"Za prvé: v postavě Andreje Rubleva by bylo žádoucí vidět nejen umělce vědomého si svého talentu a nahlížejícího svět vědoucíma očima, ale i umělce obdařeného kromě citlivého a jemného vnímání světa i aktivním vztahem k životu a probíhajícím událostem. Za druhé: souhrnný obraz ruského národa zkomponovaný z lidových protagonistů by bylo žádoucí vidět v pravém světle, jako obraz národa nepokořeného, připraveného k velkému historickému činu - zdolání tatarského jha."

"Film je přeplněn krutostmi, naturalistickými a fyziologickými podrobnostni. Tam, kde krutost přestává být prostředkem a stává se cílem, je oslabeno vnímání historické podstaty událostí, emocionální působení filmu na diváka. Převaha samoúčelné krutosti znemožňuje rozvinout téma malíře Rubleva jako téma ruské renesance. Mnohé ve filmu je zahlceno scénami zrůdného barbarství a naturalismu natolik, že to znemožňuje pochopit souvislost mezi tím, co viděl Rublev ve svém krutém století a co zvěčnil v tvorbě, ve svých nesmrtelných krásných malířských dílech, zjevňujících vysoký humanistický mravní ideál..."

"Stěží hledám slova pro výraz trýznivého pocitu beznaděje, jehož příčinou je seznam nehorázných připomínek, usilující o zmar všeho, co jsme s takovými obtížemi udělali za dva roky. Tendenčnost tohoto dokumentu je natolik zřejmá, že kromě údivu nemůže vyvolat žádné jiné city. Nejde ovšem o náhodu. Je to poslední, krajní projev štvanice, která je průkazná, nespravedlivá a všemu se vymykající. Jistě chápete, že nemohu akceptovat ty zrůdné, negramotné požadavky a zabít film... jsou výrazem neobjektivnosti a předpojatosti vůči filmu a to je nepřipustné. Prohlašuji, že jsem umělec. A to - sovětský umělec. Jako takový se ve svých záměrech podřizuji životu, a to se týká jak problematiky, tak formy. Hledám. A to je vždy těžké, každý výboj předpokladá konflikty a nepříjemnosti. Neumožňuje mi to poklidný život v teplém a útulném bytečku. Vyžaduje to odvahu. Vynasnažím se v tomto směru nezklamat Vaše naděje. Ale bez Vaší podpory to sotva zvládnu. Celá záležitost získala velice nepříjemný obrat v tom smyslu, že profesionální polemika dávno přerostla do formy - promiňte, že se opakuji - organizované štvanice."

"Dobře chápu malíře, básníky, spisovatele, kteří si uvědomují, že se ocitli v situaci, v níž nelze pracovat. Přesněji řečeno - živit se tvorbou. K prežití člověk nepotřebuje mnoho. Publikovat, vystavovat to je přirozeně nutné, ale je-li to nemožné, to hlavní zůstává: možnost tvořit a neptat se nikoho na povolení. Ve filmu je to vyloučeno. Bez státního povolení nelze natočit jediný záběr. Ani za vlasní peníze. Okamžitě to označní za přestupek, ideologickou diverzi a podvratnou činnost."

"Dnes si mě zavolal Romanov... Obdržel z Paříže od našeho velvyslance telegram s prosbou, aby si se mnou promluvil. Měl bych se prý vzdát ceny, kterou mi udělili francouzští kritici. Předsedkyně této organizace - madame V. je podle velvyslance i Romanova sionistka."

