Nazarín
Mexiko 1958, 94 min.
Režie: Luis Buñuel
Produkce: Maňuel Barbachano Ponce
Námět: román Benita Péreze Galdóse
Scénář: Luis Buñuel, Julio Alejandro
Kamera: Gabriel Figueroa
Hrají: Francisco Rabal, Marga Lopézová, Rita Macedová, Ignacio Lopéz Tarso,
Noé Murayama, jesús Fernández ad.
Ceny: Zvláštní cena poroty v Cannes 1959.
|
|
Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.
Formule z úvodu katolické bohoslužby (přiznání se k obecné vině, přiznání přítomnosti
hříchu) by mohla být podtitulem Buñuelova Nazarína. Nahlížení na hřích křesťanským
prizmatem, boj mezi světskosti a duchovními hodnotami či pozice a role víry v lidském
společenství - to všechno jsou témata jichž se dílo úzce dotýká.
Film se odehrává v Mexiku na přelomu 19. a 20. století, rozhraní dvou epoch symbolizuje
kratičká scéna se zaváděním elektřiny do chudinské čtvrti. Obyvatelky domu se
elektrifikaci brání, čímž demonstrují neochotu věřit něčemu co se vymyká jejich dosavadní
tradicionalistické klasifikaci. Stejně tak je tomu i s křesťanskou vírou - v ryze
praktické realitě boje o místo na slunci se víra smrskává na slepé vzývání pověr a
tmářství, oboje aplikované na situace z každodenního života. Na přemýšlení o životě
posmrtném či o posledním soudu nějak nezbývá čas...
Ve světě hrubě nastíněném předešlou charakteristikou žije i kněz Nazarín. Sféra jeho
duchovního působení je omezena světským koloritem bytí ostatních. Jeho "kněžství" ho
předurčuje k darování almužen, poskytování přístřeší nebo rozhřešování žabomyších sporů.
Jako služebník boží pozbývá jakékoliv důstojnosti, v očích světsky uvažujících a
jednajících ostatních je pouhým "flanďákem" bez reálné síly a moci.
Jako diváci ho již od počátku vnímáme jinak. Jeho dokonale altruistický přístup ke světu
nám nabízí zcela jasné a zřetelné paralely s osudem Kristovým. Buñuel jde v tomto směru
velmi daleko - Nazarín putuje od pohrdání k pohrdání, potkává a na víru obrací prostitutku,
učiní zázrak, stává se "králem" zatracených, nešťastných a opuštěných, na konci pouti na
něj možná čeká mučednická smrt. Stejně jako Kristus prochází i vnitřní cestou, na jejímž
závěru stojí metaforická scéna přijetí ananasu jako almužny. Za zvuků zvonů se Nazarín
přidává k hříšníkům tím, že od ženy přijímá ovoce evokující jablko ze stromu poznání.
Všechny postavy, které kněz potkává jsou obtěžkány hříchem, jejich zkaženost je
Buñuelovsky zintenzivněna a poměrně jasně odstíněna. Pokud si opět vezmeme na pomoc
křesťanskou dogmatiku, můžeme směle prohlásit, že se ve filmu setkáme s určitou formou
každého ze sedmi smrtelných hříchů. Nejjasněji vystupují na povrch hněv a chlípnost. Se
hněvem a nenávistí k bližnímu se Nazarín setkává téměř všude, nejbolestněji ve scéně se
skupinou dělníků, jejichž závist (další smrtelný hřích) ho donutí odejít. Když Nazarín
pokorně odchází, jeden z mužů ho trefí do zad kamenem, čímž se v ironickém obratu lze
dostat opět k Bibli ("Kdo jsi bez viny, hoď po mně kamenem."). Souboj se hněvem
kněz prohrává - na konci je veden v poutech jako psanec, čímž je jen dovršena jeho
společenská exkomunikace. S chlípností se utkává také bez úspěchu - umírající žena ho
posílá pryč a chce být se svým mužem a milencem (tato scéna je, jak Buñuel sám přiznal,
inspirována Sadovým Dialogem kněze a umírajícího); dívka, která s ním ušla velký kus cesty
se nakonec vrací ke svému tyranskému milenci, s nímž prožila chvíle obscénní sexuální
slasti.
Svým Nazarínem se Buñuel přidal k režisérům, kteří po sobě nechali díla náléžející do
pseudožánru "farářského filmu". Hlavní postavou je kněz, služebník duchovní moci, který je
konfrontován nejen se společností, ale také s pochybnostmi o správnosti svého poslání.
Mezi díla příbuzná s Nazarínem můžeme zařadit filmy Deník venkovského faráře
(Robert Bresson), Pod sluncem satanovým (Maurice Pialat) či Hosté večeře páně
(Ingmar Bergman).
Nazarín je oproti svým příbuzným jednoznačně více společensko - kritický a
režisérsky nesmlouvavý. Být ctnostný a nezkažený znamená v Nazarínovi být
mučedníkem.
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?"
Eli, Eli, Lama, Sabachtini
"Z filmů, které jsem natočil v Mexiku, patří určitě Nazarín mezi ty, které mám nejraději.
Byl ostatně dobře přijat, i když ne bez jistých nedorozumění, která se týkala skutečného
smyslu filmu." (L.B.)
"Je zbytečné zajímat se o problémy kněží." Jacques Prévert
Plus:
Film získal na festivalu v Cannes 1959 Velkou mezinárodní cenu.
Buñuel se (ač zatvrzelý ateista) poměrně často zaobírá křesťanskou tematikou - viz
jeho filmy Zlatý věk, Viridiana, Šimon na poušti atd.
Snímek je adaptací románu španělského klasika Benita Péreze Galdose, který je
nejvýznamnějším romanopiscem kritického realismu pozdního 19. století. Galdos vědomě
navázal na domácí tradice (pikareskní román, Cervantes) a po vzoru Balzaka vytvořil
monumentální dílo čítající 36 románů, 46 epizod z národních dějin a 24 dramat.
|
|
