Martin C. Putna (1968) je literární historik a esejista, který působí jako docent
srovnávací literatury na FF UK v Praze. Jeho text k filmu Mléčná dráha vznikl pro
Filmové listy Projektu 100 - 2003, odkud jej také přejímáme. Současně děkujeme autorovi
za souhlas s publikací na těchto stránkách.
Ani ve filmu Mléčná dráha v sobě Luis Buñuel nezapřel pravověrného surrealistu.
Příběhy, které zažívají dva tuláci na pouti z Paříže do Santiaga de Compostela, jsou
plné nelogičností, absurdit, nejasných přechodů mezi snem a realitou. Dítě se stigmaty
sedící u dálnice, farář ukazující se být chovancem psychiatrie, venkovan oslovující
latinsky tuláky, prostitutka vyzývající zákazníky, aby s ní zplodili dítě... Divák však
nemůže po chvíli nerozpoznat, že ve skutečnosti se celá zdánlivě chaotická pouť
odehrává podle pevného principu, spojujícího jednotlivé epizody vnitřně tak, jako je
středověká poutnická trasa spojuje formálně. Kdyby mu to nedošlo už po chvíli, má šanci
ještě ke konci filmu, jehož poslední scéna s prostitutkou naplňuje zdánlivě nesmyslnou
výzvu bohatého muže ze scény první.
Spojující princip je vlastně nesmírně jednoduchý: je jím pravidlo nepřiměřenosti.
Postavy v jednotlivých epizodách říkají věty naprosto nepřiměřené k situaci, v níž se
nacházejí. Malé holčičky na školní besídce recitují církevní kánony s refrénem "budiž
proklet", vrchní číšník v luxusní restauraci vysvětluje podřízeným kristologická dogmata
během přípravy recepce, dva barokní kavalíři teologicky polemizují během souboje, farář
odradí vyprávěním o mariánských zázracích mladou dvojici od soulože. Zároveň se ukazuje,
že nepřiměřená je vlastně jakákoli situace, v níž se o křesťanské nauce mluví. Že není
v životě současného člověka a koneckonců ani člověka minulého - minulá staletí se v
Mléčné dráze prolínají se stoletím dvacátým stejně snadno jako dva španělští
kacíři vymění své goyovské kroje za moderní lovecké obleky - žádné příležitosti, v níž
by byl katolický výklad světa vhodný. Cokoli katolíci a jejich věčný stín, kacíři, kdy
vyřkli a napsali, je blábol: takové je poznání, k němuž má podle Bunuela dovést poutníky
i diváky cesta svatého Jakuba - "mléčná dráha", prastará evropská cesta zasvěcovací.
"Vše, co v tomto filmu souvisí s katolickou vírou a s kacířstvím, které katolická víra
vyvolala, je přísně exaktní. Citace vycházejí z Písma, z teologických textů a z
někdejších i moderních církevních dějin." Tolik závěrečná informace, kterou si může
divák přečíst. Odkud však přesně pochází námět či text té které epizody, to již Bunuel
divákovi neprozradí. Z jeho pohledu je to lhostejné. Ať již jde o století první, čtvrté
nebo dvacáté, všude a vždy jeden a týž, při vší rozmanitosti vždy stejně nesmyslný a
člověku nepřátelský text. Přesto i proto bude užitečné původ jednotlivých epizod
rozšifrovat.
Ve vstupní scéně muž, který dává peníze jen tomu, kdo již nějaké má, parafrázuje pointu
z evangelního podobenství o hřivnách (Mt 25,14-30). Mužova výzva smilnit s nevěstkou a
zplodit děti se jmény Nejste-lid-můj a Neomilostněná pochází z proroka Ozeáše, který
tím v původním kontextu připomíná Izraeli jeho nevěrnost vůči Hospodinu.
V rozhovoru faráře s důstojníkem zazní ohlasy sporů vrcholného středověku o výklad
proměny chleba v tělo Kristovo, přičemž je ovšem citován výrok "Credo quia absurdum"
("Věřím, protože je to absurdní"), neprávem připisovaný starověkému autorovi Tertullianovi.
Latinsky mluvená scéna noční bohoslužby v lese, která pokračuje sexuálními orgiemi, je
spojena se jménem Priscilliana, zakladatele sekty priscillianistů, popraveného roku 385.
Reálně se ovšem o nauce priscillianistů ví málo. Výroky Buñuelových sektářů o lidském
těle, jehož stvořitelem není Bůh, nýbrž ďábel, jakož i následná omluva chlebu ("Ne já
jsem tě požal a semlel"), pocházejí z okruhu některé z gnostických sekt.
