Víme-li, že program uchopit báseň co jediný jazykový znak se k našemu spolku váže od jeho nejstarších počátků, je jen přirozené uznat za rozšíření onoho programu též otázku, jak jazykovým znakem uchopit celek básnického díla jediného autora; i k tomu najdeme v naší minulosti nejeden náběh. Abychom usnadnili návrat ke starým kořenům, jejichž interpretace je zatížena dlouhou tradicí různorodé motivace, postavíme onu otázku znovu, jako by jí nic nepředcházelo: nemáme ostatně žádný hotový pojmový aparát, který by stačilo použít; jsme ve fasi teprve ohledávání toho, co od budoucího aparátu vůbec chtít.
Pier Paolo Pasolini je autor v českém prostředí známý především, ne-li pouze jako filmař. Byl mnohem víc: psal básně, romány, eseje, překládal, maloval. Vedle «národní» italštiny básnil v «místní» furlanštině a funkčně využíval sociálně vysoce příznakových substandardů římského a neapolského. Prostředků mimojazykových, filmu, obrazu, používá alternativně k jazykovým, někdy o nich výslovně mluví jako o sémiotických zkratkách... Pozvaný řečník předvede korpus Pasoliniho díla a vyzdvihne motivy a tematické postupy, jež jsou jeho dílu společné a jejichž hodnotu lze stanovovat diferenčně, tedy distinktivními sémantickými rysy, stejně jako to děláme u jazykových znaků «malých» rozměrů.

Korzárské spisy a Luteránské listy jsou zuřivým křikem smutné zraněné duše. Jsou výrazem dilemat levicového intelektuála, který stále ještě používá terminologii vzatou z marxistické teorie, i když si stále více uvědomuje, že tato terminologie je tváří v tvář společnosti druhé poloviny 20. století neadekvátní - ale odmítá si uvědomit, že na této terminologii byl vybudován nejděsivější režim dvacátého století, který přinesl nesčetněkrát horší nesvobodu než tu, na kterou si on stěžuje. Tyto eseje jsou hodny čtení, a to nejen jako dokument duše a doby. Jsou hodny čtení, protože přes své zranění a přes své rozpory Pasolini patří k velkým kritikům moderní společnosti, její povrchnosti, její zblblosti, její masovosti, jejího nevkusu. Jednotlivé dobové a lokální kauzy, od kterých se jeho kritika odráží, už jsou zapomenuty. Ale povrchnost, zblblost, masovost a nevkus trvají. Trvá tedy i potřeba reagovat na něj. Možná občas i zuřivostí.

Martin C. Putna

Mystérium bez konce - novinky k případu Pier Paolo Pasolini

Pier Paolo Pasolini nepřestává znepokojovat současníky ani 35 let od své smrti. U příležitosti Výstavy historické knihy, pořádané mezi 12.-14. březnem 2010 v Miláně prohlásil senátor Marcello Dell'Utri, že dá této výstavě k dispozici rukopis údajné kapitoly 21 I lampi sull’ENI (Blesky nad ENI) nedokončeného kontroverzního románu Petrolio (Nafta) Piera Paola Pasoliniho. Senátor médiím potvrdil, že díky neznámému zdroji měl v ruce a četl údajný autorův rukopis o 78 stranách. Dell'Utri řekl doslova: "Četl jsem to, ale nemůžu ještě nic říct - jedná se o spis znepokojivý pro ENI, hovoří o tématech a problémech firmy, mluví o Cefisovi, o Matteim a přimyká se k historii naší země.” Co se ovšem stane, když dojde na lámání chleba a takovou žhavou novinku má senátor ukázat? Nic, zhola nic, senátorův zdroj se podle jeho slov zalekne velkého zájmu médií a drahocenný rukopis prostě zmizí ze světa. Podobně jako jiná významná kniha o tomto tématu Questo e Cefis autora jménem Giorgio Steimetz z roku 1972, která nedlouho po svém vydání byla skartována a stažena z oběhu. Do případu ztraceného rukopisu Piera Paola Pasoliniho se vložil poslanec a bývalý římský starosta Walter Veltroni, který interpeloval ministra kultury Sandra Bondiho a ministra spravedlnosti Angelina Alfana. Tito ministři se zavázali, že udělají vše, co je v jejich kompetenci, k osvětlení případu. Podle všeho ztracený rukopis měl vyjasnit vraždu Enrica Mattei i samotného Pasoliniho. V Itálii se tedy současně rozhořela debata ohledně znovuotevření nevyřešeného případu vraždy Piera Paola Pasoliniho. Ve skutečnosti obrat v případu smrti autora nastal už v roce 2005, kdy jediný odsouzený za tuto vraždu, Giuseppe Pino Pelosi, prohlásil, že za smrt Pasoliniho mohou tři neznámí muži, kteří autora v noci mezi 1. a 2. listopadem 1975 zmasakrovali na opuštěném místě v Ostii. Jak případ ztraceného rukopisu, tak případ Pasoliniho smrti sledují všechna hlavní italská média. Mezi poslední příspěvky k tomu tématu jsou: Marco Belpoliti: “Pasolini, e ora di seppellire il complotto” (Pasolini, nastal čas pohřbít komplot), Mario Martone: “Seppellire Pasolini?” (Pohřbít Pasoliniho?), Carla Benedetti: “Perché i critici letterari non vogliono la verita su Pasolini?” (Proč literární kritici nechtějí pravdu o Pasolinim?). Z relevantních webových stránek, sledujících “případ Pasolini”, zmiňme především světovou pasoliniovskou doménu www.pasolini.net.

"... (Pasiolini) natáčí střihový film Zuřivost na zakázku producenta Ferranteho, který vsadil na úspěch senzačnosti díla vytvořeného dvěma skandálními režiséry (druhou část filmu, Don Camillo a Peppone, vytvořil Giovanni Guareschi, proslulý svým sporem s křesťansko-demokratickým politikem Alcidem de Gasperim; tato část však musela být stažena z kin pro odpor diváků i kritiky k jejímu rasistickému tónu). Poetický Pasoliniho komentář (čtený spisovatelem Giorgiem Bassanim a výtvarníkem Renatem Guttusem) doprovázel sestřih dobových dokumentů z posledních deseti let jako marxistická polemika s vývojem Itálie za vlády křesťanských demokratů. Ukazuje krizi v Suezu, maďarské události v roce 1956, pokračuje návratem italských válečných zajatců ze Sovětského svazu, pontifikátem Jana XXIII., smrtí Lumumbovou, kosmickým letem Jurije Gagarina, alžírskou válkou a symbolicky končí smrtí Marilyn Monroeové. Film odsuzuje antikomunismus, kolonialismus, bídu a hlad, rasismus.