"Absolutně nechápu, co mají na mysli, jaký cíl sledují v předloženém seznamu připomínek. Jejich požadavky jsou nesplnitelné, celý film by se zhroutil. Mám na to přistoupit? Je to provokace, jejíž smysl nejsem s to pochopit? ... Byl jsem na poradě u Jermaše. Nezmínil se jediným slovem o Solaris a požadovaných změnách. Zeptal jsem se ho, zda mě nepovažují ze disidentského režiséra, kdy skončí to pronásledování a budu moci točit dva filmy ročně. (Ruka se vzpírá napsat pravdu: za deset let jsem natočil jenom dva filmy.) Jermaš namítl - jsem prý normální sovětský občan a to, že jsem tak málo pracovně vytížen je ostuda. Je-li tomu tak, odpověděl jsem, zaštiťte mě a umožněte mi práci! A když to nejde, nějak se pokusím tu situaci překonat. Nebudou-li chtít vyprovokovat vážný skandál, budou muset, nehledě na všechno, Solaris povolit. Nehodlám sedět bez práce a mlčet, neprotestovat proti porušování všech ústavních práv. Můj bože, jak hloupým a primitivním je třeba být při vymýšlení si podobných připomínek!"

16. února: "Naše kinematografie je v úpadku. Stát dává peníze na film a současně ho rozdupává a topí v močůvce uměleckého marasmu a patolízalství. Nositelé řádů a hodnostáři neschopní pronést plynulou větu, proměnili naši kinematografii v pustinu. Nedávno jsem viděl retrospektivu předválečného italského filmu. Jaké paralely s historií sovětské kinematografie se vnucují! Ještě nikdy neklesla tak hluboko."

23. února: "Opravdu budu muset znovu čekat dlouhá léta, než mi někdo povolí natočit film? Co je to za podivnou zemi, která nestojí o mezinárodní uznání svého umění, o dobré filmy a knihy? Právě umění je děsí. Přirozeně, umění jim klade odpor, protože je lidské. Oni ale potlačují vše živé, veškeré výhonky všeho lidského, ať je to směřování lidí ke svobodě či rozbřesk umění na našem pochmurném obzoru. Nedají si pokoj, dokud neubijí jakýkoli projev svébytnosti a nedotlačí osobnost k úrovni dobytčete. A tak zničí všechno - sebe sama i Rusko. Ráno jdu za Sizovem, chce mi vysvětlit situaci kolem Solaris. Zřejmě mě bude přemlouvat, pokusí se mě uklidnit a uchlácholit všemi prostředky. Vždycky stejná písnička."

"Musím pokud možno co nejrychleji prosadit následujíci filmy: buď Bílý den nebo Sebezřeknutí se... Odevzdal jsem Sizovu a Jermašovi (později i Baskakovu) oba scénáře. Sizov, pravda, poznamenal, že se teď ode mne očekává film o současnosti, film, který by bezprostředně oslovil všechny sovětské lidi, a předložené scénáře z těchto důvodů nevyhovují. Odověděl jsem, že moje tvorba směřuje především k tomu, aby podpořila uměleckou úroveň sovětského filmu a ne aby osvětlovala aktuální témata... 0 Bílém dni se mluvilo u Jermaše, v jeho nové pracovně. Kromě něho a mne byli přitomni Sizov, Kamšalov, Baskakov a Naumov. Bohužel, Baskakov se zachoval nejhúř... Vysvětlil jsem jim svůj záměr. Debata se zaměřila na otázku vztahu postav k životu lidu. Všichni naléhali, abych vytvořil něco nového, významného pro náš stát. Očekávali prý ode mne film o vědeckotechnickém pokroku. Namítl jsem, že k této problematice nemám žádný vztah, že mě vzrušují lidské problémy. Besedu uzavřeli tím, abych jim předložil synopsi, což jsem vlastně už učinil, jenomže oni navzdory, podrobnému slovnímu podání nic nepochopili. Hlavně že preslabikují dvakrát do měsíce své výplatní pásky. Horko téžko jsem z nich vymámil souhlas na pracovní scénář, poté, co se obeznámí s návrhy, které jsem jim už zaslal. Ovšem v případě, že jě akceptují."

