NOVÝ SVĚT: nepochopené mistrovské dílo?

Od okamžiku, kdy jsem poprvé viděl Malickův NOVÝ SVĚT jsem tušil, že tento film zůstane součástí mého života až do konce mých dnů. O to víc jsem se pak pídil po všem, co o filmu kde kdo napsal. K mému překvapení toho zase až tolik nebylo. Nějaké pravidelné (spíš povinné) recenzní rubriky... a dost. Film přišel a odešel. Spřízněných duší s pozitivním vztahem k tomuto dílu jsem našel jen pár, dokonce jsem se setkal i s těmi, kdo film vysloveně odsoudili jako nudný, otravný apod. Nechci nikomu brát jeho názor, nechci ani vnucovat ten svůj. Jen mi byla (a stále je) nepochopitelná ta disproporce mezi mírou psaní o filmech jako NOVÝ SVĚT a množstvím (doslova) keců kolem některých filmových „supernovinek“. Před časem jsem narazil na nadšený text Johna Pattersona, ani ne tak recenzi jako spíš vyznání, který skládá filmu velkou poklonu. Pattersonův text není hluboce analytický, je spíš emotivní, je psán z pozice člověka, kterého Malickův film uhranul. Autor to otevřeně přiznává a mě je toto nadšení blízké. I proto níže publikuji svůj privátní (rovněž z nadšení vzniklý), asi nepříliš dokonalý a místy nedotažený překlad anglické verze.


Toto desetiletí nebylo filmově příliš vydařené, ale jsem více než kdy jindy přesvědčen, že kdyby se všechny kousky nasnímaného celuloidu z let 2000-2009 měly rozpadnout v prach, jeden film tu zůstane, tak jako se dochovaly Ozymandias – kamenné monumenty po dávných říších pohlcených pouští. Tím filmem je NOVÝ SVĚT, Malickovo ztvárnění amerického mýtu, které přišlo na plátna kin v polovině tohoto desetiletí.

Říká se, že NOVÝ SVĚT nemá fanoušky: má jen učedníky, přívržence a fanatiky. Jsem jeden z nich, a můj fanatismus zůstává nezkalený i po více než třiceti shlédnutích filmu. NOVÝ SVĚT je bezedný film, nevýslovně krásný a formálně harmonický. Po svém uvedení vydržel na plátnech jeden měsíc a jeho kritická recepce se vyznačuje převážně zmatečností, blahosklonností, někdy i posměchem a nepřátelstvím. Méně časté je ocenění, i s ohledem na potřebný odstup pro pochopení díla. Jak jsem už napsal, patřím mezi takové.

Měl jsem štěstí. Viděl jsem film poprvé v 10 hodin dopoledne, po upozornění „starém“ 20 minut. Věděl jsem jen to, že půjde o Pocahontas a kapitána Johna Smithe, a že film režíroval režisér, který natočil BADLANDS, NEBESKÉ DNY a TENKOU ČERVENOU LINII. Viděl jsem to na plátně o velikosti zdi skladu, s vynikajícím zvukovým systémem, který dal vyniknout každému zabzučení hmyzu a ptačímu zpěvu, každé padající kapce vody, každému tlumenému povzdechu. Po nadšení z TENKÉ ČERVENÉ LINIE (na které kritici - pro mě trochu nepochopitelně - vyčerpali celý svůj arzenál ocenění na 20 let dopředu), jsem se brzy ocitl na magickém koberci smyslů a emocí, ukotveném instinktivním a dokonalým herectvím dospívající neherečky Q'Orianky Kilcher, že skoro chci doufat, že nikdy nezačne opravdu hrát. Po filmu jsem o samotě téměř hodinu vychutnával téměř fyzické pocity, které mě zaplavily. Byl to jediný okamžik v mém životě, kdy jsem doslova plakal štěstím.

NOVÝ SVĚT není, jak jste možná četli, mazlavá ukázka inkontinentního piktorialismu, ani „film Tony Scotta po aplikaci quaaludes“ [quaaludes = hypnotická droga, pozn. překl.], ani není koncipován tak, aby v jakémkoliv místě souzněl s šablonovitým vyprávěním, které poskvrnilo moderní americkou kinematografii. Není to žádný blábol, hippie báseň namočená do básnivých ekotónů, není to ani „noble savage“ film o jedovatých účincích příjezdu bělochů a děsu z postkolumbovského zmatku (i když Malick má hodně co říci k červu podanému v americkém jablku prvního dne). Rozšířující pasáž ukazující návštěvu Pocahontas v Anglii nám představuje její nový svět, její vlastní nový svět, který je neméně strhující jako Virginie kapitána Smithe.

NOVÝ SVĚT není z rodu filmů ČERNÉ ROUCHO nebo POSLEDNÍ MOHYKÁN. Jeho sourozenci se nacházejí v celé filmové historii a ve všech národních a stylových hranicích, od němých filmů k Jean-Luc Godardovi, Jamesi Benningovi a Stanu Brakhageovi, nebo ve snímcích jako WINSTANLEY či BARRY LYNDON. Jeho kulturní zázemí se skládá nejen z jiných filmů, ale tvoří jej i buddhismus, etnografie a naturalismus, Wagner, Mozart a stavební formy klasické hudby, do Malickova nadšeného nadhledu letícího ptáka se vejde i Heidegger a Kant. NOVÝ SVĚT by bylo možné označit za první western, stejně tak ale může být i posledním. Víme, že autor na něm začal pracovat během války ve Vietnamu (přibližně v době velkého hnutí indiánů za osvětlení masakru u Wounded Knee a během rozkvětu velkých revizionistických westernů 70. let), ale ovoce přinesl až o tři desetiletí později, v době, kdy se Amerika podílí na dalších, podobně nesmyslných a zlo plodících neokolonialistických expedicích. Ale ať je to politicky jakkoli, filmově nabízí zajímavou vizi alternativní kinematografie budoucnosti, s obrovským rozpočtem 50 milionů a tvůrci přiznané tvůrčí svobody.

