Nick Cave: Plakal jsem a plakal, od začátku do konce



Tento článek vyšel na stránkách Nostalghia.cz poprvé v roce 2007. Při probíhající rekonstrukci stránek byl přemístěn do lépe přístupného oddílu Příloha Nostalghia.cz.
* * *

Známý australský zpěvák, věčně smutný „rockový šansoniér“ Nick Cave, žijící už léta ve Velké Británii, mj. i jeden z protagonistů kmenového filmu stránek Nostalghia.cz NEBE NAD BERLÍNEM, se v roce 1998 zajímavě, a v mnohém osobitě a originálně, vyznal ze zážitku, který měl při projekci tehdy čerstvě dokončeného filmu Alexandra Sokurova MATKA A SYN (1997). Svůj text publikoval v britském listě Independent on Sunday ve vydání z 29. března 1998. Na internetu je jeho znění k dispozici na stránkách Nick Cave Collector's Hell. S ohledem na autora, na film o němž je řeč i na podobu samotného textu se mi zdá, že toto vyznání na Nostalghia.cz nemůže chybět. Přináším proto jeho český amatérský překlad a pro úplnost dodávám, že film MATKA A SYN vyšel v roce 2001 na DVD společnosti Fox Lorber a na českém internetu o něm psala Zóna. Závěrem ještě poděkování za tip na tento zajímavý text: díky Mirku.


Přítel mě pozval na projekci jednoho ruského filmu v Soho. Zeptal jsem se ho jaké to je a on mi odpověděl: „Dobré, nic se tam neděje a pak někdo umře. Přijď. Zamiluješ si to.“ Přítel byl distributor toho filmu a tak jsem se cítil zavázán. Ostatně sezení u ruských filmů patří mezi věci, jež si přátelé činí navzájem.

Přišel jsem se zpožděním a podle svého zvyku jsem se usadil v první řadě, právě ve chvíli, kdy končily úvodní titulky. Uplynulo deset minut, začal jsem plakat a tak to šlo až do závěrečné 73. minuty filmu. Některé filmy mě rozplakaly i dřív, ale nepamatuji si, že by to někdy bylo tak soustavné, bez přestání, po celý film. Když se po projekci rozsvítilo světlo, žena sedící za mnou, se zarudlýma očima, mi podala papírový kapesník a zeptala se mě, zda bych o filmu něco nenapsal do novin.

Film se jmenuje MATKA A SYN a režíroval ho Alexandr Sokurov. Přibližuje poslední den života umírající matky (Gudrun Geyer) a jejího dospělého syna (Alexej Ananišnov). Je ráno. Matka chce, aby ji syn vzal na „procházku“. Ten ji nese v náruči sérií snových krajin, načež se s ní vrátí do osamoceného domu s holými zdmi, podává jí jídlo a ukládá na postel. Syn pak opustí dům a když se vrátí zjistí, že matka zemřela. To všechno trvá 76 minut. Ale to, co za tu dobu vidíme, je věc takové krásy a smutku, že pláč byl pro mne jedinou adekvátní reakcí.

MATKA A SYN je film o smrti, o lásce a o milosti. Láska mezi matkou a synem překračuje hranice a očišťuje od hrozby smrti. Smrt ale provází oba s neochvějnou jistotou: matka je ta, která zemře a syn ten, kdo zůstane. Čas filmu respektuje pomalý tok děje, pečlivé snímání je láskou samo o sobě: nic není uspěchané, to by uspíšilo smrt. Charaktery obou postav dosáhly stavu emočního a duševního splynutí. Zdají se odtržené od vlastní minulosti, od prostředí, neovlivněné světem kolem. Jediné co existuje jsou gesta útěchy, péče a starostlivosti. Syn kartáčuje matce vlasy, přikládá na ní teplou přikrývku, krmí ji z kojenecké lahve. Matka odpovídá vzdechy a pohlazením: tak, jak to její stav umožňuje.

Je to vztah v jiném smyslu, něco dosud neviděné. Je to posvátné, náboženské, nekomplikované žádnou vtíravou analýzou 20. století. Je to pohled na lidskost, která nás přesahuje; Sokurov přitom nedělá žádné cavyky z tragické povahy smrti. Smrt plyne nade všemi, je v každém gestu, v každé akci. Dokonce se zdá, že i krajina truchlí za matku, jíž bezprostředně hrozí smrt. Vidíme pašije v živých obrazech, odrážejících Kristův příběh obráceně. Ne pašije matky, ale syna. Ne toho kdo umírá, ale toho kdo zůstává.

Jejich vzájemný hovor se zdá bezvýznamný. Jakoby lásku a porozumění vyjadřovali jinak než jazykem. Když rozmlouvají, postrádají slova téměř smysl. Nic nevyjasňují, vše podstatné je uloženo v gestech. V nich je celá psychologie slov, složitost i bolest. Nejvíce je to patrné ve finálním rozhovoru, v němž hovoří o důvodech zemřít a o důvodech žít. Rozhovor je marný a krutý, jen opět otevírá bolestné city a žal.

Matka říká: „Je to smutné. Musíš projít ještě tím vším, co jsem vytrpěla.“
„Máš řídké vlasy“, odpovídá syn. „Spi, brzy se vrátím.“

Syn opouští dům a vstupuje do nádherné krajiny, která ho zcela obklopí. V těchto dlouhých statických scénách dospívá film do bodu své nejvyšší krásy. Sokurovovy krajiny nejsou zatíženy žádným realismem. Jeho kompozice jsou bližší malbě než filmu, zaplavené umělým, opálovým světlem. Tento sen-zrození vyvolá vzpomínky na německý romantismus počátku 19. století, zejména na dílo Kašpara Davida Friedricha, v němž je všechno prodchnuto mléčným jasem. Obrovská a záhadná příroda vytváří duchovnost nezávislou na jakémkoliv vzorci tradičního křesťanství. A Sokurov toto pečlivě aplikuje na všechny scenérie, v nichž se jednotlivé znaky navzájem prostupují: oddanost detailu, neuspěchanost, měkkost, láska.

Celé té kráse je dáno tempo, diktované zásahy smrti. Každá akce, každé gesto – pomalé, zvučné, důležité, posvěcené – dává divákovi čas k zažíti jeho kouzla a k tomu být sveden jeho silnými a vážnými popudy. Sledujíce tento film jsme přinuceni konfrontovat se s nevyhnutelností naší vlastní smrtelnosti a smrtelnosti ostatních. Emoce probuzené uvnitř nás zůstanou živé dlouho.

Mou počáteční reakcí na tento film byly slzy ze smutku věcí. A jeho jedinečný puls v sobě cítím dodnes.

[Přeložil P. Gajdošík,
na Nostalghia.cz publikováno 23. 5. 2007,
upravený překlad zde publikován 27. 2. 2020]



* * *
TOPlist


© 2002-2020 Nostalghia.cz
© 2002-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]