Původní rozhovor s Olegem Jankovským publikoval pod názvem "Nostalgické vzpomínání Olega Jankovského" na svých stránkách ve druhé polovině 90. let týdeník Televize. Bohužel se mi nepodařilo zjistit přesně rok, číslo, datum ani stranu, takže bibliografický záznam je neúplný. Snad se údaje časem podaří nějak získat. Z rozhovoru, vedeném redaktorem Jiřím Houdkem v moskevském divadle Lenkom, přináším podstatnou část, týkající se vzpomínek na práci s A. Tarkovským.

V Tarkovského filmu Nostalgie jste dokázal skvěle vystihnout pocity emigranta. Jak jste se vžíval do kůže člověka, který má zkušenosti úplně jiné než vy sám?

Může za to Andrej Tarkovskij. Jistě víte, že od konce 80. let nebylo vůbec snadné odjet na Západ a pracovat tam. Já měl štěstí, vyžádal si mě Tarkovskij, který se chystal pro italskou televizní společnost RAI natočit Nostalgii. Byl jsem tak jedním z prvních ruských herců, kterým se podařilo pracovat na Západě. Po vyřizování formalit jsem konečně vypadl z Moskvy a přiletěl do nádherného Říma. To město člověka okamžitě ohromí svou architekturou i atmosférou. Už týdny jsem se dopředu těšil, jak budu obdivovat památky v tomto nádherném a neobyčejně příjemném městě. Jenže Tarkovskij, který už v Itálii řadu měsíců žil, tento můj stav předpokládal a dobře věděl, že takový herec se mu do jeho filmu o člověku, který je zoufalý daleko za hranicemi své vlasti, vůbec nehodí. Ušil na mě boudu. Když jsem přiletěl do Říma - Tarkovskij nikde. Dozvěděl jsem se, že právě odcestoval do Benátek na filmový festival. Najednou jsem byl úplně sám. V Římě jsem neměl jediného přítele ani známého, italsky jsem uměl jen pár slov. Neměl jsem s kým promluvit. V Rusku jsem známý, lidé mě zdraví na ulici, tam jsem nikoho nezajímal. Po pár dnech mě přestala udivovat architektura. Chodíval jsem na dlouhé procházky, bloudil jsem bez cíle městem sem a tam. Začínal jsem Řím nenávidět. Cítil jsem se ztracený, zoufalý, osamělý, nic mě nezajímalo, přestal jsem se holit... Po třech nedělích se konečně objevil Tarkovskij. Podíval se na mne, radostně si zamnul ruce a prohlásil: "Teď je to ono! Teď vypadáš přesně tak, jak potřebuju. Zítra začneme natáčet!" Bylo to pro mě velmi mučivé, ale musím přiznat, že Tarkovskij přesně věděl, co dělá.

Po dokončení Nostalgie s vámi Tarkovskij prý počítal na roli Hamleta a knížete Myškina v Idiotovi. Podle těchto dvou klasických děl údajně připravoval své další snímky...

Pokud vím, do role knížete Myškina mě obsadit nechtěl. Jednou se mi svěřil, že tuto náročnou roli by měl hrát neherec, člověk, který opravdu duševně trpí. S Hamletem je to ale pravda. Když jsme dělali v Itálii postsynchrony k Nostalgii, jednoho rána přiběhl celý nadšený a svěřoval se mi, že ho v noci napadlo, jak by se dal natočit Shakespearův Hamlet. Prohlásil: "Olegu, uč se tuto roli v angličtině, peníze seženeme." Bylo mi divné, proč v angličtině, když se bude natáčet v Itálii. Odpověděl mi však, že má velmi specifickou koncepci celé tragédie. Já prý se musím naučit co možná nejlépe hlavně proslulý monolog Být, či nebýt... Bohužel k realizaci tohoto záměru nedošlo. Tarkovskij zemřel a jeho tvůrčí pohled na Hamleta odešel navždy s ním.

Dozvěděl jste se, proč vaše spolupráce nepokračovala i při natáčení posledního Tarkovského filmu Oběť?

Ano, ale až s velkým zpožděním. Původně jsem měl v Oběti hrát hlavní roli. Andrej Tarkovskij dokonce mnoha oficiálními dopisy usiloval o to, aby mě sovětští úředníci pustili do Švédska na natáčení. Když dostal zamítavou odpověď, zkoušel to přes jakousi mezinárodní asociaci herců, ale ani to nepomohlo. Za hranice Ruska jsem prostě nesměl. Tarkovskij po dokončení Nostalgie emigroval, a všichni, kdo s ním byli v kontaktu, nemohli nikam do zahraničí. Mocipáni měli asi strach, že by mě Andrej přemluvil, abych na Západě také zůstal. Věděli totiž, že jsme přátelé... O veškerých Tarkovského snahách spojených s Obětí jsem se ale dozvěděl náhodou, rok poté, co měla Oběť premiéru. Všichni ti funkcionáři a "odpovědní pracovníci" totiž přede mnou všechno důkladně tajili. Hlavní roli v Oběti nakonec hrál švédský herec Erland Josephson.