| |||||||||||||||||
Kde bych se kdy nadál, že se na tomto webu někdy objeví i původní reportáž. Ale stalo se a můžeme být jen rádi. Michal Petříček, pravidelný čtenář těchto stránek (z jeho pera pochází mj. překlad dialogové listiny ke Stalkerovi, publikovaný již před delší dobou), před několika dny navštívil Paříž a neodpustil si navštívit místa, která jsou v tomto městě spojena s Andrejem Tarkovským. Reportáž, kterou o tomto svém „kolečku“ sepsal, vám nyní předkládám i s původními autorovými fotografiemi. Protože text nebyl původně jako reportáž zamýšlen, došlo k jeho mírné redakční úpravě… 
Při sebelepší vůli je ale trochu těžké určité věci popsat...Mým prvním cílem byl pravoslavný hřbitov v Sainte Geneviéve des Bois. Dlužno podotknout, že Sainte Geneviéve des Bois je malé městečko asi 26 km na jih od Paříže, ale lze se tam dostat příměstským vlakem, kterému místní říkají „rychlostní metro“ (RER). Do Paříže jsme dorazili ještě za tmy a autobus mne „vyklopil“ jinde, než bylo v jízdním řádu. Nikdy jsem ve Francii nebyl, jel jsem sám a francouzsky umím tak asi dvacet slovíček, (a Francouzi mluví anglicky jen velmi neradi nebo to ani neumí) nicméně bylo mi přáno a po necelých dvou hodinách cestování jsem dorazil na 8 rue Léo Lagrange 91700. Bylo na místní poměry brzo, asi půl deváté a kolem dokola bylo liduprázdno. Na hřbitově jsem byl snad úplně sám. Vzdáleně mi to připomínalo duch Andrejových filmů - Slunce svítilo skrz stromy, všude byly dlouhé stíny a ranní opar ještě nestačil úplně zmizet. Neměl jsem představu, kudy se vydat. Chodit od jednoho hrobu ke druhému by zabralo hodiny a hodiny a tolik času jsem neměl. Číslo Andrejova hrobu mi bylo k ničemu, protože tam čísla nikde nejsou… Nicméně po nějaké době chození sem a tam jsem zahlédl povědomou siluetu. Realita se od fotografií vždy liší, ale tady mi to připadalo obzvlášť výrazné. Nevím, jak to popsat. To místo je opravdu zvláštní, tím spíše, že celý vztah pravoslaví ke smrti a k zásvětnímu životu se od naší římskokatolické kultury liší. Snad by se dalo říci, že východní křesťanství na hrobech neklade takový důraz na tragédii smrti a utrpení pozůstalých, jako spíše na vztah blízkých k zemřelému a jeho pokračování i po smrti. Na Andrejově hrobě leží řada dárků, malý ikonostas, řetízek s křížkem, květiny, ikona malovaná na mramorové desce, dřevěná skříňka a na jednom ze „schodů“ ležely mince. (Jednu jsem tam položil i za vás.) Po fotografování jsem zapálil svíčku a na chvíli jsem se posadil na mramorovou lavici, která je vedle hrobu. Netrvalo dlouho, a objevily se tam dva manželské páry. Jedna z žen mne rusky oslovila, jestli mě neruší… Nebyla to zrovna chvíle na nějaké povídání a navazování kontaktů, nicméně i tak jsem se potom dozvěděl, že ho znala osobně, a že ten hrob byl před patnácti lety jinde a měl jen provizorní, prostou mohylu. Po několika minutách ti lidé odešli. Jenomže za chvíli tam byla další rodina! Poznenáhlu jsem pochopil, že Andrejův hrob je skoro něco jako poutní místo, a že tam nemůžu stát věčně… Proti původním předpokladům jsem měl více času a tak jsem zamířil zpátky do Paříže, na ulici rue Daru. I tady jsem byl překvapen. Určitě si pamatujete na JEDEN DEN ANDREJE ARSEŇJEVIČE, tam je chrám Alexandra Něvského na chvilku vidět. Ale ve skutečnosti je to úplně jinak. Chrám působí ohromujícím dojmem. Je to vysoká, mocná stavba a i její bezprostřední okolí vám dá pocítit, že už nejste ve Francii. Před chrámem rostou břízy, několik obchodů kolem má rusky psané vývěsní štíty. Škoda, že se to nedá všechno dobře vyfotografovat - není tam kolem dostatek prostoru, abyste si mohl udělat potřebný odstup. 
Chrám samotný byl zavřený, ale to mě nepřekvapilo. Pravoslavné kostely bývají otevřené
jenom na mši. Ta se konala ovšem v neděli, já jsem tam byl v sobotu. Bylo by bývalo
zajímavé zeptat se na Andreje místního popa, mohl by ho znát, jeden z Andrejových bytů
je odtud jen několik minut pěšky. Tam jsem posléze také zamířil.V deníku jsem si našel adresu - 17 rue Puvis de Chavannes. Ulici jsem našel skoro hned, ale to číslo je špatně. Krátká a tichá ulička má jenom čtrnáct čísel, nikde dál nepokračuje, ta sedmnáctka je ve skutečnosti součást názvu ulice, tedy nikoli 17 rue. Je to zvláštní, ale nedaleko odtud je ještě jedno „známé“ místo - Hartmannova klinika (26 Boulevard Victor Hugo 92200 Neuilly sur Seine). Všechno je to blízko u sebe. U kliniky jsem se dlouho nezdržel. Času už nezbývalo, ale přesto jsem se ještě pokusil najít druhý Andrejův byt - na 42 rue Claude Terrasse. V Paříži je naštěstí hustá síť linek metra, takže se to dalo stihnout. Ten byt je v nájemním domě, je to taková moderní stavba, skoro to vypadá jako hotel. (Že by tam ovšem byla nějaká tabulka, připomínající, kdo tam bydlel, tak to zase ne.) Pak už jsem utíkal plnit své povinnosti… 
[autor: Michal Petříček; na Nostalghia.cz publikováno 3. listopadu 2003] (foto © M. Petříček) kliknutím na obrázek se otevře okno s větším náhledem
| |||||||||||||||||
* * * | |||||||||||||||||
| |||||||||||||||||
|
| |||||||||||||||||
|
© 2005-2025 Nostalghia.cz © 2005-2025 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |
