Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Gotland - tam kde Tarkovskij spálil dům

Největší ostrov Baltického moře, švédský Gotland, se stal v červnu 2008 místem desetidenní letní cesty, během které nám byly hlavním cílem proslulé gotlandské kostelíky, unikátní soubor románsko-gotických památek, které od poloviny 14. století slouží v nezměněné podobě svému účelu, aniž by co ztratily ze své původní podoby. Podrobněji jsem se o nich rozepsal na samostatné stránce. Jakýmsi druhotným „produktem“ naší cesty pak byla návštěva ostrůvku Fårö, ležícího severně od Gotlandu, místa spojeného s životem a dílem Ingmara Bergmana. Tato návštěva je podrobněji zachycena na stránkách o Ingmaru Bergmanovi. No a do třetice důvodů cesty na Gotland - je to místo, kde Tarkovskij v roce 1985 natočil svůj poslední film OBĚŤ. A tak jsme si řekli, že zbyde-li nám nějaký čas a naskytne-li se příležitost, pokusíme se do míst, kde se film natáčel dostat. (Všechny fotografie jdou kliknutím zvětšit.)

Máme za sebou už skoro týden cesty po Gotlandu a Fårö. Po krátkých stopovacích úsecích, vedoucích většinou severní částí ostrova, jsme se dopravili do lázeňského městečka Ljugarn na východním pobřeží, kde jsme pobyli tři dny. Dílem jsme se pohybovali v blízkém okolí, poslední den ve Ljugarn jsme měli vyhrazen na celodenní cyklistickou cestu na poloostrov Närsholmen, místo natáčení OBĚTI, ležící asi 20 km jižně. Jenže plány jsou jedna věc a realita druhá. Právě v poslední den našeho pobytu v Ljugarn se poprvé za celou dobu strávenou na Gotlandu přihnaly mraky s deštěm. Nebyl sice nějak intenzivní, ale 20 km tam a zpět by bylo nepříjemných. K tomu se taky přidala skutečná únava z dosavadní cesty. Sečteno a podtrženo: výlet na Närsholmen jsme zrušili a následný den se vydali na cestu zpět, směr západ, do hlavního města Gotlandu Visby, odkud jezdí trajekty na pevninu.

Ráno vycházíme z městečka na výpadovku za křižovatkou a začínáme stopovat. Jak se dalo čekat, tak marně. Většina řidičů nevšímavě projíždí, někteří si nás zkoumavě prohlížejí, pár z nich se začne smát, vesele na nás zatroubí, pokyne stylem „fandím vám“ a zmizí pryč. Postupně začínám být z neúspěchu vzteklý a protivný. Ve chvíli, kdy po nějakém dalším marném mávání nevrle odkopnu kamínek z cesty (a možná pronesu i něco peprného), u nás náhle zastavuje bílé auto. Osamělý řidič nás zve dovnitř, nejistou angličtinou se ptá kam jedeme a jeví zájem o naši cestu. Vysvětluje nám, že tady není moc zvykem zastavovat kvůli několika nedávným kriminálním případům spojeným s autostopem. Pokyvuje nad naším sdělením, že jsme jezdili po gotlandských kostelících, jejich unikátnost si tu uvědomuje každý, a je vysloveně potěšen, když zmíníme Bergmana a Tarkovského. Zmiňuje se o poloostrovu Närsholmen, přitakáváme že víme, ale dodáváme, že jsme nestihli se tam dostat. To ho udiví: „Vy jste sem jeli z Čech kvůli Tarkovskému a nakonec jste se tam nedostali?“ Odpovídáme něco ve smyslu že to nevadí, že třeba někdy příště, ale on zastavuje auto a nabízí nám cestu na Närsholmen. Ta nabídka nás zaskočí, ale než se pořádně rozkýveme, otáčí auto o 180 stupňů a jede s námi zpět. „To není normální. Zajedeme tam, já mám času dost, jel jsem si jen něco nepodstatného vyřídit.“

Mile nás to překvapí a chvíli jsme z té nezištné ochoty nesví. Já se v nitru poprvé pořádně zastydím za své chování při stopování. Bůh mi to teď pěkně vytmavil… Jak se ale za chvíli ukáže, všem překvapením nebude konec. Náš dobrodinec na sebe brzy prozradí, že dlouhá léta pracoval ve filmové produkci Švédského filmového institutu! (Uf, lapám po dechu a nořím se do sedadla.) Nejvíce spolupracoval s režisérem Bille Augustem, zmínil film PELLE DOBYVATEL, u ostatních mi jejich švédské názvy nic neřekly. Propadám se studem ještě hloub. Pak ale pro jistotu hned dodává, že na OBĚTI nedělal (to už bych asi hanbou nevydržel a musel bych vystoupit), ale samozřejmě lidi z produkce SFI zná. O natáčení OBĚTI se tam tehdy hodně mluvilo, největší rozruch samozřejmě způsobilo legendární opakované natáčení poslední scény. Sám má velmi rád hlavně Bergmanovy filmy, cení si na nich jejich otevřenost. Ptá se nás jak je u nás Bergman známý, jaké filmy se tu hrají. Pak si ale povídáme i o jiných věcech, vypráví o své rodině, zmíníme i probíhající šampionát ve fotbale, trošku naťukne i téma výroby filmů ve Švédsku. Dozvídáme se, že je čerstvý důchodce a ze Stockholmu se odstěhoval na Gotland. Mezi tím projíždíme po úzkých silničkách mezi pastvinami a občasnými farmami. Mineme zchátralý větrný mlýn a pak se vnoříme do lesa. Silnice se změní v lesní cestu sypanou štěrkem, kterou uzavírá závora u níž stojí cedule s oznámením, že zde začíná přírodní rezervace Närsholmen. Kromě květeny je to mimořádně bohaté hnízdiště ptáků, takže někdy do poloviny června je sem zakázaný vstup. Díky tomu jen velmi váhavě a nejistě odtahuji závoru, i když jsem k tomu od řidiče vyzván. Auto s námi pomalu projíždí dál. Ptám se jak je to s tou rezervací, ale dozvídám se, že to není problém, pokud neděláš nepořádek. (Měl jsem na okamžik dojem, že je to z mé strany nepatřičná otázka. Proč bych tady jako měl dělat něco škodlivého?)

