Donatella Baglivo o Andreji Tarkovském
Donatella Baglivo
s Andrejem Tarkovským v čase natáčení NOSTALGIE.
21. a 22. ledna 2011 představovala v ukrajinském Lvově italská režisérka Donatella Baglivo filmy svého studia Ciak 2000. Jako autorka tří dokumentů o Andreji Tarkovském, natočených během přípravy a natáčení NOSTALGIE, byla místními novináři pochopitelně dotazována i na Andreje Tarkovského, v tomto případě i poněkud pikantně tlačena k ukrajinským tématům z Tarkovského života. Celý rozhovor vyšel na ukrajinském portálu zaxid.net pod názvem Pokud býval umělec vzdálený politice - dnes už není. Níže přináším překlad části rozhovoru týkající se Andreje Tarkovského. Podotýkám, že překlad z ukrajinštiny jsem prováděl sám, jen za pomoci netového překladatelského nástroje. Přesnost překladu tomu tedy může odpovídat.

[...]
Čím je dnes autorský film, v době dominance komerčních filmů?
Režie autorských děl je dnes otázkou přežití. Nicméně, vždy jsem v rozhovorech s novináři a studenty z celého světa dávala jako příklad tvorbu Andreje Tarkovského [...] Je to jen uspokojení, které při režii autorských filmů nakonec zůstává. Mnoho let mám takový sen o filmu o Alexanderu Dovženkovi, ale také chci jako režisér dělat některé komerční projekty. Proč? Odpověď je jednoduchá - a není to legrace! Myslím, že publikum by mělo mít možnost komerční i autorské filmy srovnávat a pochopit rozdíl mezi nimi. Kompromisem je, když komerční režisér investuje zisk z natáčení do autorského díla. Jak ale praxe ukazuje, v historii zůstávají jen skuteční tvůrci. Pravda je, že moderní publikum chce sledovat hlavně komerční filmy. Současní diváci se primárně zajímají jen o kvalitní filmy, dobře srozumitelné, esteticky ucelené, odborně smontované.

Má podle Vašeho názoru umělec vyjadřovat své politické a sociální postavení, nebo se naopak od politiky distancovat?
Dnes to jinak nejde. Pokud nenajdete společnou řeč s politiky, nemůžete realizovat své kreativní projekty. Nicméně, práce na politické téma, pokud mám být upřímná, by neměla být zaujatá, divák by neměl být tlačen k přijetí některých nápadů a sloganů. Není třeba potlačovat jeho vlastní politickou pozici. Tuto chybu dělá hodně umělců, tvůrců, TV producentů, novinářů [smích]. Nemyslím si, že umělec by měl být politice vzdálen. Může se ale vyjadřovat prostřednictvím umění a krásy, filmem, který osloví i ty, kteří politické diskuse nejsou schopni.

Pamatujete si své první setkání s Andrejem Tarkovským? Jak k němu došlo?
Moje první setkání s Andrejem Tarkovským bylo v zahradě vedle kina RAI (Radiotelevisione Italiana). Byla jsem pozvaná do kina. Šlo ale jen o typický komerční film, jaké nemám ráda. Odešla jsem ze sálu a šla do zahrady čekat na svého kolegu, který zůstal na projekci. V zahradě byl muž, který chodil nervózně sem a tam, měl na sobě zelené kalhoty a bundu vojenského střihu. Vždy když se na mě podíval, přivedlo mě to do rozpaků. Když projekce skončila, přišel můj kolega a řekl: "A teď ti představím svého přítele". Tím přítelem byl právě ten muž. Snažil se mluvit italsky, ale s jeho přízvukem jsem si brzy uvědomila, že to je Rus. Tak začalo mé dlouhé přátelství s Andrejem Tarkovským.

Jaké scény z NOSTALGIE Andreje Tarkovského jsou pro vás zvláště památné?
Všechny jsou v mé paměti. Nemůžu říct, že některé více. Film je životní drama Andreje, nuceného žít daleko od své vlasti. Každý záběr, každá věc odrážela jeho stav mysli. Celý film je pevně semknutá poezie.

Chcete říct něco k ukrajinským kořenům Andreje Tarkovského?
Myslím, že byste se divili, co mi Andrej často říkal o svých ukrajinských kořenech. Plánovali jsme spolu jednou dokonce jízdu autem z Říma do Moskvy přes kraj jeho předků - Ukrajinu. Hlavní myšlenkou bylo, že film natočený během cesty bude vyprávět o slavných spisovatelích tohoto regionu, mezi nimiž měl být i jeho otec, básník Arsenij Tarkovskij. Pocházel ze starého ukrajinsko-polského šlechtického rodu Tarkovských, který se usídlil na jihu Ukrajiny, na Volyni.

Co říkal Andrej Tarkovskij o svém oblíbeném režisérovi Alexanderu Dovženkovi?
O Alexanderu Dovženkovi Andrej říkal, že jeho filmy, včetně ZEMĚ, definovaly budoucnost světové kinematografie, takže budou vždy aktuální. Nicméně se obával, že časem bude Dovženko zapomenut. Andrej mi několikrát řekl: "Co bude z mladší generace? Měli by vidět Dovženkovy filmy! Nikomu se kromě Dovženka nepodařilo reprodukovat takovou krásu v černé a bílé.” V této době jsem měla ateliér v blízkosti RAI. Jednoho dne jsme se šli najíst do baru a Andrej měl moc rád procházky v blízkém parku. Uprostřed toho parku jsou ruiny staré vily, které, mimochodem, zůstaly až do dneška. Šli jsme na zříceninu a znovu začali mluvit o umění a Dovženkovi. Andrej navrhl: "Na tomto místě by bylo dobré udělat filmovou školu, kde byste mohli ukázat studentům autorské filmy z mé vlasti." V jeho hlase byl cítit skrytý vztek [...] A doplnil otázku: "Proč nemůžete učit naše umění, číst naše básníky, učit naši kulturu?". Často jsme na to místo chodili, a on stále snil, že zde jednoho dne otevře vlastní filmovou školu. [...]

[připravil Petr Gajdošík. Na Nostalghia.cz publikováno 26. ledna 2011]
(poslední update: 26. ledna 2011)    
TOPlist
© 2001-2016 Nostalghia.cz
Petr Gajdošík  © 2001–2016
nostalghia(zavinac)nostalghia.cz


Prezentace na síti Facebook a G+