"Jsem v hrozném stavu, zmitám se mezi nadějí a nejistotou. Dovolí mi natočit Bílý den?"
"Jak smutný je život. Závidím všem, co nejsou pracovně závislí na státu... Jak primitivní a nestoudný je náš režim! Potřebuje vůbec literaturu, poezii, malířství, hudbu a filmy? Přesně naopak! Kolik starostí by našemu vedení ubylo!"
"Chtěl bych pracovat a nic víc! Pracovat! Není to absurdní, že režisér, kterého italský tisk považuje za geniálního, sedí bez práce? Připadá mi to, upřímně řečeno, něco na způsob prostřednosti, která se dostala k moci. Právě prostřednost nenávidí umělce. A naše moc sestává se výhradně z prostředností."
"Podaří-li se mi natočit Bílý den, bude třeba se ucházet o film, zatím o scénář o Dostojevském. Je na čase... Nebo to mám všechno vzdát?"
"Měl bych se smířit s tím, že nejsem žádoucí, a podle toho se chovat. Ale je třeba být nad tím. Zůstávám přece, všemu navzdory, Tarkovským. A Tarkovskij, je jen jeden, na rozdíl od Gerasimovových, jichž je celý legión."

"Očekává mě vážný konflikt s Jermašem? Nepadnu na kolena před těmi darebáky a ignoranty. Nejen Marxe, ale i svého Lenina nečetli. Je to pakáž parazitující na těle zotročeného národa."

"Schválit film v této podobě nemohu... vyvolá jen averzi. Nemyslím, že úprávy naruší tkáň díla natolik; že utrpí autorova logika. Tím spíš, že ji postrádám... A to už nemluvím o tom, že je nesrozumitelné, kde je manželka a kde matka, kde Alexej a kde Ignat - všechno je zašifrované. Na rozdíl od vašich předchozích filmů tento je pravý rébus... Máme právo žádat, abyste zpřesnil záměr filmu, protože ne všechno bylo ve scénáři... Je nutné projasnit sociální a společenský smysl některých věcí. Ve finále příliš brzy končí hudba a vše se kamsi propadá... A tam, kde se zpívá Bach - ve scéně otce s dětmi - je toho použito neobratně. Vzhledem k tomu, že veškerá hudba ve filmu vychází z náboženské Bachovy hudby, celek získává mystický ráz, nevyznívá sovětsky."

"Byl jsem u Jermaše... Začal tím, že bych měl natočit film o Leninovi. Prosím, řekl jsem, ale jenom za podmínky, že mi do práce nebudou mluvit různé kontrolní komise z ÚV a Ústavu marxismu-leninismu. Řekl, že žádám nemožnou věc. Odpověděl jsem, že v takovém připadě by to nemohlo skončit jinak než skandálem."

"Jak nesprávně všichni žijeme! Člověk vlastně nepotřebuje společnost. To společnost potřebuje člověka. Společnost - to je jen vnucený prostředek sebezáchovy. Člověk, na rozdíl od stádních zvířat, musí žít sám, uprostřed přírody, zvířat, rostlin - v kontrastu s nimi. Stále jasněji si uvědomuji, že musím změnit svůj život, nějak ho přehodnotit. Musím začít žít nanovo. Co to obnáší? Především se cítit svobodným a nezávislým. Musím věřit, milovat, odpoutat se od toho nicotného světa a žít pro něco jiného - ale jak, kde?"

"Teď v 9.30 jdu k Sizovu a Jermašovi - stran italské nabídky. Budou mě přemlouvat, abych nedal na Cristaldiho, je to prý podvodník a Jermaš mě chce před ním zachránit... Byl jsem na výboru. Přirozeně, Cristaldi je podvodník. A záleží-li mu opravdu na tom, aby Tarkovskij natočil nějaký film v Itálii, nechť splní své závazky vůči Goskinu."

"Teď už vůbec není jasný původ a povaha Zóny, v níž se odehrává podle scénáře hlavní děj. Odkud se vzala ? Co je to - výplod mimozemské civilizace, dílo lidí, nebo důsledek nějaké války, sociálního kataklyzmatu? Tato neurčitost podněcuje čtenáře a potom bude podněcovat i diváky k domýšlení a nejrůznějším interpretacím, co bude odvádět pozornost od sledování děje a správného chápání smyslu díla. Takřka naprostá absence nápaditě vystižených fantastických událostí jen zdůrazňuje zbytečně abstraktní, jinotajný charakter příštího filmu a vnáší do jeho děje prvek monotónnosti."