Ašik - Kerib (1988) Sergeje Paradžanova (9. 1. 1924 - 20. 7. 1990) uzavírá volnou trilogii, tvořenou dále tituly Barva granátového jablka (1969) a Legenda o Suramské pevnosti (1984). Ačkoli každý film vznikal za jiných okolností a z různých pohnutek, spojuje je Paradžanovova fascinace kulturou kavkazských národů a invence, s jakou její fenomén vyjadřuje. Poprvé takový úkol - vyjádřit filmovými prostředky odkaz materiální a duchovní kultury i národní mytologii - řešil ve Stínech zapomenutých předků (1964) s kameramanem Jurijem Iljenkem. Jako syn arménského starožitníka z Tbilisi nezůstal hluchý a slepý k estetické výzvě huculského folklóru, jehož poetičnost a krása se staly dominantou originálního přetlumočení kriticko-realistického románu Kocjubynského. Triumfální cesta tohoto díla po festivalech, kde oslnivou obrazností vytvářelo protiváhu novovlnovským tendencím k autenticitě a šedému sociologismu, však Paradžanovovi ke kariéře nepomohla. I když Stíny daly vzniknout ukrajinské škole poetického filmu (Iljenko, Osyka, Mikolajčuk), metaforičnost obrazů vzbudila u ideologů na Ukrajině podezření z jinotajnosti a propagace nacionalismu. To byl jeden z důvodů, proč se Paradžanov ještě v 60. letech stal předmětem zájmu KGB a svůj další film Barva granátového jablka, mohl natočit díky krajanům v Arménii, kde se dal obhájit záměr - oslava osobnosti a díla Sajat-Novy (18. stol.). Tento básník a diplomat byl činný v regionu arménském, gruzínském i ázerbájdžánském, takže mohl být považován za proroka internacionalismu. Paradžanov přirozeně necítil natočit idealizovaný a aktualizovaný životopis, ale "koncert obrazů" jimiž by vyjádřil, co inspirovalo a formovalo duši a osobnost básníka. Ráj dětství, nebe a peklo lásky, vyrovnanost a pokora zralosti strávené v klášteře. Do této koncepce se vešel celý kosmos národní minulosti: světské zvyky a obyčeje zachovávané i lidovými vrstvami, rolníky a řemeslníky, kteří vytvářeli krásu materiálních hodnot, aristokratický životní styl dvora, kde bylo přáno umění, i výraz podílu církve na duchovní harmonii a vzdělanosti, mravnosti světa. Neopomenut byl i prvek mytologie, předznamenávající charakter zakavkazských kultur a ozvláštňující svým humanistickým patosem jejich smysl pro hodnoty života. Specifickou vizuální krásu vytěžil Paradžanov z inspirace perskými miniaturami a byzantskými ikonami. První mu napověděla plošnou, frontální kompozici obrazu bez perspektivy, druhá rafinovanou jednoduchost kompozice nutící k rozjímání. Odsud také baletně, pantomimicky stylizovaný pohyb v záběru, obřadná, hieratická gesta a skrytý, tajný význam pohledů, směřujících mimo kameru. Vše je snímáno statickou kamerou. V kontextu a obsahem záběru i předměty přejímají jakýsi magický význam, jakkoli jsou autentické a konkrétní. Paradžanov používá pravé rekvizity - kostýmy, šperky, zbrojířské a hrnčířské výrobky, staré knihy, komponuje zátiší, točí v historických areálech. Vše na plátně nese pečeť dotyku lidských rukou, které věci buď vyrobily, nebo používaly, cítíme v nich "stíny zapomenutých předků". Tato okolnost je možná hlavní pohnutkou Paradžanovovy tvorby - znovu oživit mizející kulturu, největší národní a všelidské bohatství, v níž jediné je záruka humanismu a mravnosti, hodnot v současnosti mizejících.

Toto je hlavní vzorec Paradžanovovy tvorby, pro jehož důslednou realizaci byl na sklonku života, kdy mu byly konečně povoleny zahraniční cesty, oslavován na festivalech a označován za génia. Bohužel se tyto cesty střídaly s pobyty na klinikách, kde se mu lékaři marně pokoušeli zachránit život, který mu zkrátil pobyt za ostnatým drátem.

Barva granátového jablka bohužel nebyla sestřižena Paradžanovem (odtud jistá arytmičnost a estetická nedůslednost) a premiéry ve vlasti se dočkala až v r. 1983, kdy byl její tvůrce propuštěn po osmiletém vězení, během něhož vystřídal třináct táborů - s poznámkou "návrat nežádoucí". O jeho propuštění se zasadila světová kulturní veřejnost. Paradžanov se usídlil v rodném domě v staré čtvrti Tbilisi a konečně mohl zase pomýšlet na profesionální uplatnění. Pomohli mu v Gruziafilmu, kde už Abuladze začal připravovat své Pokání. Paradžanov již bez obav mohl navázat na svůj styl a ambici v Legendě o Suramské pevnosti, kterou s ním pro formu spolurežíroval herec Dodo Abašidze. Námět staré kavkazské legendy o zradě a odplatě, o oběti čistého jinocha, který se zazdí do rozpadávající se pevnosti, aby odolala nájezdům nepřátel a jeho národ nezahynul, ideálně odpovídal Paradžanovově potřebě proměnit syžet protkaný mytologickými motivy v "koncert obrazů", zkomponovaný ze střepin a stínů dávné minulosti.

