Luis Buñuel - phantom de la liberté
kino Ponrepo (Praha) - září 2003


Mrakem protínajícím měsíc, břitvou protínající oko, se v roce 1928 uvedl v první minutě svého prvního filmu Španěl Luis Bunuel. Svůj vstup do kinematografie - nejradikálnější v celé její historii - nazval Andaluský pes a jako spoluscenáristu si pro něj vybral svého krajana, surrealistického malíře Salvadora Dalího. Na základě tohoto němého snímku byl okamžitě přizván do elitního kruhu pařížské Surrealistické skupiny; Bunuelův význam rozpoznali právě její členové jako první. Zákaz následujícího, už zvukového filmu Zlatý věk (po výtržnostech, k nimž došlo po jeho uvedení) přivedl členy Surrealistické skupiny v roce 1931 k příznačně nelítostnému zhodnocení dosavadních dějin filmu:
"Co si uchováváme v paměti z nekonečného filmového kotouče, který se až dosud odvíjel před našimi zraky a který je dnes rozptýlen? Jeho jednotlivé díly byly pouhou zábavou pro jeden zabitý večer, jiné pak důvodem ke sklíčenosti a nekonečnému otupění, některé další důvodem ke krátkému a nepochopitelnému nadšení. Co si uchováváme, je hlas svobody, vnímaný v několika komediích Macka Sennetta, výzvu Mezihry, hlas nezkrotné lásky v Bílých stínech, hlas naděje a rovněž bezmezné beznaděje ve filmech Chaplinových? A dál už nic, mimo neoddiskutovatelnou výzvu k revoluci z Křižníku Potěmkin. Nic mimo Andaluského psa a Zlatého věku, které stojí nade vším, co je. Ustupte z cesty tomuto muži, který od začátku do konce prochází filmem, na šatech stopy prachu a zdiva, lhostejný ke všemu, co není výlučně myšlenkou na lásku, jež ho posedla a vede a kolem níž se utváří a otáčí svět, onen svět, s nímž není možný smír a k němuž, jak opakujeme, patříme pouze do té míry, v jaké se proti němu pozvedáme. (...) Přes všechny hrozby potlačení bude pro nás tento film velmi užitečným nástrojem k proděravění nebes, vždy méně krásných, než jsou ta, která nám ukazují v zrcadle."
Dnes, po více než sedmi desetiletích můžeme konstatovat, že se světem samosebou stále není možný smír, ačkoli těch, co se proti tomu pozvedají, povážlivě ubylo. Jedině onen lhostejný, mladických iluzí zbavený surrealista nadále prochází kinematografií, byť od 30. července 1983 už jen coby - netělesný, ale velmi prezentní! - phantom (de la liberté).
Na jeden pro nás zvlášť potěšující doklad jeho současné "přítomnosti" bychom rádi upozornili. Od 10. května letošního roku je v provozu první speciální bunuelovský web v českém jazyce - s řadou rubrik, které se postupně zaplňují: aktuality, filmografie, bibliografie, texty, VHS/DVD, odkazy. (www.nostalghia.cz/bunuel) Zbývá ještě dodat, že v některých tuzemských knihkupectvích je dosud k dostání (za zlevněnou cenu) český překlad klasické knihy Maurice Nadeaua Dějiny surrealismu (Votobia 1994), kde najde čtenář kromě výše citovaného prohlášení další zajímavé odkazy na vztahy mezi filmem a surrealismem. (md)
Úterý 2.9./ 20.00
ZEMĚ BEZ CHLEBA
Las Hurdes - Tierra sin pan, Španělsko 1932
čes.tit./ 28 min.
VIRIDIANA
Viridiana, Španělsko-Mexiko 1959
hrají/ Silvia Pinalová, Fernando Rey, Francisco Rabal
čes.tit./ 85 min.
Po více než dvacetileté emigraci se Bunuelovi podařilo natočit znovu film ve Španělsku, tehdy ještě frankistickém. Viridiana, příběh o cestě nevinné klášterní novicky ke světskému životu, byla pro brilantní režii, scénář i herecké ztvárnění vyznamenaná hlavní cenou na MFF v Cannes, ve Španělsku však vyvolala skandál jako údajně protináboženský film, který popírá praktickou užitečnost a životaschopnost katolické charity. Film zde nemohl být po řadu let promítán a Bunuel, obviněný z osočování náboženství, opět svoji vlast na deset let opustil. Dnes, s odstupem let, je Viridiana považována za největší španělský film.
První dílo, které Bunuel relizoval v rodném Španělsku, otřesný sociální dokument Země bez chleba, uvidíte jako předfilm. (red)

