|
|
|
|
|
Příběh z Tokia
Jan Jaroš
Následující text pochází z produkčních informací k Projektu 100 - 2004 v němž je zařazen
také Příběh z Tokia.
Když se tento snímek před deseti lety uváděl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti,
řada diváků jej označila za jeden ze svých nejsilnějších zážitků. Vůbec nevadilo, že
zcela vědomě těžil z opozice vůči divácky vstřícnějším hitům japonským i zahraničním,
ať již pocházely z jakékoli doby. Natolik silná a výmluvná byla jeho oduševnělost. O
způsobu Ozuova vyjadřování nelze tvrdit, že by byl staromilský. Vykrystalizoval v
podrobně promyšlené vypravěčství spočívající v nahlížení dosti se obměňujících příběhů,
které vykazují nečekaně nadčasovou platnost. Určitě proto, že pomíjel dobové reálie a
soustředil se na všeplatné pohnutky, citové záchvěvy.
Ozu si vystačil se statickou kamerou, která se ani jednou nepohnula, snímajíc dění před
sebou z pozice sedícího pozorovatele (což pro evropského diváka je optika velmi
nezvyklá). Postačilo mu několik přesně cílených záběrů, aby postihl, kam zvolení
protagonisté patří, kým jsou, co čekávají. Tvrdívá se, že ve svých filmech ani jednou
nepoužil retrospektivu, kterou by objasňoval minulost svých postav. V maximální
výrazové jednoduchosti, k níž postupně dospěl, lze spatřovat svrchovanou osobitost,
smysl pro nenápadnou krásu světa i její pomíjení.
Příběh z Tokia v prostých, až dokumentárních záběrech načrtává strastiplné putování
zestárlých rodičů, hledajících oporu u rodin svých dětí. Poznávají však, že jejich
přítomnost je vnímána jako obtíž, i když k viditelným konfliktům nedochází. Vše se
ukrývá pod formální zdvořilost. Naznačený syžet může připomínat Krále Leara (ostatně
Shakespeara přenášel do japonského prostředí Kurosawu - viz Krvavý trůn nebo Ran), Ozu
se však vyhýbá jakýmkoli osudovým střetům, pomíjí velká gesta i tragiku.
Naopak se dívá bez nejmenší touhy cokoli vyostřovat. Tušené konflikty plynou téměř
neznatelně, jen v náznaku, zbaveny jakéhokoli velikášství i sentimentu. Připomínám
scénu, kde po matčině pohřbu si jedna z dcer otci stěžuje na sobectví svých sourozenců.
Své hrdiny Ozu sleduje s nenápadnou, nevtíravou účastí, snad se soucitem, ale nikdy ani
na okamžik nepodléhá melodramatickým svodům.
Postřehneme tlumené herectví, přitom plně prozrazující, jak se za zdánlivým úsměvem a
zdvořilostními frázemi může skrývat hluboké rozčarování a smutek. Tento civilistický
přístup je ostatně příznačný pro většinu špičkových děl Ozua. Nijak nevadí, že i
zasvěcenému diváku může unikat význam případných symbolických významů tam (třeba v
souvislosti s použitými rekvizitami), kde jsou jen jemně naznačeny.
[Jan Jaroš, 4. 7. 2003]
| |
| |
|
|
| |
|
|