Le charme discret de la bourgeoisie
Francie 1972, 105 min.
Režie: Luis Buñuel Produkce: Greenwich Productions Scénář: Luis Buñuel, Jean-Claude Carriére Kamera: Edmond Richard Hrají: Fernando Rey, Delphie Seyrig, Stéphane Audran, Jean-Pierre Cassel, Paul Frankeur,
Claude Piéplu, Bulle Ogier, Michel Piccoli ad.
Ceny: Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film
Předpředposlední film Luise Buñuela začíná modelovou absurdní situací - skupina hostů
přichází na večeři ke svému příteli. Když zjišťují, že přišli o den dříve, otočí se na
podpatku a zase odchází... Úvodní sekvence filmu naznačuje stavbu celého díla a zároveň
odkazuje k základním prvkům Buňuelova filmového stylu.
Nenápadný půvab buržoazie je (stejně jako ostatní Buñuelovy vrcholné filmy)
ovládán principem organizované subverzivity. Na začátku své režisérské kariéry zaútočil
Buñuel v Andaluském psovi explicitně a drtivě na divákovy recepční i sociální
stereotypy a podobnými útoky a jejich variacemi pak zaplnil celou svou filmografii. V
Nenápadném půvabu se objevuje hned několik typů podvratných útoků na diváka...
Racionalizace absurdního
Zneklidňující efekt několika úvodních sekvencí je postaven na zpolíčkování a následném
ukolébání našeho rozumového a logického vnímání. Nezařaditelné a tím pádem absurdně působící
situace (příchod hostů o den dříve, mrtvola v restauraci, střelba na dívku na ulici) jsou
vzápětí vcelku přijatelně logicky vysvětleny (prosté spletení si data, mrtvola je zesnulý
majitel restaurace kterého ještě nestačili odvézt, dívka je teroristka a musí být odehnána
od ambasády). Divákovo zjitřené vědomí topící se v neschopnosti interpretovat přijímaný kód
je brzy vkormidlováno do bezpečného přístavu léty budované empirie. Kromě toho, že se princip
racionalizace v průběhu filmu dokonale bortí, je půvab jeho nenápadné podvratnosti v
odkrývání omezené kapacity našeho diváckého vnímání i logického uvažování.
Rébus repetitivnosti
Nenápadný půvab buržoazie je filmem bez klasického narativu, tedy vyprávění určitého
příběhu za pomocí určitého množství postav. Klasická narativní linka směřující od začátku
ke konci je nahrazena zacykleným kruhem. Ve středu tohoto kruhu pak stojí zdánlivě banální
problém: alespoň jednou se pořádně a v klidu najíst. Právě situace, kdy se postavy chystají
jíst a jsou něčím nebo někým vyrušeny je nejčitelnějším repetitivním prvkem filmu a tvoří
vlastně jeho dějovou kostru. Působí sice jako záchytné body v jinak nestandardním a chaotickém
narativu, přesto i ony podvratně decimují diváka. Neustálá snaha ukojit hlad a najíst se
degraduje hrdiny (i přes jejich vysoké společenské funkce, gurmánské dialogy a zálibu v
luxusu) do podoby odlidštěných biologických automatů. Naprostá většina akcí které šestice
hrdinů v průběhu filmu provádí souvisí s primitivní pudovou stránkou - najíst se, ukojit
sexuální žádost, přežít. Cyklicky opakované nenaplnění těchto reflexivních potřeb, neustále
přítomný neklid, stovky nedorozumění, chronické míjení se, stejně jako nemožnost identifikace
s kteroukoliv z postav - to vše vede diváka k nutkavé neuróze a neodbytnému pocitu frustrace.
Sen o snu
Pohroma pro konvenční divácké kódy začíná v Nenápadném půvabu buržoazie se vstupem
snových pasáží. Realita filmového časoprostoru se začíná nezadržitelně propadat do snové
(sur)reality. Zatímco úvodní sny mají jasně definovaný vyprávěcí rámec (vypravěč předstoupí
před publikum a jeho verbální projev se transformuje ve filmový obraz) a divák je tudíž bez
problémů identifikuje jako pasáže vkládané do hlavního nesnového narativu, od poloviny filmu
nejsou sny již "označeny" předem, ale naopak zpětně (probuzením snící postavy). Absurdita a
nekonvenčnost většiny scén je racionalizována až ex post - svým zařazením do snového rámce.
