Nostalghia.cz - Pier Paolo Pasolini

Autenticita jako tragédie pro jednu společenskou vrstvu
(o Pasoliniho filmu TEOREMA)
Tomáš Matras

Krátký, ale hutný text Tomáše Matrase, spolupracovníka světové pasoliniovské domény pasolini.net, nese podtitul "o Pasoliniho filmu TEOREMA". V textu jde ale o mnohem víc. Je především o sumarizaci Pasoliniho pohledu na buržoazii v jeho pozdní tvorbě, o jeho nekompromisním pohledu na svět svých hrdinů.

A Bůh nás postavil do pouště. A zkoušel nás. A uzřel naše zoufalství. Poušť je určitě jedno z klíčových slov k uchopení Pasoliniho filmu, který tímto jasně odsuzuje buržoazii, neschopnou jakéhokoliv autentického životního počinu. Jestliže není nevhodné srovnání, jedno mě ihned napadne: SALÓ ANEB 120 DNÍ SODOMY. Stejný náboj schematizmu, stejná ideologická síla, zde je méně silná imaginace autora, který se ztrácí v mase, krvi a fekáliích v tom druhém filmu. A kdybychom byli úplně odvážní a řekli, že film TEORÉMA je mu velmi podobný a že je jen krok před SALÓ? Pasoliniho obžaloba a odsouzení jsou, jako v případě SALÓ, totální. Určití protagonisté nikdy nevykročí z bludného kruhu jejich životů. Co je to, co odkrývá slabost buržoazních postav ve filmu TEOREMA? Podle mě je to jedna z nejmilejších lidských emocí, totiž láska. A vskutku chlapec-návštěvník v domě bohaté milánské buržoazie vyznívá jako symbol lásky. Všem přijde atraktivní, každý má svým způsobem nějaký milostný vztah s chlapcem, který na první pohled nemá zvláštní vlastnosti. Na toto chlapcovo vyzvání k autenticitě, jak jsme již řekli, odpovídají všichni pozitivně, přibližují se každodenní realitě, autentičnosti. Můžeme si ovšem všimnout velkých rozdílů v tom, jak různé postavy buržoazní a neburžoazní prožívají svojí srážku s autenticitou. Jestliže se celá rodina bohatých buržoů topí v těch nejzoufalejších, nejneužitečnějších a nejsmutnějších gestech, prostá služka Emilie po kontaktu s neznámým hostem odchází z místa prázdného života a vrací se na vesnici kde koná zázraky. Jestliže ve filmu TEOREMA jsou všichni protagonisté ještě "pasivní", v případě SALÓ jsou tito brutálně "aktivní". Syn se ztrácí v marných pokusech vytvářet umělecká díla, dcera se ztrácí v letargii a manželka se ztrácí v bezuzdné promiskuitě. Toto může být považováno jako Pasoliniho paradigma celé buržoazní společnosti. Díky tomu můžeme snadno myslet na buržoazní teorém. Prožíváme jakousi pirandellovskou noční můru, neustálý návrat tragédie jedné rodiny. Jedna z nejdůležitějších změn se ale týká otce, který se rozhodne darovat svou továrnu dělníkům. Ale proč? Aby se ze všech dělníků stali buržoové? To jsou jedny z otázek, které se ptají dělníci před branami továrny. Továrník ale neunikne svému osudu, jako všichni ostatní členové rodiny, kteří žijí jakoby na poušti, odchází do ní nahý, aby vyzkoušel, co se stane, když se pokusí něco změnit. Ale tak jako například Nero v Sienkiewiczově knize, který chtěl, aby se otevřela nebesa, když podpálí Řím a nic takového se nestane, ani v tomto případě se nic nemění na továrníkově stavu, jen křičí nahý zoufale a zbytečně na poušti. Málem bychom zapomněli na pošťáka, Ninetta Davoliho! Andílek věčně usměvavý, který poskakuje a raduje se jako vrabeček. Ale to je svět venku, to není svět milánské buržoazie. V Pasoliniho obrázcích není místo pro soucit s buržoazií. Ne tak pro neburžoazní postavy - služka Emilie ukončuje svůj život zahrabaná v jámě na staveništi, ale nekončí smrtí, nýbrž metamorfózou, tím, co bylo tak milé starým Řekům, v pramen vody. Tento ne-soucit, který Pasolini ukazuje ve filmu TEOREMA se vyhrocuje ještě více v SALÓ, kdy osoby, se kterými nelze mít soucit, bezcitně poznamenávají osud ubohých mladých lidí. Jestliže ve filmu TEOREMA se jedná o buržoi ubohé, v SALÓ se bude jednat o buržoi kriminální. Celý film TEOREMA se odvíjí v atmosféře určitého prostředí chladu, který umí rozehřát jen neburžoazní postavy.

[ Na Nostalghia.cz publikováno 12. září 2007 ]