Třetím filmem oživujícím starou kulturu je Ašik-Kerib, vycházející z Lermontovova zpracování typického orientálního syžetu, tentokrát z okruhu muslimské kultury. Film je tak trochu Paradžanovovou "pohádkou tisíce a jedné noci". Je v něm hodně rozverné hravosti i autoparodie, místy exhibicionismus rekvizit. Někdo možná možná označí toto dílo za příznak vyčerpanosti, manýrismu mistra. Autor sám se však distancuje od jistot a virtuozity, jíž dosáhl, výrokem, že "točil film i pro děti". Ašik-Kerib, chudý pohledný mládenec (hraje ho neherec kurdské národnosti Jurij Mgojan), místní trubadúr, miluje dceru bohatého kupce, a proto je vypuzen až na kraj světa. prochází celým muslimským orientem i pravoslavnou Gruzií. Osud ho pronásleduje i hýčká, projde všemi druhy strázní, aby po návratu získal svou maguli-Megeri, odměnil přátele a ztrestal nepřátele. Tento happyendový syžet umožňuje Paradžanovovi střídat kulisy i rekvizity a vytvořit svéráznou audiovizuální antologii orientu. Nezříká se kompozičního principu perské miniatury, ale používá meliesovsky naivistické provedení: to, co se děje v záběru, se děje jakoby na pódiu, v prostoru vytrženém z kontextu. I herci hrají v manýře němého filmu - místy záměrně toporně, velice stylizovaně, vždy mírně přehrávají. Stává se, že kromě oznamujících mezititulků se na plátně objeví i titulek s dialogy, aby filmová akce byla zdůvodněna i zdůrazněna slovy. Některé scény mají jakýsi jarmareční charakter a tento dojem posiluje i hlasitá, místy vtíravá, záměrně kýčovitě znějící hudba (Džavanšir Kulijev). Záběry se od sebe liší i barevným pojednáním; dominantou kostýmů jsou syté barvy, modrá, červená, jsou epizody černé i oslnivě bílé. Rekvizity jsou přirozeně zase pravé, je využito autentických kulis ze starého Baku - pevnost Ičeri-Šecher, palác širvánšáchů apod. Mnohé záběry prozrazují novou Paradžanovovu posedlost výtvarným uměním. Od restaurování ikon a starožitností se stále profesionálněji zabýval výtvarnou tvorbou. Maloval, dělal koláže a objekty z nejroztodivnějších materiálů, vesměs střepů minulosti. Takových děl vytvořil na osm set, ale většinou je rozdal, jen zlomek zůstal v galerii, kterou mu věnovalo město Jerevan. V Ašik-Keribovi objevíme řadu takových kolážových hříček. Z uťaté hlavy "vytéká" červený šátek, postavy si strhávají a nalepují falešné kníry, vezírovu bojovnost zdůrazňuje dětský luk, paša brousí kynžál na moderním mechanickém brusu, středověké děti si hrají s předměty z umělých hmot, na fresce je stará singrovka, vedle pravých pávů a velbloudů se objevují proradní tygři - lidé v žíhaných kůžích. To vše se šaramantně snoubí se záběry, kde poznáváme Paradžanova-klasika, virtuoza svého stylu, dovršujícího se vší vážností svou kavkazskou trilogii.

Paradžanov, jak již bylo řečeno, se vrátil z vězení s nalomeným zdravím. Nestačil už natočit film svého života - Vyznání, v němž chtěl zachytit život svých předků, vylíčit osudy předmětů prodávaných dnes na dražbě a pamatujících jak staré dobré časy, tak léta znehodnocování kultury a víry těch, kteří se jimi kdysi těšili. Paradžanov měl hodně zajímavých plánů. Kdysi chtěl natočit film Kyjevské fresky, pak Puškinovu Bachčisarajskou fontánu, Lermontovova Démona, zabýval se vizí zfilmovaného eposu Slovo o pluku Igorově. Sedmnáct hotových scénářů nenávratně zmizelo při jeho druhém zatčení. Proto scénáře nepsal, ale vyprávěl je. Iljenko uvádí, že měl kolem stovky námětů, které neustálým převypravováním precizoval a poetizoval. Jeden z nich Iljenko zaznamenal a ještě před smrtí svého mistra natočil v ukrajinsko-kanadské koprodukci. Film se jmenuje Labutí jezero - zóna. Evokuje to, co Paradžanov viděl a zažil za svého pobytu v třinácti táborech a co přebásnil s vírou v nezničitelnost lidského ducha a dobra.