Divák je tak nucen celé dlouhé pasáže (někdy dokonce i dvakrát) znovu interpretovat - filmová
fikce nesnových pasáží se stává bezpečnou realitou, filmová fikce ve fikci snových sekvencí
subverzivně deformuje divácký zážitek, proces racionalizace přestává fungovat, divák je
ztracen a starý lišák Luis se pobaveně usmívá...
Satira na satyra, sutanu, lajtnanta
I v Nenápadném půvabu buržoazie se objevuje postava reprezentující katolickou církev.
Příběh biskupa je buñuelovskou variací na křesťanskou legendu, blasfemickou legendou
naruby. Zatímco v příbězích legend se často hříšný a nuzný světec obrací k víře a vykoná
velké činy, Buñuelův biskup prochází opačným procesem. Z výše své církevní pozice
sestupuje do profánního světa (stává se zahradníkem), ve kterém se nejen dokonale adaptuje,
ale nakonec spáchá i hrdelní zločin vraždy (Buñuel zde nepokrytě cituje detektivní žánr
- vrahem je vždycky zahradník). V několika scénách figurují kromě hlavních hrdinů a biskupa
i vojáci. Setkání buržoazie, církve a armády odkazuje na rozložení moci do tří stavů, které
dominovalo evropské společnosti prakticky až do dvacátého století. Církev je personifikována
hříšným biskupem, armáda připomíná švejkovský holubník a buržoazii reprezentují hrdinové-marionety,
zacyklení ve své existenci pro existenci.
Epilog se zlatou soškou
Vždy ironický Buñuel si neodpustil ironii ani v samotném názvu filmu - buržoazie
samozřejmě žádný nenápadný půvab nemá. Její představitelé (a hrdinové filmu) jsou sterilní
k sobě i ke svému okolí. Jejich morální vakuum a zautomatizované činnosti vypovídají o krizi
evropské společnosti daleko silněji a efektivněji než angažované pamflety a revoluční gesta.
Buñuel se nikdy nesnižuje k explicitnosti a lacinému pozérství - jeho film je
nestravitelný, podvratný a buřičsky odkrývá maligní společenské struktury. Jeho poslední
(nenatočenou) sekvencí budiž ocenění Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film. Buñuel
buď opravdu podplatil americké akademiky a nebo žijeme všichni v Mirandě.
"Už jsem řekl, když byla řeč o Andělu zkázy, jak mne přitahují jednání a slova, která se
opakují. Hledali jsme záminku k opakujícímu se jednání, když nám Silberman (producent filmu -
poznámka J.J.) vylíčil co se mu právě stalo. Pozval hosty na večeři, řekněme v úterý, zapomněl
o tom říci své ženě, i na to že má téhož dne večeři mimo domov. Pozvaní přišli k deváté
hodině, obtěžkáni květinami. Silberman není doma. Najdou jeho ženu v županu, nic neví, je
po večeři a chystá se do postele." (L.B.)
Plus:
Pro film bylo napsáno pět odlišných verzí scénáře.
Název filmu je čistě náhodný, surrealistický (stejně jako Andaluský pes, Zlatý věk či
Anděl zkázy). Buñuel a Carriere se rozhodli hledat titul v poslední den natáčení -
ve stejný den, kdy shodou okolností zemřel de Gaulle. Film se měl nejdříve jmenovat Pryč s
Leninem neboli Panna v hřebčinci, poté Šarm buržoazie, definitivní podobu pak ustanovilo
přidání náhodně vybraného adjektiva (discret - nenápadný).
Luis Buñuel se v titulcích filmu objevuje jako autor zvukových efektů - v době natáčení
byl již takřka beznadějně hluchý.
Ve scéně mučení vězně elektrickým pianem vylézá z nástroje hejno švábů - Buñuel se zde
otevřeně hlasí ke svému oblíbenému hmyzímu motivu (viz mravenci v Andaluském psovi).
Postava Raffaela ve filmu označuje jako datum svých narozenin 22. února. V tento den
má narozeniny i samotný Luis Buñuel.
