| |
| | |
|
|
|
Vnímání pohybu
|
[Wim Wenders]
|
| |
| |
| |
| |
|
Rozhovor Wima Wenderse s Tajou Gutovou proběhl v březnu 1988 a poprvé byl zveřejněn v
19. čísle časopisu Individualität v září 1988. Jeho český překlad publikoval
Milan Doinel v knize textů Wima Wenderse Dech andělů (s. 178-180), kterou v
roce 1996 vydalo nakladatelství Aurora. Níže uvedená část rozhovoru se týká filmů
Andreje Tarkovského a Nostalghia.cz ji publikuje se souhlasem překladatele.
V Nickově filmu / Blesku nad vodou označujete obrazy, které vypadají "tak čistě,
krásně ulízaně", za výsledek bázně: "Přesně to dělá člověk, když přesně neví, co chce
ukázat." - U obou posledních filmů Tarkovského, Nostalgie a Oběti, jsem silně
pociťovala, že už to jsou jen překrásné prázdné obrazy, protože chce ukázat cosi
mimosmyslového, k čemu zatím nemá prostředky.
Jenže ty nebudou asi existovat nikdy. - To je také nebezpečí filmu, že lze předstírat
mnohem více, než tu skutečně je. Neříkám to VŮBEC ve vztahu k Tarkovskému. Nýbrž, že
filmy mohou mnohem rychleji a důmyslněji "oslňovat", to znamená předstírat, že něco
ukazují, něco vědí, aniž to skutečně dovedou. Čím krásněji něco ve filmu vypadá, o to
více musí být člověk ve střehu: není li to pouhé předstírání. A když udělá krásný
obraz, musí pokaždé velmi přesné zkoumat oprávnění tohoto obrazu, je-li to pouze obraz
a krása, o něž usilujeme - což může být pro film občas i dostačující záminkou. Ale
tady je přesto vždycky nutné ujasnit si, že se pak většinou nevypráví nic jiného než
právě ona krása obrazu. A někdy může být zhoubné vyprávět obraz pro něj samotný místo
pro souvislost příběhu. V tomto smyslu bych pozměnil přísloví: "Lež má krásné nohy".
Mně se také často stává, že ve filmech, v nichž se nachází příliš mnoho "krásných
obrazů", ztrácím souvislost a zjišťuji, že mi nikdo vůbec nic vyprávět nechce nebo to
neumí a krásné obrazy jsou jen zastíracím manévrem. Občas - a to je pak, myslím, spíše
případem Tarkovského - se někdo vydá na území, kde ještě nikdo nebyl a kde skutečně
číhají tisíce nástrah. Tak jako ve Stalkerovi, v "zóně", kde může být každý krok
životu nebezpečný, kde už nesouhlasí žádné míry a nic už neplatí - tam jsou samozřejmě
krásné obrazy v docela jiném smyslu oprávněné, natolik, že mohou být pouhým pokusem
VŮBEC ještě nalézt nějakou formu pro poznání, o němž má být řeč. Ale který film se už
vydá do "zóny", do takové, v níž člověk skutečně tají dech, protože chápe, že je to
životu nebezpečné, ať už šlápne kamkoliv. Kromě Tarkovského se k tomu v posledních
dvaceti letech odhodlalo jen velmi, velmi málo lidí - aby se vydali s filmem po životu
nebezpečných stezkách. Godard to občas dělá. Ale i on už je v tom tak zběhlý, že je to
někdy trochu předstírané.
Tarkovského pokusy dobrat se duchovnich sfér...
Film se přece tak HBITĚ propůjčuje a byl také tak strašně často zneužit k prodeji
kdovíjakých krátkodobých mystických, mytologických zkušeností! To je ve filmu záhy
příliš laciné.
Právě proto, že potřeba duchovna je dnes životni nutností, jí lze rychle zneužít.
Strašně rychle. To souvisí s tím, že film je blízce příbuzný snu. A z tohoto těsného
příbuzenství vychází většinou změť snů a filmu. Jedním z mála, kteří v tom zůstali
čistí, je právě Tarkovskij. A jinak, vydá-li se nějaký film na takové území, mezi sen
a realitu, mezi metafyziku a realitu, to ve mně vždycky hrkne, a vlastně je to vždy
pouhé chvástání.
Solaris mi kupřikladu připadal mnohem spirituálnějši než Oběť.
Musím říci, že u Nostalgie jsem měl pocit, že tam s určitým osobním způsobem
vyprávění a s obrazy nakládal tak, jako kdyby už to byly rekvizity. Čili, že cituje
sám sebe, a to je v území, v němž se Tarkovskij pohybuje, strašně nebezpečné. Ale tak
mi to připadalo jen v Nostalgii. V Oběti už ne. To už je pro mne zase
film, v němž šel opravdu až do krajnosti. Jako v Solaris. Spolu se Stalkerem
je to pro mne pořád jeho nejkrásnější film. Nostalgie mi připadala trochu
bolestínská. A bolestínství divák těžko přijímá. Zřídka je odpouští. CHYBY jaksi
odpustí, zvláště pohybuje-li se někdo na tak tenkém ledě. Ale bolestínství...
Tomu se zcela neubrání nikdo, já sám jsem přece v mých vlastních filmech také tu a
tam upadl do bolestínství - tedy Stav věcí, první půlka je bolestínská. Závěr
už pak díkybohu ne.
|
|
| |
| |
[překlad © Milan Klepikov (Doinel). Na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem překladatele 13. července 2002]
|
|
|
| |
|
| | |
|
|