| |
| | |
|
|
|
|
|
Tarkovského podobenství o bytí na cestě
| |
[Jan Foll]
|
| |
| |
| |
| |
|
|
Obsáhlá recenze Tarkovského filmu Stalker vyšla v roce 1981 na stránkách prosincového čísla Záběru (společně
s textem Rozum od Ivana Škapy, publikovaném také na těchto stránkách).
Na Nostalghia.cz je text publikován se souhlasem autora, pana Jana Folla, kterému tímto děkuji.
Pátý film Andreje Tarkovského s tajemně znějícím názvem Stalker vznikl na motivy sci-fi novely
"Piknik u cesty" známých bratrů Strugackých, jež před několika lety vyšla i v češtině. Podobnost mezi knihou a
snímkem je však velice volná: společný zůstal jen základní dějový motiv ohraničeného prostoru, který je
(pravděpodobně v důsledku někdejší návštěvy neznámých bytostí z kosmu) vybaven rozličnými zázračnými předměty
a silami, včetně pohádkové schopnosti plnit lidská přání. Předloha se odvíjí v duchu napínavého, vědecko-fantastického
thrilleru: stalkeři totiž podnikají své nebezpečné výpravy do zóny hlavně proto, aby v ní ukořistili ony zázračné
předměty, které tu při "pikniku" zapomněli neznámí návštěvníci. Stalker jako profesionální hledač pokladů tu
zosobňuje typ zkušeného námezdního dobrodruha, vzdáleně připomínajícího soukromé pátrače z románů a filmů
americké drsné školy: umí proklouznout smrtelně nebezpečnými léčkami zóny a zároveň se ustavičně potýká s ústrky
mocenských orgánů v "normálním světě". Podivuhodné suvenýry, kvůli kterým neváhá znovu a znovu riskovat kůži,
jsou totiž na černém trhu velice výnosným obchodním artiklem...
V Tarkovského filmu se drama kolem tajuplné zóny přesunulo do polohy filozofického podobenství o duchovním schizmatu
současného lidstva. Stalker je tu také sice dobrodruhem a psancem, především však připomíná jakéhosi novodobého
spasitele lidské pokleslosti: svou sisyfovskou práci průvodce zónou totiž vykonává nikoli jako výnosné řemeslo, nýbrž jako
morálně-intelektuální poslání. Rozporuplný muž z rodu slavných postav Dostojevského uskutečňuje své výpravy do zóny
proto, aby vybraným jedincům ukázal schůdnou cestu z krize jejich ducha. Spletité putování zónou, odehrávající se nejprve
ve zlověstné přírodě a potom v tajuplných rozvalinách blíže neurčeného průmyslového objektu, je proto téměř úplně oproštěno
od viditelných dobrodružství a hmatatelných zázraků. Připomíná platónskou cestu z jeskyně na denní světlo, jejíž smysl tkví v
konečném projasnění věcí a vztahů...
Do místnosti, kde se plní přání, Stalker doprovází dvojici mužů, zosobňující dva protichůdné typy soudobých intelektuálů:
vědce a umělce. Profesor (Nikolaj Grinko) reprezentuje krizi moderní racionality, jež přes veškeré "praktické" výsledky
nevyřešila otázku po smyslu bytí a přežívá ve formě tak či onak použitelného nástroje. Profesorovo konečné rozhodnutí
nepoužít bombu vyjadřuje ustrnutí zmíněného metafyzického myšlení nad neznámými obzory etických problémů a nad
hlubinami vlastního svědomí. Postava Spisovatele (Anatolij Solonicyn) se zdá být mnohem komplikovanější: rozháraný
umělec se totiž ve strachu před odhalením svého zranitelného nitra ustavičně předvádí v nejrůznějších maskách a zároveň
promyšleně útočí proti myšlení druhých dvou poutníků. Spisovatelovy stupňované výpady proti Profesorově racionalitě a
ukázky jeho osobní statečnosti jsou stejně přesvědčivé jako umělcova vzrůstající vůle po upřímnosti a snaha po překonání
pohodlného cynismu. Nakonec se však ukáže, že ani tento iracionálně založený skeptik, zmítaný běsy vlastního já, není
schopen důsledně přijmout Stalkerovu výzvu k životu v pravdě. Na rozdíl od obou zmíněných poutníků, kteří jsou pouhými
intelektuály a jejichž duchovní orientace proto zákonitě ztroskotávají, zosobňuje Stalker (Alexandr Kajdanovskij) jakýsi úběžník
víry, naděje a všeobjímající lásky k bližnímu. Stalkerovo filozofické krédo, vyjádřené premisou "Musíte věřit", představuje v
myšlenkovém rozvrhu díla jediné východisko z oné morálně-intelektuální krize, která se ozřejmila během putování zónou.
