|
|
|
|
| Ašik-Kerib (DVD)
| |
| |
|
|
Zóna - Aerofilms 2007
Region 2
1988, 74 min.
PAL, barevný, 1.33:1
Zvuk: arménsky DD 1.0 a DD 5.1
české titulky
Bonusy: dokument o S. Paradžanovovi a M. Lermontovovi, biografie M. Lermontova,
filmografie tvůrců, fotoalbum, videoklip
|
| |
V České republice vyšel na DVD film Sergeje Paradžanova! Už sám tento fakt se mi zdá zázračný
a ještě před pár měsíci bych podobné zprávě asi vůbec nevěřil. Pokud jsem se totiž před
několika lety vyjádřil podobně o prvním českém disku s filmem Andreje Tarkovského, v případě
Paradžanova jde podle mne o vydavatelský počin nepoměřitelně odvážnější. Zatímco u Tarkovského
lze totiž hovořit o vcelku početné obci příznivců, Paradžanov je zejména pro mladší diváckou
generaci velkou neznámou. Jeho filmy se nehrají v klubech ani v televizi, nejsou k dispozici
na DVD, téměř se o nich nepíše. Přitom např. jeho snímky Stíny zapomenutých předků nebo Barva granátového jablka
lze bez nadsázky označit za přelomová díla, která ve své době dala kinematografii mnoho nových impulzů.
Jak je známo, Ašik-Kerib je posledním Paradžanovovým dokončeným filmem. Po
návratu z vězení, kde pobýval od roku 1973, mu úřady umožnily natočit ještě dva celovečerní filmy - v roce 1984
Legendu o Suramské pevnosti a v roce 1988 Ašik-Kerib, osobitou vizualizaci
orientální pohádky, kterou už v 19. století literárně ztvárnil M. J. Lermontov. Právě jeho
zpracování posloužilo autorovi filmu (formálně s Paradžanovem film spolurežíroval ještě Dodo Abašidze)
jako základ k sérii obrazů z příběhu chudého potulného trubadúra, který se zamiloval do dcery
bohatého kupce a pro získání její ruky musí podstoupit dlouhou a složitou pouť plnou nástrah
a nebezpečenství. Paradžanov se vyprávění chopil svým nezaměnitelným způsobem. Předkládá nám
výjevy, inscenované z velké části jako obrazové kompozice zhusta využívající národopisných
motivů, tentokrát postavené na estetickém účinku perské miniatury, naivního umění a principech
němého filmu. Tato obrazová i motivická feérie na první pohled postrádá hloubku a závažnost předchozích
Paradžanovových děl. Autor zde zdánlivě popustil uzdu fantazii a s manýristickým zaujetím
vypráví pohádku s předurčeným šťastným koncem. Ve skutečnosti jde ale o dílo, které má
antologický charakter. Paradžanov do filmu vložil nejen osobitou estetiku, ale našel zde i místo pro
sebeironii a gagy, v jiných jeho filmech doposud nevídané. V Ašikovi Paradžanov nejen
dojímá, ale rozesmívá. Svět jeho tvorby se tak rozkošatěl o "nové" prvky, které byly konec
konců vlastní i jeho vnitřnímu "lidskému" ustrojení.
A potom slavný závěr filmu: motiv bílé holubice, jíž Ašik-Kerib vypouští jako poděkování
nevěstině otci, se prolne do nečekané, ale originální obrazové kompozice: pocty zesnulému
příteli Andreji Tarkovskému, jehož památce Paradžanov film dedikoval. (Mimochodem to, jak
Paradžanov těžce nesl smrt Andreje Tarkovského, zachycuje věrně také dokument Rona Holowaye
Parajanov: Requiem, kde se režisér při osobním představení svého filmu u příležitosti
jeho německé premiéry v roce 1988 neubránil silnému citovému pohnutí při vzpomínce na Tarkovského.
Ostatně z tohoto vystoupení jsem na Nostalghia.cz již před časem zpřístupnil krátkou
zvukovou ukázku.)
Disk přináší film ve velmi hezkém obrazovém transferu, v němž vynikne krása Paradžanovových
obrazových kompozic, barevných koláží a celého scénografického řešení. Kameraman Albert
Javurjan nasnímal s citem jak velké celky krajin a staveb, tak detaily v nichž dává vyniknout
strukturám látek, předmětů, barevným kompozicím. Řeč obrazů je ve filmu dovedena místy až
k úplnému potlačení dialogů, resp. nepotřebě cokoli víc sdělovat slovem.
