Na co dáma zapomněla?
(3. původní reportáž z Yasujiro Ozu: A Centennial Celebration)
Český japanolog Antonín V. Líman, působící v Torontu a Tokiu, komentuje pro Nostalghia.cz
program právě probíhající Ozuovy retrospektivy v několika centrech Kanady a USA
(Toronto, New York, Vancouver). V Torontské
Cinematheque Ontario
odstartovala přehlídka 16. ledna 2004, ve Vancouveru bylo první představení uvedeno v
Pacific Cinematheque
23. ledna 2004. Celá velkorysá retrospektiva je rozplánovaná až do března 2004. Ačkoliv
je tato akce naprosté většině českých filmových fanoušků doslova astronomicky vzdálená,
budou mít možnost být alespoň vzdáleně "při tom". Třetí Límanův příspěvek přibližuje
film Na co dáma zapoměla? (1937).
Ozu se před válkou zajímal převážně o osudy těch, jimž Japonci říkají nezprofanovaným
slovem ašomin (lid, obyčejný člověk), dokonce lze říci, že bez jakékoliv ostentativní
ideologie byla v jeho ranných filmech vždycky cítit sociální kritika. V tomto filmu se
vydal do plytkého světa buržoazie třicátých let a vzal si na mušku trojici paniček z
tohoto prostředí. Zatímco pozdější mistrovy filmy se odehrávají téměř výhradně v
japonském prostředí, interiéry tohoto filmu jsou přepychově evropské a hrdinové chodí
na koktejly do baru, kde na stěně visí velký anglický nápis "I drink on occasion, and
sometimes I drink on no occasion at all, Don Quichote".
V úvodu filmu sledujeme typické plkání tří buržoazních dam, z nichž jedna, žena známého
lékaře, který učí na universitě, si stěžuje na obtížnost aritmetických úkolů svého syna.
Vypráví přítelkyním o příkladu z trojčlenky, kde je třeba spočítat nějaké chybějící a
přebývajíci mince, ale žádná z nich s příkladem nehne. Jedna z pragmatických žen
vytáhne peněženku a chce si to na skutečných mincích odpočítat, ale druhá ji zarazí, že
to nejde, to by bylo podvádění. Pak dámy polichotí jedné z přítelkyni, jak dobře vypadá,
ona opáčí, že už má hodně vrásek, zvláště když se směje.
- Já už se takhle smát nebudu.
- A jak se budeš prosímtě smát?
Paní nasadí kamennou tvář, a udělá - Ho, ho, ho.
Popsáno na papíře to vypadá až pitomě, asi jako kdybychom popisovali podobné scény z
Černého Petra nebo z Intimního osvětlení, ale je to právě tato intimní a
dojemná znalost lidských slabostí a pošetilostí, na kterou už tolik dnešních režisérů
zapomnělo, která Ozuovým postavám dodává osobitý a nezaměnitelný šarm.
Nakonec paní přesvědčí manžela lékaře, aby pro syna najal jednoho ze svých mediků jako
domácího učitele. Kluk má zrovna na návštěvě kamaráda, když mladý muž přijde na první
hodinu aritmetiky. Když ani on nehne s příkladem, zeptají se kluci:
- A vy jste se dostal na univerzitu? A předtím jste úspěšně vychodil střední školu?
- Ano, říká mladík.
- Tak to máme dobrý, radují se kluci, - to se nemáme čeho bát.
Poté se rozvíjí příběh: k lékaři přijede na návštěvu jeho neteř Secuko z Ósaky, moderní
a samostatná dívka. O Ósačanech se říká, že díky své, po mnoho století nezávislé
obchodnické tradici jsou to samorostlí a nepodajní lidé, a ani tato dívka není výjimkou.
I když mluví měkkým kansaiským nářečím, nedá si od panovačné tety nic líbit, a uzavře
proti ní se strýčkem tiché spojenectví. Ten obvykle jezdí v sobotu na poloostrov Izu
hrát golf, ale tentokrát se mu nechce a protože se bojí říct ženě, že nepojede, uloží
si golfové hole u svého studenta a jde na flám se svou neteří. Před tím poprosí
golfového partnera, aby za něj z Izu poslal pohlednici s textem - Je krásné golfové
počasí.
Nejdřív pijí v strýčkově baru Don Quichote, a pak jdou na večírek s gejšami. I tato
scéna je kouzelná, nejen svou filmovou dokonalostí, jež prozrazuje, kolik hodin mladý
Ozu v tomto prostředí strávil, ale i jako historický doklad velkého umění předválečných
japonských hereček. Dnes už se mladé ženy, které tak dokonale ovládají hru na ašamisen
a klasický tanec, těžko hledají. Strýček jde na noc ke svému studentovi a Secuko se
vrací, hodně podroušená, domů k tetě. Ta to samozřejmě pozná, vynadá jí, a hrozí jí, že
to zítra poví strýčkovi. Ten se na druhý den vrací z golfu a naoko dívce domlouvá, ona
mu zase radí, aby na ženu byl přísnější a nenechal si všechno líbit. To odpoledne, kdy
měl hrát golf, v celém Japonsku lilo jako z konve, takže když dojde lístek se slovy -
Je krásné golfové počasí, teta udeří na manžela, kde vlastně včera byl, co tam dělal,
jak je to možné a podobně. Doktor je jemný a kultivovaný člověk, ale tentokrát poslechne
neteř a zničehonic uštědří ženě facku. Ta strne, jako když do ní hrom uhodí, mlčky
odejde z pokoje, ale pak se přítelkyním pochlubí, jakého má v domě chlapa. Film končí
noční scénou, kdy žena s láskou muže obskakuje, nabízí mu šálek kávy, urovnává mu
jukatu a tak. Tento přerod by se asi feministkám nelíbil, ale přesně tohle naznačuje
otázka v Ozuově titulu - Na co dáma zapomněla? Jednoduše řečeno, zapomněla, kdo je pánem
v domě. Poslední záběry patří k nejkrásnějším Ozuovým filmovým závěrům: dlouhou tmavou
chodbou vidíme do kuchyně (tentokrát vypadá interiér japonsky), světla v domě pomalu
zhasínají, takže nakonec září ve tmě jenom malá krychlička kuchyně v pozadí, v níž,
jako v srdci domu, přejde několikrát sem a tam jeho pán. Není pochyby o tom, že se
manželé ten večer usmířili, ale s jakou jemností to Ozu obrazem vyjádřil!
Na co dáma zapomněla? (Šukudžo wa nani wo wasuretaka?), 1937 Scénář: Fušimi Akira a Ozu Jasudžiró (pod pseudonymem James Maki)
Kamera: Šigehara Hideo
Hlavní role: Kurišima Sumiko, Saitó Tacuo, Kuwano Mičiko, Sanó Šúdži, Sakamoto
Takeši, Iida Čóko, Joašikawa Micuko, Hajama Masao.