Čtyři vzpomínky
Tonino Guerra


Před pár dny (16. března) uplynulo 100 let od narození Tonina Guerry (1920–2012), scenáristy podepsaného pod mimořádnými filmy řady mimořádných režisérů. A současně, v dnešní den (21. března 2020), uplynulo osm let od Guerrova úmrtí. Jeho osobnost v tyto dny připomínám čtyřmi krátkými vzpomínkami, spíš žánrovými obrázky, jež Guerra porůznu publikoval v 70. a 80. letech. V tomto celku vyšly v květnovém čísle časopisu Iskusstvo kino v roce 1985, odkud byly také přeloženy.




Federico Fellini
a Tonino Guerra
Růžové okvětní lístky
Vrátil jsem se do Říma po několik měsících, když jsem předtím z osobních důvodů rozvázal smlouvu na scénář pro film CASANOVA (1976). A znovu jsem se začal scházet s Fellinim, v kanceláři, kterou v té době měl na na Via Sistina, nedaleko od domu, kde psal Gogol své Mrtvé duše. Začali jsme opět pracovat na jednom starém námětu. Federico jej dlouho toužil natočit, ale z nějakých záhadných důvodů práci vždy přerušil. Samotným námětem byl okouzlený a nechtěl, aby to skončilo v televizi. Naposledy, když už se skoro začaly stavět dekorace, Federico vážně onemocněl.
Nyní se rozhodl práci dodělat a dokonce pro to chtěl přesvědčit producenta, s nímž v té době spolupracoval na CASANOVOVI, jehož příprava už v ateliérech Cinecitta probíhala. Fellini se ale Casanovovým dobrodružstvím už nechtěl zabývat. V ten čas mě náhle rozbolely zuby; lékař trval na naléhavém, i když ne příliš komplikovaném chirurgickém zákroku, po němž bylo jasné, že mám važně nemocné dásně. Felliniho tato událost velmi zasáhla: začal mít podezření, že scénář někdo uhranul a nasměroval jeho zlou energii na mne.
Později, jednou v létě, kolem sedmé večer, jsme se znovu sešli v jeho kanceláři. Byl soumrak, seděl jsem u stolu před psacím strojem a složkou se starou verzí scénáře. On ležel na pohovce, přikrytý nějakou hnědou přikrývkou, klopy bílé hedvábné košile rozepnuté. Ze svého křesla jsem v soumraku rozeznal pouze bílou košili a paži, která se čas od času zvedla, aby se prsty dotkly řídkých vlasů. Vedle pohovky stál nízký skleněný stůl a na něm váza plná růží. Čas od času se z nich uvolnil lístek a dopadl na stůl. Jednou, když jsem se otočil ve směru, kde Federico ležel, všiml jsem si jemného snášení okvětních lístků, zejména z bílé růže. Z jejích lístků plula vzduchem dokonce nějaká bílá stopa. Najednou Federico zmlkl. Přestal jsem psát. V té pauze bylo něco neobvyklého, něco nového, co se lišilo od ostatních pauz v práci. Federico vstal – slyšel jsem ho unaveně povzdechnout. Stál vedle stolu, pak se sklonil, zvedl několik padlých okvětních lístků, přišel ke mně a zašeptal, že by bylo lepší se s tímto scénářem vypořádat později, někdy později, jindy. Jednou rukou otevřel složku se scénářem a druhou do ní hodil několik okvětních lístků z růží. Potom schoval složku v nejvzdálenější zásuvce své kanceláře, kde byly vyhozené staré panenky.
Čtenář mi jistě velkoryse odpustí, že jsem ani slovem nezmínil název filmu (ten se ostatně ještě musí udělat) nebo námětu. Od té doby se ho taky bojím. A přísahám, že pokud mi Fellini znovu zavolá a řekne: No, tak konečně dokončíme scénář... pak budu jen doufat v prozřetelnost.



Michelangelo Antonioni
a Tonino Guerra
Hra s oblázky
Během psaní scénářů jsme s Antonioni velmi často vymýšleli hlouposti, někdy jsme kvůli zábavě hráli i různé hry a pořádali něco jako soutěže.
V čase DOBRODRUŽSTVÍ (1960) jsme například mačkali papíry do kuliček, které jsme pak házeli do popelníku umístěného daleko od pohovky a stolu. Vítězem byl samozřejmě ten, kdo měl nejpřesnější hody. Stejně jako u každé hry okamžitě vznikly spory, došlo k hádkám, jeden obviňoval druhého z porušení pravidel.
Když jsme pracovali na scénáři filmu NOC (1961), nic zajímavého nás nenapadalo; pro upřesnění: předložený scénář se nám nelíbil a my jsme chtěli přijít s něčím zajímavějším. Producent mezitím připravoval natáčení, podepsal smlouvy s herci a sestavoval skupinu. A my, zavření na sedm západů, jsme se zbláznili do nové hry.
Po celou dobu jsme seděli v široké chodbě – na podlaze ze světlého mramoru. V určitých intervalech byla světlá podlaha proložena šikmými pruhy z tmavého mramoru širokými deset centimetrů. A v tom byla ta hra: hodili jsme plochý oblázek, který klouzal po mramorové podlaze a musel se zastavit uvnitř deseticentimetrového tmavého pruhu, co nejblíže soupeřovu oblázku. Pokaždé, když se oblázek zastavil v temném koridoru, provedli jsme pečlivá měření a přísně kontrolovali jeho polohu, protože jeho okraje často „vyčnívaly“ za přípustnou mez deseticentimetrového prostoru. Oblázek se měl zastavit přesně uprostřed temného pruhu. Producent mezitím čekal na scénář a my jsme ho ujišťovali, že každou chvíli už bude hotov a dodáme mu finální, přepracovaný a krásný scénář. Herci se už potřebovali seznámit přinejmenším s příběhem, v němž měli hrát, producent zase požadoval scénář pro práci na rozpočtu. Antonioni mu dal první záblesk naděje jen tím, že mu sdělil, že film se bude natáčet v Miláně.
Dny ubíhaly a my jsme stále nechávali klouzat kameny po mramorové podlaze. Hra nás tak fascinovala, že jsme se rozhodli ji vložit do filmu. A jakmile jsme tuto scénu začali psát, všechno ostatní už pak přišlo velmi rychle, doslova za pár dní. Antonioni pak odjel do Milána, kde už na něj čekal připravený štáb.