Na rozdíl od prvního vydání v Ruscicu (2003), kde byl ve zvukové stopě přítomen jen vícekanálový
remix originálního arménského zvuku, je na českém vydání přítomna i originální monostopa v
DD 1.0. K tomu byly pro české vydání připraveny titulky podle nového překladu Evy Kartákové.
Bonusová část nabízí dva dokumenty, textové filmografie, fotogalerii a videoklip. Za hlavní
bonus lze označit skoro půlhodinový dokument o Sergeji Paradžanovovi, který je sestříhaný
z jeho různých vzpomínek a výpovědí. Autor zde tak sám komentuje svůj život a tvorbu,
přibližuje své vidění některých osudových peripetií (vězení) nebo svůj pohled na vlastní
dílo (např. nespokojenost s oficiální verzí filmu Sajat Nova, alias Barva granátového jablka).
Druhý, asi čtvrthodinový dokument je věnován životu M. J. Lermontova, autora literární
předlohy filmu. Samotný film je poněkud školometský a filmově nepříliš zajímavý, jedna
zajímavost u něj ale přece jen za zaznamenání stojí: komentář k filmu namluvil pravděpodobně Alexandr
Sokurov a ačkoliv to u filmu není uvedeno, možná na něm pracoval i jako režisér nebo jako
jiný člen štábu. Ještě před svým studiem na moskevském VGIKu totiž pracoval krátce i v
regionálním televizním studiu v Gorkém (nyní Nižný Novgorod), kde se podobné filmy dělaly.
(Za upozornění na tyto detaily děkuji Vladimíru Suchánkovi.) Filmografické bonusy přibližují
krátce život a dílo všech hlavních tvůrců filmu
(Sergej Paradžanov, Albert Javurjan, Gija Badridze, Šota Gogolašvili, Džavansir Kulijev,
Dodo Abašidze, Jurij Mgojan, Ramaz Čchikvadze, Sofiko Čiaureliová, Konstantin Stěpankov),
zvláštní textový bonus je pak věnovaný životu a dílu M. J. Lermontova. Fotogalerie přináší
několik snímků z natáčení a obrazový promo materiál. Krátký videoklip je složen ze starších
černobílých záběrů Kavkazu a perských památek. - Upozornit je třeba ještě na jeden "bonus".
Tím je k disku přiložený booklet (vlastně poprvé v historii ediční řady 6+6+6) s obsáhlým
Paradžanovovým životopisem od Tomáše Hály a také s reprintem prvního (a doposud jediného)
českého vydání Lermontovovy pohádky Ašik-Kerib, která vyšla v překladu Františka Táborského
v roce 1931.
Sergej Paradžanov se sice dožil začátku práce na dalším celovečerním filmu (jednalo se o
film Zpověď, uváděný někdy také jako Vyznání), krátce po zahájení natáčení
ale musel být hospitalizován a po několika nezdařených pokusech o efektivní léčbu 20. července
1990 v Jerevanu umírá. (Film Zpověď dokončil v roce 1990 režisér Michajl Vardanov.)
Ašik-Kerib se tak stal jeho posledním dokončeným dílem a i když se z jeho uměleckého
odkazu budou patrně citovat především Stíny a Barva, bude Ašik-Kerib
navždy dílem, v němž zůstal Paradžanov nejen věrný své filmové poetice, ale v němž také
dokázal propojit různé formální i estetické prvky a principy v uhrančivý a velmi svěží
celek. Zůstal tak věrný sám sobě, své individualitě, svému vidění, citu, věrný opravdové tvorbě, umění.
Dvěma milencům se na konci filmu konečně splní touha žít společně. Vypuštěná bílá
holubice odletěla ze záběru na filmovou kameru, slyšíme odbíjení hodin. Mistr se loučí se
svými diváky, odchází za svým souputníkem jemuž film věnoval. My zůstáváme, naše cesty
pokračují. Ti co svou pouť skončili se na nás ale přesto stále dívají, jsou s námi skrze
své příběhy. Záleží jen na nás, zda-li jejich společnost vezmeme na vědomí.
[Na Nostalghia.cz publikováno 30. 10. 2007]
podrobnosti k filmu
|
| |
|
|
|
