se mi to zdálo přitažené za vlasy, ale když člověk postoupí o pár let dál, tak si uvědomí realitu. A to je Tajemný předmět touhy z roku 1978.

J.J.: 1977...

J.D.: Byla to zvláštní předvídavost... A pak ta úplná drzost v Tajemném předmětu touhy - dvě herečky, které hrají jednu figuru, protože se s jednou z těch hereček pohádal. Mám dojem, že žádný jiný režisér by si nedovolil takovou drzost, že film nechá dohrát jinou herečkou. Ty herečky jsou navíc dost odlišné, každá vypadá jinak a jsou rozlišitelné na první pohled. To je naprostá drzost, a přesto si někteří diváci nevšimnou, že postavu hrají dvě herečky. Ačkoliv to jsou úplně jiné typy - jedna Španělka, druhá intelektuální Francouzka. To je fascinující drzost. Nebo ta slavná scéna v Tajemném předmětu touhy, kdy Fernando Rey jde s pytlem přes rameno. Buñuelovi se tahle scéna stále zdála nudná, stále mu neseděla, tak řekl : "Fernando, vem tam ten pytel." V pamětech Buñuel píše, že se pak všichni až lekli síly té scény. Potom to pro jistotu natočili ještě bez pytle, ale ve filmu je verze s pytlem. Buñuel má klidný způsob vyprávění, není to hektický vyprávěcí styl, ale postupné vrstvení paradoxů. Je to klidné, jednoduché vyprávění. Schorm vždy říkal, že nejjednodušší filmař je Buñuel. Nejjednodušší způsob točení - úderný a jasný.

J.J.: Nejjednodušší znamená zároveň nejúčinnější.

J.D.: Jistě. To už si dnes nikdo netroufne. Všicni lítají kamerou nahoru a dolů, používají vrtulníky, aby to diváci akceptovali. Já mám rád Buñuelovskou obrazovou askezi.

J.J.: Poslední otázka: "Chtěl byste si u Buñuela zahrát?"

J.D.: U Buñuela bych si rád zahrál v čemkoliv. A strašně rád bych se s ním setkal. Rád bych ho sledoval při práci. Chtěl bych vidět jakým způsobem pracoval. Je známo, že herci u něj neznali scénář. Chtěl bych vidět jak jeho filmy vznikaly, do jaké míry měl v hlavě tvar filmu, do jaké míry věděl o celku.

J.J.: Díky za rozhovor.

Exkluzivně pro Nostalghia.cz - Luis Buñuel. Publikováno [17. 10. 2003]

nahoru