Scéna hry na dlaždicích z Antonioniho filmu NOC




Vittorio De Sica
Káva „na úmysl“
Neapol pro mě byla vždy městem plným záhad, často těžko srozumitelných hádanek. De Sica se v tomto městě naopak cítil jako ryba ve vodě. Jednou jsem s ním do Neapole jel, abychom vybrali místa pro film MANŽELSTVÍ PO ITALSKU (1964), a on mi říká: „Posaďme se na chvíli tady v baru. Možná se stane něco, co ti umožní ještě víc vhlédnout do Neapolčanů.“
Bar stál na náměstí, přímo naproti nádraží. Posadili jsme se ke stolu, zapálili cigaretu, chystali se objednat a v tu chvíli vstoupili do baru dva chlapci, kteří požádali barmana o čtyři kávy. Ale objednávka zněla velmi podivně: „Čtyři kávy! Dvě vypijeme, dvě na úmysl.“
Slova „na úmysl“ vyslovili velmi jasně, téměř je slabikovali, takže nemohlo jít o nedorozumění. Šli k pultu, vypili dvě kávy, zaplatili za čtyři a odešli.
Ihned jsem se De Sici ptal, co to znamená – dvě kávy placené, ale nevypité. Pokynul mi, ať dál sedím, počkám, a sám pochopím. Lidé stále přicházeli a odcházeli a většina si normálně objednávala, pila, jedla. Náhle vstoupila skromně oblečená dáma a říká barmanovi: „Tři kávy. Jedna pro mě, dvě na úmysl.“
Vypila jednu, zaplatila za tři a odešla. Znovu se snažím získat vysvětlení, protože moje zvědavost mi nedala pokoj. Ale De Sicu ani nenapadlo mi něco vysvětlovat, hned vstal a řekl barmanovi: „Pět káv! Dvě vypijeme, tři na úmysl.“
Bylo poledne. Z velkých otevřených dveří bylo vidět náměstí stále víc a víc pohlcené sluncem, jako opuštěná poušť. A najednou se v tom oslepujícím slunci objevil stín. Pohyboval se pomalu, postupně začal nabývat určitého tvaru: ve dveřích se objevil žebrák. Měl na nohou nějakou mastnou zástěru a tenisky bez podešví. Zastavil se trochu vpravo, aby svou přítomností co nejméně obtěžoval, a s jemným povzdechem, sotva slyšitelným, se plaše zeptal: „Je tu něco na úmysl?“ – „Ano, je, je...,“ odpověděl netečně barman. Žebrák na to popošel k pultu a s neuvěřitelným výrazem štěstí vypil svůj šálek kávy.



Bernardo Bertolucci
Nic
V loňském létě byl Bernardo Bertolucci v Japonsku při příležitosti uvedení svého filmu. Jednoho dne si vyjel vlakem do pobřežního města Kamakura. Chtěl se tam setkat s paní Kawakitu, s níž se několikrát viděl v Evropě na různých filmových festivalech, ale co hlavně – chtěl zajít ke hrobu velkého režiséra Jasudžira Ozu.
Po krátkém odpočinku ve venkovském domě paní Kawakity vyrazili pěšky na hřbitov na kopci na okraji města. Zelený kopec byl kompletně poset náhrobky nepravidelného tvaru, některé byly jen úzkou stélou vyčnívající ze země. Mnoho náhrobků v tom horkém dni příbuzní omývali vodou, jako by chtěli uhasit žízeň těch, kteří pod nimi spočívali. Paní Kawakita se zastavila u hrobu svého manžela, nechtěla, aby Bernardo zbytečně čekal, než bude mýt náhrobek omytý, a tak mu ukázala směr, kterým má hledat Ozuův hrob. Bernardo pohlédl na nekonečný zástup náhrobků pokrývajících téměř veškerou zeleň kopce, a bezradně se na ni podíval. Paní Kawakitu ho rychle uklidnila: „Jeho hrob se dá najít snadno, uvidíte, je na něm ,nic‘.“
Povzbuzen takovým upřesněním začal Bertolucci hledat ve směru, který mu byl naznačen. Hledal, hledal, ale žádný hrob bez epitafu nemohl najít. Mezitím paní Kawakita dokončila rituál u hrobu svého manžela a došla nahoru k Bernardovi, který se cítil ztracen, a řekla mu: „Vidíte jak jste šikovný, našel jste to úplně sám.“ Položila ruku na šedou mramorovou kostku, na níž byl nějaký složitý hieroglyf. „Ano, ale jak vidíte, je tam hieroglyf!“, řekl Bernardo. „Přesně,“ odvětila paní Kawakita. „To je zenové slovo, které se vyslovuje ,mu‘ a znamená ,nic‘ ... prázdnota ... Říkala jsem ti, že tam je ,nic‘...“


[Pro Nostalghia.cz přeložil P. Gajdošík, publikováno: 21. 3. 2020]



* * *
TOPlist


© 2002-2020 Nostalghia.cz
© 2002-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]