Poté poutníci dorazí do města Tours. Jméno města je dostatečně zdůrazněno a jeho
katedrála ukázána. Že je však Tours spojeno se jménem svatého Martina, Priscillianova
současníka, který nesouhlasil s jeho názory, avšak usilovně a bohužel marně ho bránil
před trestem smrti, který nad ním vynesl římský vládce - to už se divák nedoví.
Vrchní číšník v restauraci reprodukuje kristologická témata 4. století. Jeho výklady se
střídají se stejně přesvědčenými výklady markýze de Sade o neexistenci Boha a se
scénami z evangelia, stylizovanými do modra a růžova podle nazarénské estetiky 19.
století a podle estetiky kýčovitých "svatých obrázků", jež z nazarénismu vycházejí. Na
svatbě v Káni Galilejské Ježíš vypráví podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9),
skutečně nejnepochopitelnější ze všech evangelních podobenství. Princip paradoxní pointy
"příběhů ze života", která má posluchače dovést k pochopení, je ovšem součástí celého
žánru evangelních podobenství, stejně jako je součástí žánru historek chasidských nebo
zenových.
V "Lamartinově katolickém ústavu" chovanky přednášejí takzvané "kánony", tedy věty,
stanovující církevní mínění v některé sporné otázce, na nichž se usnášely koncily.
Kánony mají ustálenou strukturu: začínají "Kdo by tvrdil, že…", nebo "Kdo by popíral,
že…" a končí vždy slovy "anathema sit" ("budiž proklet").
Soubojem v Bayonne režisér připomíná spor, který hýbal katolickou Francií 17. století -
spor mezi stranou jezuitů a stranou jansenistů o vztah lidské svobodné vůle a Boží
prozřetelnosti. Jezuité ve sváru hájili primát lidské aktivity, jansenisté primát Boží
milosti. Do neshody se tak či onak zapojily takřka všichni významní francouzští
myslitelé tohoto století, z nichž dodnes čteným a diskutovaným zůstal fyzik a filosof
Blaise Pascal (1623-1662).
Španělskému kacíři, který rouhavě střelil po růženci, se zjevuje Panna Marie: fenomén
zjevování Panny Marie buď nevinným dětem, nebo naopak hříšníkům potřebným pokání, je
spojen jednak s barokem, jednak s 19. a s 20. stoletím. Pyreneje byly místem jednoho z
nejslavnějších zjevení - zjevení v Lourdech. V hostinci vypráví farář legendu o Panně
Marii, která zastupovala uprchlou jeptišku v její klášterní službě tak dlouho, dokud se
dívka nevrátila. Legenda pochází ze středověku a vypráví se v řadě variant. Syžet
okouzlil mimo jiné Julia Zeyera, který jej zpracoval ve své Sestře Pasqualině.
V cíli cesty, u Santiaga, poutníci potkávají prostitutku, s níž jdou podle tajemného
příkazu na počátku plodit děti. Nepotkají tak Ježíše, který uzdravuje dva slepce přesně
podle evangelní perikopy (Mt 9,27-31). Že by však slepci znovu oslepli, o tom evangelium
nic nepraví: toto je poslední a nejradikálnější způsob, jímž Buñuel uplatní svůj
princip nepřiměřenosti.
Praví-li tedy režisér v závěrečném titulku, že použil křesťanské texty "exaktně", nelže.
"Jenom" je vytrhal z jejich dobového a žánrového kontextu a vytvořil z nich koláž s
jasným ideologickým poselstvím. Buñuel na smrt nenáviděl křesťanství a buržoazii, každé
zvlášť a obé dohromady. Jakožto správný surrealista a revolucionář viděl v alianci
křesťanství a buržoazie nejhorší vřed na těle moderní společnosti. Všimněme si, kolikrát
je v Mléčné dráze obhajoba křesťanství spojena s projevy třídní nadřazenosti,
kolikrát "dobří křesťané" chudé poutníky urážejí, vyhánějí nebo jinak ponižují.
Mléčná dráha je film stejně bojovný, nenávistný a sarkastický jako jiná autorova
díla - jako Viridiana nebo Nenápadný půvab buržoazie. Škoda jen, že
sarkasmus se neproměňuje v uvolňující vtip, jak si to autor dovolí například ve filmu o
Šimonovi Stylitovi (Šimon na poušti). Takto máme před sebou sice film pozoruhodný
důmyslností, s jakou jsou nepřiměřené texty podloženy k nepřiměřeným obrazům - ale
současně film, který marně vzbuzuje touhu natočit dílo zrcadlově podobné, v němž budou
stejně důmyslně vytrhány z kontextu, kolážovitě poskládány a navěky zesměšněny
ideologické žvásty surrealistů a revolucionářů.
Tento text byl napsán pro Filmové listy Projektu 100 - 2003, kde byl publikován
na stranách 65-68.
Na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem autora [14. 12. 2003]
