Režie: Luis Buñuel Produkce: Óscar Dancigers, Fernando Soler Scénář: Janet Alcoriza, Luis Alcoriza, Adolfo Torrado Kamera: Ezequiel Carrasco Hrají: Luis Alcoriza, Antonio Bravo, José Cháves, Rosario Granados, Maruja Grifell ad.
Vzrůstající pravicový extremismus v Evropě a začátek Španělské občanské války v roce 1936
vehnaly Luise Buñuela do uměleckého exilu. Poté, co pracoval v zahraniční pobočce Paramountu
v Paříži a Warner Brothers ve Španělsku si nakonec rozčarovaný Buñuel sehnal menší úvazek
jako režisér dokumentárních filmů pro Muzeum moderního umění v New Yorku. Po Zemi bez chleba
přišel s novým filmem až roku 1947, kdy natočil Velké kasino (podle románu Michaela
Webera El Rugido del Paraíso), které bylo prvním z jeho devíti děl, na kterých spolupracoval
s producentem Oscarem Dancigersem. Ten chápal Buñuelovu těžkou politickou situaci, a proto
ho pozval ke spolupráci do Mexika. Velké kasino byla smyšlená gangsterka plná jemnocitu
typického pro béčkové filmy, tehdy oblíbené v mexických kinech. Přestože tento film co se
týče zisků zklamal, slouží jako vhodné uvedení do éry Buñuelových cyničtějších mexických
filmů. Je působivé, že se děj filmu odehrává v Tampicu před tím, než došlo ke znárodnění
tamního ropného průmyslu: mexický název En el Viejo Tampico (Ve starém Tampicu) v člověku
vyvolává obraz hrdého pohádkového království podobně, jako nám Flamendr (El Gran
Calavera) představuje Buñuela jako mexického zlého vlka ("anti-Cantinflas").
Buñuel, proslulý svou zálibou v dolních končetinách hraničící s fetišismem, otevírá
Flamendra útržkovitým záběrem propletených nohou. Ramiro (Fernando Soler), schoulený
vedle svých spoluvězňů v rohu vězeňské cely, přesvědčuje ostatní, že se snažil podrbat, ale
omylem sáhnul po noze souseda. Poté, co se po smrti své ženy dal na pití, kráčí kdysi rozumný
Ramiro vstříc své vlastní zkáze: jeho služebnictvo a zaměstnanci jsou leniví a vlastní rodina
ho neustále otravuje kvůli penězům. Ramiro, který si tohoto příživnického chování víceméně
nevšímá, se jednoho dne probudí kdesi uprostřed chudinské čtvrti v Mexico City přesvědčen,
že přišel o všechny peníze. Jeho bratr Gregorio mu tím chce dát lekci, přesto je Flamendr
spíše než reakcí na citovou naivitu výpadem proti ekonomické samolibosti. Rodina se ochotně
začleňuje do venkovské společnosti ze strachu, že Ramiro už dál nebude schopný uspokojit
jejich rozmařilé nároky. Brzy poté, co se Ramiro probudí ve svém novém domově (Buñuel opět
prodlévá na Solerových nohou, zřejmě proto, že představují "nejnižší" bod lidského těla),
jeho hypochondrická švagrová začne naříkat, že si nemůže koupit punčochy. Radši by umřela,
než by žila v tom, co sama výslovně nazve "hroznou realitou". Ačkoliv je Flamendr patrně
jedním z Buñuelových nejsrozumitelnějších filmů, čelí morálnímu dilematu stále přítomnému
v Buñuelově díle: že peníze razí cestu necitelnosti a scestnému sebeuspokojení.
Ramiro je Buñuelovým boháčem, který vzbuzuje nejvíce sympatií, neboť zůstává skromným
navzdory objemu své peněženky. Jeho první reakce na své mylné ožebračení ("Jak hloupé,
myslel jsem, že jsem se probudil.") je spíše než znamením samolibosti upřímnou reakcí na
zdánlivě nelogický řečnický zlom. Ramiro se velmi stydí za bídu, do které (jak se domnívá)
zavlekl rodinu jeho opilecký způsob života, a tak se pokusí skočit ze střechy svého bytu.
Naštěstí ho včas zachrání soused Pablo (Ruebén Rojo). "Ne, jen by sis tak zlámal nohy,"
praví tento mladý prodavač punčoch a podaří se mu přesvědčit Ramira, že jediná věc horší
než smrt je vidět muže na invalidním vozíku. Ramiro pak záhy prokoukne plán svého bratra
Gregoria a rozhodne se dát své rodině na pamětnou tím, že je přiměje uvěřit tomu, že skutečně
přišel o celé své jmění...
Flamendr je zdánlivě prostý příběh vystavěný na četných vrstvách klamu. Věrný svému
humanismu, Buñuel vše komplikuje - ve chvíli, kdy se Pablo cítí pohaněn boháči a používá
své nuzoty jako morálního lakmusového testu. Nicméně nakonec i Pablo musí přijmout svou
poníženost a nezvykle optimistický Buñuel připomíná, že láska zvítězí nad vším.
