Článek ze srpna 2003 patří k jedněm z mnoha ohlédnutí za Ozuovým dílem u příležitosti
jeho 100. výročí narození. Výjimečnost textu ale tkví v tom, že stručně a jasně
rekapituluje jak Ozuovo dílo, tak jeho reflexi v západních médiích. Pro účely publikace
na Nostalghia.cz je překlad krácen.
V hlasování 250 kritiků, scénáristů a režisérů z celého světa, které uspořádal v roce
2002 britský časopis Sight and Sound byl Ozuův Příběh z Tokia označen jako pátý
nejvýznamnější film všech dob. Je to neslavnější Ozuův film z 36 zachovaných snímků.
Většina jeho filmů z němé éry, včetně debutu Zange No Yaiba (angl. Sword of Penitence)
z roku 1927, je pravděpodobně nenávratně ztracena.
Ozuovo dílo se nyní nachází v paradoxní situaci. Filmoví kritici a fanoušci jeho dílo
velebí, běžný divák je považuje za příliš inteletuálské. Jeho filmy jdou pomalu
na odbyt a chybí jim jasný komerční potenciál, který mají filmy jiných japonských
klasiků, např. Akiry Kurosawy nebo Kendži Mizogučiho. Ale i při sledování filmů jako
Narodil jsem se, ale... (I Was Born But...) je dnešní divák ohromen jejich
svěžestí, poctivostí a humorem.
Možná je jedním z důvodů malé popularity Ozuových filmů přílišné zdůrazňování jejich
stylu na úkor obsahu. Nepřekvapuje to, protože Ozuův styl je naprosto jedinečný a
odlišný od většiny současné produkce. Samotný Ozu navíc odmítá dramatizaci svých
příběhů, zobrazuje pečlivě drobnosti každodenního života s důrazem na jejich charakter.
Klíč k dramatickým konfliktům byl často v tom, že publikum s nimi bylo dobře obeznámeno
a příběh si vlastně samo dotvořilo.
Takový přístup je zcela odlišný od klasického lineárního vyprávěcího modelu, který
prosadil Hollywood. Noel Burch ve své práci To The Distant Observer: Form and Meaning
In Japanese Cinema (1979) staví Ozuovy filmy do opozice proti západnímu filmu, která
více přísluší k japonské tradici.
Přitom je zajímavé, že Ozu byl hluboce ovlivněn americkým filmem. Strávil mnoho času
sledováním amerických snímků a velmi se obdivoval třeba Občanu Kaneovi Orsona
Wellese a nebo Rebecce Alfreda Hitchcocka. V počátcích na něj měl velký vliv také
Ernst Lubitsch.
Příběh z Tokia byl prvním Ozuovým snímkem, který byl vyslán na Západ. Získání
Sutherlandovy ceny v British Film Institut v roce 1958 otevřelo cestu jeho dalším filmům:
Chuť makrel byla uvedena v Paříži roku 1962, v roce 1963 uvolnila společnost
Shochiku kolekci filmů pro berlínský festival, v roce 1972 následovala kniha
Paula Schradera Transcendental Style in Film: Ozu, Bresson and Dreyer a pak také
kompletní analýza Ozuova díla z pera Donalda Richieho Ozu: His Life and His Films (1974).
Později ji následovala práce Davida Bordwella Ozu and the Poetics of Cinema.
K tomuto seznamu můžeme přidat také novou práci Kiju Yoshida Ozu's Anti-Cinema, která
na Ozuovo dílo vrhá nové světlo. Předně jde o první japonskou práci o Ozuovi, která byla
přeložena do angličtiny. Druhá zajímavost tkví v dvojitém pohledu jejího autora.
Yoshida byl jeden z významných japonských filmařů 60. let. Jeho nejznámnějším snímkem
je Eros Plus Massacre z roku 1969. Nová vlna, kterou reprezentoval, se ostře
distancovala od klasické kinematografie, od jejího konzervativního soustředění se na
tradice a rodinu. Svůj důraz přenesli mladí tvůrci na politiku a vyvíjející se
společnost. Ozu, který byl v tomto období nejpopulárnějším režisérem, přímo ztělesňoval
starou filmařskou kulturu a tak se stal vhodným terčem mladých autorů.
Yoshidovu knihu otevírá popis jeho dvou schůzek s Ozuem. První proběhla na konci léta roku
1961 a Yoshida při ní kritizuje Ozua, který podle něj pořádně nerozumí mladému publiku.
Rozhovor je ukončen Ozuovou svéráznou ironickou poznámkou: "Konec konců, režiséři jsou
jako prostitutky pod mostem, skrývají svou tvář a volají zákaznících." Druhé setkání
proběhlo až u Ozuovy smrtelné postele, kde se Ozu s Yoshidou rozloučil slovy "film je
drama a ne konflikt". Yoshidova kniha užívá Ozuova slova jako základ k přehodnocení
Ozuova života a díla a pokouší se dojít k poznání toho, proč je Ozu dodnes tak trvalý a
silný.
Navzdory Ozuovy pověsti jako jednoho z velmistrů filmu 20. století je k dispozici velmi
málo jeho děl. Naštěstí se situace nyní mění. Vedle řady retrospektiv připravila společnost
Shochiku ke 100. výročí narození také komplet DVD, který ovšem absencí podtitulků opět ignoruje zbytek světa.
Řadu těchto disků ovšem vydá s anglickými titulky panorama v Hongkongu (o jejich kvalitě
ale více viz článek Nicka Wrigleye),
v USA vyšlo mistrovsky připravené DVD s Příběhem z Tokia, připravuje se
vydání scénářů některých filmů. Vskutku nemohl být takto příhodný okamžik využit lépe.
© Michael Arnold - Jasper Sharp - Tom Mes
[do češtiny přeložil Petr Gajdošík, 14. 1. 2004]
|