Může se to zdát přehnané, ale s NOVÝM SVĚTEM dosáhla kinematografie nového vrcholu, jistého zbožštění. Je to moderní i klasické kino ve své nejčistší a nejekologičtější, nejjednodušší a nejvíce rafinované podobě, vyrobené hodně podobnými nástroji, jaké byly k dispozici v plenkách filmu před sto lety u bratří Lumierů, Griffitha a Murnaua. Pomineme-li několik znaků modernosti - barva, zvuk, vývoj střihu, hypergramotné filmové publikum - mohlo by to být natočeno před 80 lety (jako Murnauovo a Flahertyho TABU). To je důvod, proč jsem přesvědčen, že v naší současnosti, zaplavené pomíjivou oscarovou pěnou, stojí NOVÝ SVĚT vysoko, izolovaně a velkolepě, jako Kubrickův černý monolit. Cokoliv jiného se bude ve srovnání s ním od této chvíle pravděpodobně podobat chrochtání opice z 2001: VESMÍRNÁ ODYSEA. Obdobně lze mluvit o Godardově BLÁZNIVÉM PETŘÍČKOVI nebo westernu RUN OF THE ARROW Sama Fullera z roku 1957, jenž je jakýsi tematickým nevlastním bratrancem NOVÉHO SVĚTA – Malick hledá „ve slově: emoce“!

Malickovou mantrou pro NOVÝ SVĚT bylo „přirozené světlo, žádné jeřáby, žádné velké plošiny, z ruky“. Jinými slovy, v podstatě svlékl filmovou tvorbu až na dřeň. Další věcí je vizuální přilnavost díla - včetně úchvatných záběrů obou milenců před skutečnou bouřkou, při západu slunce, poletující kvákající kachny v okamžiku magické hodiny soumraku, za zlatavého světla - zvukařem podložené hýřivým ptačím zpěvem, lesními šelesty a syčením, zvukem proudící vody. Záběry z Virginie jsou skutečně snímané z ruky, ve velkém kontrastu proti tomu jsou anglické scény (v nichž je krajina tvarovaná a zkrocená, kde se život řídí obřady a rituály, matoucími a ozdobnými jako u Indiánů), kamera je zde téměř vždy upevněna a pokud je v pohybu, tak je zkrocena na kolejích.

A pak je tu střih. Malick své filmy vytahuje z koše ve střižně, „nalézá“ zde větší část filmu než tu, která se dělá „na place“. Viděl jsem tři samostatné sestřihy (150 minut dlouhou před-cenzurní verzi, která mě uhranula, 135 minut dlouhý distribuční sestřih (ten činí 25 z mých 30 zhlédnutí) a na Blu-Ray režisérskou, 172 minut dlouhou verzi), všechny byly odlišné a stejně podivuhodné variace na stejná témata, ale radikálně se od sebe liší v účinku. To jasně naznačuje, že Malickovy úpravy nemají nic společného se zneužíváním vizuální estetiky Tony Scotta, jak to bylo několika hlupáky naznačeno. Ve skutečnosti to má více společného s Godardem, s jeho fragmentováním, které kdysi vypadalo tak radikálně a chaoticky, ale časem bylo absorbováno a nyní je součástí společně srozumitelné formy.

Daleko do bezvýznamnosti nebo shovívavého přijetí má prohlubování významů nebo stále překvapující objevy v téměř každé části Malickova filmu, které vychází z bohatého filmového dědictví, zatímco Scott jen násilně šokuje náš zrak, nic jiného.

Vrstvení zvuku podmíňují historické souvislosti a technické možnosti, Malick vdechuje minulost a vydechuje budoucnost zvukového designu. Spolu s Kubrickem a Scorsesem zůstává americkým mistrem dabingu. V NOVÉM SVĚTĚ s námi všechny tři hlavní postavy sdílejí své myšlenky, často, když je vypravěč mimo záběr, se slabými šelesty a zaklínacími tóny (dabing často zní jako němý film titulních obrázků), až máme pocit jednotného hlasu. Spousta lidí za to Malicka nenávidí a upřednostňuje konvenční podobu dabingu, poslední možnost líných tvůrců. Mnozí chovají také nechuť ke struktuře NOVÉHO SVĚTA, která je upravena podle Wagnera: výše, výše, výše, výše.

Tak funguje NOVÝ SVĚT, ve stupňující vzestupné linii až k okamžiku uvolnění, kdy film končí mihnutím ptáka mezi vysokými stromy za zvuku mávání křídel - a zatmívačkou. Pokud chcete a můžete, udělejte si odstup ve shlédnutí, NOVÝ SVĚT není jednoduše sledovatelný film - je to film, který se vám stane, děje se vám, nestačí vám stejně jako počasí nebo pravá láska. Malick se svého času svěřil s tím, že je to jeho jediné mistrovské dílo, a tak bychom ho měli také brát. Až všechno ostatní shnije, toto bude jistota.

[na Nostalghia.cz publikováno 13. 1. 2010]



* * *
TOPlist


© 2002-2020 Nostalghia.cz
© 2002-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]