Otevírá se před námi panorama poloostrova Närsholmen. Je to rovinatá krajina, jen pár metrů výšky nad mořem. Ani rozlohou není nijak velký, měří přibližně jen 5 x 4 km. O to víc udiví, že zde je úplně jiný ráz krajiny než kdekoliv jinde na Gotlandu. Při jen malé trošce fantazie to připomíná spíš africkou savanu než pobřeží ostrova v Baltském moři. Náš neznámý nám říká, že má toto místo velmi rád a občas si sem zajede jen tak posedět. A protože jsme hosté, máme si prý kdykoliv říct, že zastaví a počká na nás, že je nám plně k dispozici. Nakonec se domlouváme tak, že po cestě vyrazíme pěšky a on na nás počká na konci u majáku. Velice rychle docházíme do míst, kde vede cesta podél pobřeží a kde se natáčela první i poslední scéna OBĚTI se suchým stromem. Ten tady už samozřejmě nestojí, ale my ho tu cítíme, protože to místo vypadá úplně stejně jako ve filmu, jen tráva je možná sušší. Dřevěný domek stojící ve filmu v pozadí tu už není, zato o kousek vedle stojí velký maják, který tu byl určtě i tehdy. Šikovným postavením kamery se ale do záběru nedostal. Na blízkém mořském břehu se hrabeme v kamení, je zde spousta zkamenělin. Pak jdeme po louce mezi nízkými keříky, od dob natáčení filmu nijak výrazněji nevyrostly. Jsou zvláštně vytvarované větrem, všechny v jednom směru. Tady někde vznikl onen dlouhý záběr s Ottou na kole. Máme opravdu pocit, že by se tu film mohl točit hned znovu.

Průvodce na nás nenuceně čeká a evidentně je také spokojen, prochází se sám k mořskému břehu. Pomalu objíždíme maják na konci poloostrova a vracíme se zpět jinou cestou. Když mineme vzrostlé stromy u cesty, opět zastavíme a dál jdeme zase pěšky. Je to přesně ten lesík, kde filmový Alexandr vyprávěl malému chlapci, jak toto místo s matkou našli a zamilovali se do něj. Kráčíme mezi stromy, vysoká tráva šumí ve větru. Míjíme se se stádem krav, které na nás zvědavě koukají. Obloukem se vracíme k autu. Pojíždíme dál. K úplnému naplnění naší návštěvy chybí už jen místo, kde Tarkovskij spálil dvakrát dům. Leží na opačném břehu poloostrova, asi 2 km, ale nedá se tam dojet autem, protože cesta tím směrem je záměrně zahrazena velkými kameny. Museli bychom pěšky a to by byla další cca hodina. I když náš průvodce by možná nebyl proti, nechceme ho víc zdržovat. Už bylo té ochoty na nás příliš. Otáčíme proto auto směrem k výjezdu z rezervace. Cítím v sobě zvláštní směs radosti a zahanbení, i přes značnou euforii z míst vzniku OBĚTI mám stále v mysli svou nedávnou nerudnost při stopování.

Z poloostrova se vracíme jinou cestou. Napřeskáčku si povídáme o švédských či českých tématech. Náš neznámý (skutečně nám za celou tu dobu neřekl své jméno) nám oznamuje, že pokud máme čas, ještě nás vezme na chvíli zpět do Ljugarn. Je tam totiž k vidění prý ještě něco co s Tarkovským souvisí. Vypráví nám, že dům kam se přestěhoval na důchod, leží právě ve Ljugarn, ale ten nám ukázal jen zběžně. Tím podstatným proč se tam s námi vrátil je něco jiného. Ve stejné ulici, úplně stranou, za hradbou stromů a keřů, stojí ještě jeden dům. Dřevěný, s velkými okny a terasou, v záplavě okolních, spíš tradicionalistických staveb poněkud netypicky moderní. Alespoň v době svého vzniku. Dozvídáme se, že je to dům, kde Tarkovskij bydlel během natáčení OBĚTI. Filmový štáb byl ubytovaný v nedalekém hotelu a v místních pensionech, Tarkovskij se nechal „uklidit“ sem, úplně stranou. Dům i pozemek jsou již delší dobu neobývané, evidentně slouží jen příležitostně k rekreaci. Vysoká tráva, spadané větve ze stromů. Nikdo tu není, tak se kolem bez ostychu chvíli procházíme.

Pak už jsme v autě ale nabrali náš původní směr, projeli jsme znovu kolem místa kde jsme stopovali (opět mě přelil pocit trapnosti) a po asi půlhodině jízdy jsme dorazili ke klášteru Roma, kde se naše cesty rozdělily. Dostalo se nám přání dobré cesty, náš neznámý nám ještě v místní trafice pomohl zjistit nejbližší autobus do Visby a pak zmizel za prvním ohybem silnice. Celé to zvláštní setkání s „exkurzí“ trvalo asi 2 hodiny a před námi už byl vlastně jen necelý den do odjezdu z Gotlandu. Ale těch několik uplynulých chvil nám jakoby zastavilo čas.

[na Nostalghia.cz publikováno 3. září 2008]

* * *