Naznačené "řešení" je ovšem problematické: po bystré kritice rozličných falešných cest, kterými se ubírá moderní metafyzické
myšlení, není totiž ve Stalkerově postoji udržena ona nezbytná otevřenost perspektivy, zakládající nejhlubší filozofickou otázku
po bytí. Drama o bytí na cestě vrcholí metafyzickým rozuzlením, jež problém opět překrývá zdáním...
Dvě důležité epizody se odehrají po návratu trojice mužů ze zóny: V reportážně stylizované sekvenci jsme svědky vyznání
Stalkerovy ženy (Alisa Frejndlichová), jež ospravedlňuje vlastní trpký úděl i manželovo sisyfovské počínání. Protagonistkou
závěrečné scény je Stalkerova zónou ochromená dcerka, jejíž telekinetické schopnosti zároveň symbolizují vliv magického
prostoru na příští generaci mutantů. Přes námitky proti filozofickému vyústění Tarkovského podobenství, zřetelně ovlivněného
křesťanstvím a východní metafyzikou, považuji Stalkera za jedno z nejpozoruhodnějších děl celých kinematografických dějin.
Nejde totiž pouze o vzrušující drama, odhalující falešné cesty moderních pseudoromantismů, ale zároveň o mistrně natočenou
filmovou báseň, zobrazující odyseu člověka "přirozeným světem". Téměř každý záběr by si díky své originální výtvarné kompozici
zasloužil zvláštní komentář. Za všechny dokonale promyšlené záběry jmenujme alespoň pomalou jízdu ve střední části díla, při níž
se pod vodní hladinou postupně objevují charakteristické artefakty lidské civilizace, dlouhý záběr z nitra místnosti nejtajnějších přání,
dramatizovaný pomocí několikeré světelné proměny, či onen překvapivý švenk na Stalkerovu knihovnu (ukrytou na počátku ve tmě),
dokreslující hrdinovu podivuhodnou osobnost. S podobnou filmařskou virtuozitou a se smyslem pro alegoričnost je zachycena rovněž
"hra živlů", kterými poutníci procházejí v otevřeném prostoru zóny; v duchu parafráze napínavých thrillerů se pro změnu odvíjí jedna
z úvodních, černobílých sekvencí, v níž trojlístek odvážlivců pod palbou policejních samopalů překročí "zakázanou" hranici mezi zónou
a normálním světem. Mysteriózní atmosféru celého Tarkovského podobenství podtrhuje bezvýrazná šeď vstupních a závěrečných
epizod, snímaných černobíle, i ona tlumená barevnost, v jejíchž syrových odstínech je ilustrovaná zóna...
Tarkovského drama Stalker se na základě fiktivní historie o pouti tří vzdělanců tajuplným "zásvětím" pokouší zmapovat
smysluplnou cestu člověka za poznáním a nadějí. Podobně jako v platónském mýtu o jeskyni, ani zde není podstatné diskutabilní
rozuzlení tohoto fascinujícího dramatu bytí a zdání, nýbrž spíše bohatství otevřených otázek, které se naskýtají během cesty k pravdě...
|
|
| |
| |
[© Jan Foll, Záběr, 1981, prosinec. Na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem autora 19. června 2002]
|
|
|
| |
|
| | |
|
|
