Text Jana Bernarda vznikl jako lektorský materiál pro Federaci čs. filmových klubů, podle autora pravděpodobně v letech 1988 nebo 1989. Tiskem vyšel až v autorově sborníku textů Z šedé zóny, vydaném AMU v roce 2010, kde je na s. 35–36. Na Nostalghia.cz je publikován se souhlasem autora.

---

"Nostalgie není jen pocit smutku, je to nemoc, morální utrpení duše, podobné ztrátě víry a naděje. Kdo to není schopen překonat, umírá," komentuje svůj film Tarkovskij. Uvádějí se v něm dva příklady nostalgie - hudební skladatel Sosnowski z 18. století (o němž Andrej Gorčakov v Itálii píše práci), který se z nostalgie vrátil do Ruska, tam začal pít a spáchal sebevraždu. A venkovská služka, která ze zoufalé nostalgie, z touhy po rodné Kalábrii na znamení protestu zapálila dům svých pánů v Miláně. Pomatený (?) Domenico, který chce zachránit lidstvo a navrátit ho původní přírodní jednotě, se demonstrativně upálí (je to ale jen fraška, byť tragická) a předá svou energii Andrejovi, který na jeho přání má spasit lidstvo tím, co se Domenicovi nikdy nepodařilo - přejít bazén lázní s hořící svíčkou tak, aby ji vítr nesfoukl. Voda, oheň, vítr - staré známé Tarkovského symboly vzniku a zániku života, usilování ducha. A právě v duchu se Andrej neustále vrací do Ruska, do krajiny svého dětství, která je jako dětský pokojíček umístěna v obrovitém prostoru italské baziliky. Vše pak věnováno památce Tarkovského matky, díky níž "jsem se stal režisérem, umělcem". Telegrafní sloupy a cestička, ptáci a peříčka připomínají Zrcadlo; místo, kde se uskutečňuje to, v co člověk věří, a bílá skvrna v Andrejových vlasech připomíná Stalkera, stejně jako voda a černý pes; Domenikův synek v biblickém městě renesančního malíře s otázkou po konci světa pak předjímá Oběť, kladoucí zřeknutí se všeho materiálního jako podmínku vykoupení, nalezení smyslu života a člověka v duchovnu, v sobě samém. Hrdina Nostalgie má jméno Tarkovského, syn v Oběti jméno jeho syna Alexeje, kterého za ním nepustili do Itálie poté, co mu odmítli povolit tříletý tvůrčí pobyt na Západě - a Tarkovskij se na protest zřekl sovětského občanství. Po natáčení Oběti se léčil v onkologickém sanatoriu nynějšího manžela Mariny Vladyové (bývalé ženy Vysockého) u Paříže a zemřel dříve, než se mohl na Gorbačovovu výzvu vrátit zpět do vlasti. Pohřbu se zúčastnili oficiální představitelé SSSR. V Nostalgii se v citátu z dopisu Sosnowského říká: "Mohl bych se nevrátit do Ruska. Ale bojím se už nikdy nespatřit břízy, vydechující atmosféru mé vlasti." Tarkovskij se do vlasti vrátil alespoň svými díly - Nostalgie i Oběť byly předvedeny na retrospektivách v Domě filmařů a na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě. Při Svazu filmařů byl ustanoven Výbor pro tvůrčí dědictví Tarkovského a oba filmy byly zakoupeny pro sovětskou distribuci. U nás byly znovu do distribuce uvolněny jeho filmy Ivanovo dětství a Andrej Rublev.