Pátek 5.9./ 17.30
NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE
Le Charme discret de la bourgeoisie, Francie 1972
hrají/ Fernando Rey, Delphine Seyrigová, Paul Frankeur, Stéphane Audranová, Jean-Pierre Cassel, Michel Piccoli, Bulle Ogierová
čes. tit./ 95 min.
"...zdálo se mi, že Sénéchalovi se zdálo, že jsme byli v divadle..."
Opakované pokusy několika přátel společně se navečeřet, kvitované neúspěchem - a Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film.
"Přes nedozírnost horizontu, před nímž se poutníci pohybují, se jejich 'cesta' podstatně neliší od očarovaného uzavřeného prostoru, z něhož se marně snažili vykročit protagonisté Anděla zkázy. Chůze po ní je pak jen zdánlivým pohybem, ve skutečnosti je pouhým hybným strnutím. Metaforicky znázorňuje jedno z mnoha zdání, jimiž se zahltilo klamně dynamické bytí novodobých pseudocestovatelů, těkajících od jednoho 'setkání' k druhému, aniž by k opravdovému potkání v silném smyslu slova mohlo dojít. Mánie vytrvale se scházet, přemísťovat se a putovat je tedy pouze povrchní nervozitou, zakrývající v elegantních poutnících úzkostnou vnitřní nejistotu. Jejich nezávazná konverzace, nemizející úsměvy, ustavičná dbalost o upravený zevnějšek a péče o zdání 'normálního' chodu událostí tvoří jakousi sebeklamnou diskrétní kontinuitu, pod níž se rozevírá hlubší a pravá diskontinuita jejich 'přerušovaných' životů, totálně oddělených od podstatných otázek po smysluplném bytí. 'Přerušení' jako povrchní projev této osudové přetržitosti moderní existence se jeví jako poslední a nicotná existenciální překážka, zatímco ve skutečnosti je varovným svědectvím hlubšího zmatení a věští katastrofy, jež mohou kdykoli ohrozit zdánlivě bezpečný život. Filozofické 'úsměvně zkázonosné' capriccio o nezdařených večírcích je tudíž pronikavou studií pospolité lidské povrchnosti a úplného 'rozmarného' zapomenutí hlubších životních orientací."
(Jiří Cieslar: Luis Bunuel. Praha, Čs. filmový ústav 1987, s. 80 - 81.)

Pondělí 8.9./ 17.30
ZLOČINNÝ ŽIVOT ARCHIBALDA DE LA CRUZ
Ensayo de un crimen, Mexiko 1955
hrají/ Ernesto Alonso, Miroslava Sternová, Ariadna Welterová
čes.tit./ 79 min.
+ krátký film ANDALUSKÝ PES/ Un Chien andalou, Francie 1928/ 14 min.
"Archibaldo de la Cruz je svědkem, jak z vůle štěstěny cizí ruka pachá zločiny, které by rád provedl sám, kdyby mu v tom jeho neméně šťastný osud nebránil. Jako každý dobře udělaný příběh nechává i tento široké pole interpretacím. Máme si ženské oběti vražd vykládat jako symboly měšťáckých či náboženských tabu, jež by měl každý, kdo má k sobě úctu, hodit přes palubu? Jsou-li výklady sporné, držme se toho, co je evidentní: obrazů, které jsou velmi pozoruhodné, ačkoli v nich chybí cynismus, který by do nich přimíchali Hitchcock nebo Stroheim. Ponechme Bunuelovi jemu vlastní universum, zvláště když jej tentokrát nacházíme vybavené solidnějším podkladem než jindy. Hrdinova krutost je krutostí dítěte, které zabije zvířátko nebo zničí hračku. Co je nám po symbolické rovině významů? Pro mne je Archibaldo z Bunuelových filmů nejvtipnější a nejlepší." Eric Rohmer (1957, kráceno)

