| |
| | |
|
|
|
|
|
|
Arsenij Tarkovskij. Život rodiny a historie rodu
|
| |
| |
| |
| |
|
|
Zajímavá kniha Paoly Dmitrijevny Volkové z roku 2002 přibližuje méně známé skutečnosti z historie
Tarkovského rodiny, zejména co se týká jeho vztahu s otcem Arsenijem. Právě ten je
ústřední postavou, jejíž osud autorku, kunsthistoričku a mj. také ředitelku moskevského
Fondu Andreje Tarkovského, zaujal natolik, že mu věnovala celou tuto knihu. Následující
recenzi včetně překladů a skenů některých fotografií pro čtenáře těchto stránek
zpracoval Michal Petříček.
Autorka Paola Dmitrijevna Volková je profesorkou historie umění a v letech 1960-87
přednášela na VGIKu obecnou historii umění. Od roku 1989 je ředitelkou Fondu Andreje
Tarkovského v Moskvě. Fond během své činnosti zorganizoval dvacet festivalů a výstav,
inicioval a podílel se na založení Domu Andreje Tarkovského v Jurjevci, postavil
náhrobek na hřbitově Saint Geneviéve des Bois, atd.
Úvodní kapitoly knihy se věnují dějinám rodu Tarkovských, počínaje Šamchalem Tarkovským
z Dagestánu a historickým souvislostem vztahů vůči Rusku a caru Petrovi prvnímu. Třebaže
návaznost rodiny Tarkovských na slavnou větev šlechtického dagestánského rodu není
doložena a Andrejova sestra Marina ji dokonce popírá, otec Arsenij ji považuje i přes
ztrátu rodových dokumentů za nespornou. Čtenář by mohl mít pocit, že to ostatně není tak
důležité, ale na dalších stranách této zvláštní knihy může ještě změnit názor. Kromě
toho na reprodukovaném obraze F. Ruba hledí Šamchal Tarkovskij opravdu sugestivně a co
víc, podoba s Andrejem Tarkovským se nedá popřít.
Líčení osudů rodu pokračuje a největší část je samozřejmě věnována Arseniji Tarkovskému
a jeho rodině. Popisy rodinných událostí střídají dopisy, zejména dopisy Marie Ivanovny
manželovi a potom dětské dopisy Andreje svému otci. Jde o nejsilnější část celé knihy,
která sice čtenářovi mnoho nevysvětlí, ale zahrne ho autentickou atmosférou. Čte se to
jedním dechem a obdivu vůči Marii Ivanovně se prostě nelze ubránit. Muselo jí být
skutečně těžko, pracovala neuvěřitelně tvrdě a dokázala se vyrovnat i s mužovým odchodem
z rodiny za jinou ženou - Antonií Alexandrovnou Bochonovou. Dopisy zachycují jen
fragmenty událostí a proto nelze pochopit, jak asi vypadal vztah mezi manželi Tarkovskými.
Nicméně rozpad rodiny Marií Ivanovnou neotřásl do té míry, aby ke svému bývalému muži
nechovala i nadále hezký vztah.
Odchod Arsenije od rodiny je tím více nepochopitelný a autorka se ho ani nepokouší
vysvětlit. Navíc se distancuje od nějakého soudu, což jsem přijal s uspokojením. Už nad
stránkami dopisů jsem měl místy pocit, že někomu až příliš nahlížím do soukromí. Co
ostatně opravňuje kohokoli, aby rozebíral nelichotivé podrobnosti lidského selhání
někoho druhého? Nemá každý dost vlastních?
Pod jednou fotografií malého Andreje a Mariny je výmluvný titulek "idyla třicátých let".
Situace rodiny je stále těžší. Vypukne válka, matka s dětmi se stěhuje do Jurjevce na
Volze. Arsenij se sice z fronty vrátí, ale je těžce raněn a musí podstoupit několik
amputací levé nohy. Rodinný život Arsenije se opět rozpadá a po rozvodu si bere
přítelkyni své druhé manželky, Taťánu Alexejevnu Ozerskou.
Navenek žije spokojeně, ale neustále jej trápí strach o syna. Přítelkyně rodiny, Marina
Agranovská píše:
Andrej nás brzo pozval, abychom shlédli jeho školní práci - film Zabijáci podle
Hemingwaye. Takový film jsme ještě neviděli. Ohromilo nás mistrovství té práce. Měli
jsme dojem, že film natočil zralý režisér, člověk, který prožil dlouhý život. Domů nás
vezli Tarkovští a Arsenij nám odpověděl na naši nadšenou chválu: "Chudák Andrjuša, bude
mu těžko, velice těžko... on od svého vidění světa neustoupí a ONI se ho budou snažit
zlomit..." Tak se také stalo. On neustoupil a oni ho lámali, ale nezlomili...
Žil v něm strach z toho, co bude dál a po premiéře Andreje Rubleva to byl strach otce i
strach občana své země. Věděl, co přijde! A nemýlil se ani jednou...
V posledních letech svého života se Arsenij Tarkovskij dožívá uznání, cestuje, jeho
básně jsou překládány, vychází jeho sborníky a dostává státní vyznamenání. Ve
skutečnosti ale jeho utrpení roste. Jeho syn Andrej v roce 1984 oficiálně oznámí, že se
nevrátí do své země. Arsenij píše svému synovi smutný dopis:
Cítím se mnohem starší a slabší. V červnu mě bude sedmdesát sedm let. To je vysoký věk
a já se bojím, že už se neuvidíme. Vrať se brzy, synku. Jak budeš žít bez rodného
jazyka, bez rodné krajiny, bez malého Andrjuši, bez Senky?... Velice se mě po tobě
stýská, je mi smutno a čekám na tvůj návrat...
Později napíše:
Za poslední léta jsem velice zestárnul. Připadá mě, že žiji už tisíc let. Je mě těžko
se sebou samým. Věřím však v nesmrtelnou duši.
Arsenij Alexandrovič Tarkovskij zemřel 1. června 1989 a je pochován na hřbitově u
kostela v Peredělkině.
P. D. Volková
Arsenij Tarkovskij, život rodiny a historie rodu
Moskva 2002
Vydavatelský dům "Podkova"
Vydavatelství "Eksmo-press"
224 s.
ISBN 5-04-010283-6
UDK 882
BBK 84 (2 Ros-Rus)
T88
|
| |
| |
Malá galerie vybraných fotografií z knihy:
(kliknutím lze zvětšit)
| 
| 
| 
| 
|
| Andrej v kolébce, 1934
| plačící Andrej
| Děti. Andrej a Marina
| Andrej a Marina.
Idyla třicátých let
| Arsenij a Andrej. Na chatě
| | | | |
| | | | |
|
| 
| 
| 
| 
|
| Arsenij a Andrej. Brod
| Marusja a Arsenij s Andrejem
| Andrejův dopis otci
| Arsenij s Andrejem
| Dům č.26.byt č.2, Ščipkovská ulička, Moskva. Dnešní stav
| | | | |
|
| |
| |
[připravil Michal Petříček. Na Nostalghia.cz publikováno 5. ledna 2004]
|
|
|
| |
|
| | |
|
|