Středa 10.9./ 17.30
NAZARIN
Nazarin, Mexiko 1957
hrají/ Francisco Rabal, Marga Lopezová, Rita Macedová, Jesus Fernandez
čes. tit./ 90 min.
Tvůrcem dvou ze tří nejvýše hodnocených mexických filmů (Nazarina a Anděla zkázy) je Luis Bunuel. (Třetí je torzo Ejzenštejnova Ať žije Mexiko.)
"Postavu Nazarina mám moc rád. Je knězem - no a? Co mě na něm zajímá, je skutečnost, že se drží idejí, jež jsou pro společnost nepřijatelné... a za něž ho představitelé moci odsoudí... Kdyby se Kristus vrátil, ukřižovali by ho podruhé. Křesťanem lze být relativně, ale absolutně čistí a nevinní jsou odsouzeni k porážce." Luis Bunuel

Pátek 12.9./ 20.00
ANDĚL ZKÁZY
El Ángel exterminador, Mexiko 1962
hrají/ Silvia Pinalová, José Baviera, Augusto Benedico
čes. tit./ 87 min.
Základ velikosti tohoto filmu tkví v jediném zdánlivě absurdním nápadu. "V Andělu zkázy drží zákon špatného opakování pozvané hosty v nepřekročitelných hranicích jednoho pokoje, zatímco dobré opakování zřejmě hranice ruší a otevírá pokoj světu. Opakování minulého je možné materiálně, ale kvůli uplynuvšímu času nikoli duchovně. Zato je opakování víry namířené do budoucnosti materiálně nemožné, ale duchovně ano, neboť spočívá v tom, začít úplně znovu a pozpátku sledovat cyklicky uvězněný průběh až k onomu okamžiku, který zrodí čas nový... V závěru chtějí hosté opakovat opakování, jež je zachránilo, ale tím se opět... stanou zajatci, zatímco venku se schyluje k revoluci." (Gilles Deleuze: Obraz a film. I. díl.)

Pondělí 15.9./ 17.30
MLÉČNÁ DRÁHA
La Voie lactée, Francie-Itálie, 1968
hrají/ Laurent Terzieff, Paul Frankeur, Michel Piccoli, Pierre Clémenti, Alain Cuny, Delphine Seyrigová, Jean-Claude Carriere, Bernard Verley, Georges Marchal
čes. tit./ 102 min.
"Ještě si vzpomínám na natáčení Mléčné dráhy. V jedné scéně tam kněz vstane ze židle a za hovoru mu na podlahu upadne šavle. Zvedne ji a zastrčí ji do opasku. Po téhle scéně jsem se šel s Bunuelem navečeřet a a řekl jsem mu, že mne její antiklerikálnost šokovala. Odvětil: Kdybych chtěl být antiklerikální, dělal bych jiné věci. (...) Myslím, že Bunuel šel mnohem dál než markýz de Sade a že jeho Zlatý věk je důležitější. Ačkoli od něho mnohé převzal, byla jeho kritika společnosti mnohem zřetelnější. (...) Pro mne je nepřekonaný a zastiňuje v mnohém i Goyu. Některé scény ve Viridianě, například slavnostní večeře s malomocným v šatech nevěsty, nemohl Goya vysnít lépe. (...) To, že jsem kněz, dominikán, mnich, nebylo jádrem našeho přátelství, ale tím, co na něm bylo nejpůvabnější. (...) Klišé, podle něhož někdo je nebo není ateistou, pro něho bylo příliš konvenční." Julian Pablo (celý text v Literárních novinách č. 12/2003, str. 11) Celý text Juliana Pabla na těchto stránkách.

Středa 17.9./ 20.00
DENÍK KOMORNÉ
Le Journal d'une femme de chambre, Francie-Itálie 1963
hrají/ Jeanne Moreauová, Georges Géret, Michel Piccoli, Jean-Claude Carriere, Muni čes. tit./ 90 min.
Spolu se scenáristou Jeanem-Claudem Carrierem, který si ve filmu zahrál vedlejší postavu kněze, posunul Bunuel děj Mirbeauova románu do roku 1930. Ten byl v jeho biografii důležitý událostmi kolem uvedení a zákazu Zlatého věku. Zároveň mu umožňoval evokovat tehdejší klima latentního fašismu a v politické rovině tak konkrétně pojmenovat ono absolutní zlo, které hlavní hrdinku racionálně odpuzuje a sexuálně přitahuje. (md)

Středa 19.9./ 20.00
TRISTANA
Tristana, Španělsko-Itálie-Francie 1970
hrají/ Catherine Deneuveová, Fernando Rey, Franco Nero
čes.tit./ 92 min.
Osm let trvalo, než se vlny skandálu kolem Viridiany uklidnily natolik, aby Bunuel mohl ve své vlasti natočit další věhlasné dílo španělské kinematografie, Tristanu. Bunuelovi, jehož adaptaci Galdosova románu se zpočátku vyčítal chlad, zde byla blízká především postava dona Lopeho (Fernando Rey). Tomu se stane osudnou nejen titulní hrdinka; zabíjí ho i nezadržitelný konec jedné epochy s jejími mravy a rituály.
Mladou Tristanu nejlépe charakterizují otázky, pro ostatní nepochopitelné: který ze dvou kousků dortu si má vybrat, který ze dvou stejných sloupů se jí víc líbí, kterou ze dvou ulic se má vydat? Životní cesta ji nakonec připraví o sny, ideály, o panenství i o nohu, za což se hlavnímu viníkovi, svému muži, pomstí. Ale v poslední minutě ji v bleskovém zpětném chodu Bunuel vrátí na počátek příběhu, volba mezi možnostmi může opět začít, nic nestojí psáno. (md)

Úterý 23.9./ 17.30
ZLATÝ VĚK
L'Age d'or, Francie 1930
hrají/ Gaston Modot, Lya Lysová, Max Ernst, Paul Eluard, Pierre Prévert
orig. verze s překl. / 58 min.
"Představuje zákaz Zlatého věku prosté zneužití policejní moci, anebo je důkazem neslučitelnosti surrealismu s buržoazní společností?" táží se roku 1930 v členové Surrealisitické skupiny, mj. André Breton, Man Ray, Paul Éluard, Salvador Dalí, Luis Aragon a Georges Sadoul. Legendární skandál patří historii, Zlatý věk však zůstává nadále definitivním filmovým zobrazením bretonovské "šílené lásky" - v příznačně bunuelovském posunu do pesimismu. Dejme ještě jednou slovo Surrealistické skupině: "...slušelo by se jistě změřit alespoň přibližně rozpětí křídel onoho dravého ptáka, který se zcela neočekávaně objevuje na dnešním tmícím se nebi, na západním tmícím se nebi: Zlatý věk."

ŠIMON NA POUŠTI
Simon del desierto, Mexiko 1965
hrají/ Claudio Brook, Silvia Pinalová, Jesús Fernández
orig.verze s překl./ 43 min.
Asketický mnich z první poloviny pátého století se pro své "vydělení" ze světa, na nějž bude po celé roky doslova shlížet z výšky svého sloupu, rozhodne z vlastní vůle. Volí tedy opačnou cestu než Nazarin, který chtěl žít evangeliem uprostřed lidí. Oba muži víry prohrávají, ale kde má Nazarin nárok na tragickou velikost, zbývá pro Šimona poloha černé grotesky. Bunuel tentokrát popustil uzdu své filmařské zdrženlivosti snad nejvíce od dob Andaluského psa a Zlatého věku. Pověstný střih, který hrdinu bez varování přenese v dějinách o patnáct set let dopředu, nás o výsledku křesťanova boje se Satanem nenechá na pochybách. (md)
nahoru

Jan Jílek © 2003-2010
design a webmastering: Petr Gajdošík © 2003-2010