Výňatek z rozhovoru se švédským hercem Erlandem Josephsonem o jeho spolupráci s A. Tarkovským na filmech Nostalgie a Oběť. Jedná se o rozhovor, který v roce 1988 zpracoval Hubert Niogret pro únorové číslo pařížského časopisu Positif (1988, č. 324). Ukázka je z českého překladu, který byl publikován v Interpressfilmu 1988, č. 7-8, s. 118-125.

Bergmanovy filmy se soustřeďují na postavy, což však není případ filmů Andreje Tarkovského, s kterým jste dvakrát natáčel. Byla to pro vás změna hrát u Tarkovského?

Když jsem jako herec působil ve Švédsku, tak hlavně s Bergmanem. A ten mě používal jako představitele skeptického, neuspokojeného, chladného intelektuála nebo příslušníka buržoazie. Když jsem přišel do Itálie, poprvé jsem tam hrál ve filmu Liliany Cavaniové Mimo dobro a zlo (Al di la bene e del male, 1977), kde jsem ztělesnil Nietzscheho. Pak jsem hrál v Itálii ještě v dalších filmech a mohl jsem hrát poněkud bláznivější postavy, ne tak chladné. Hrál jsem tam u Lizzaniho, načež jsem se seznámil ve Stockholmu s Andrejem Tarkovským, mluvili jsme spolu jenom dvě minuty, když tam byl u příležitosti premiéry Stalkera (Stalker, 1979). Prostě jsme se jenom pozdravili. Při natáčení Nostalgie jsem mu připomenul, že jsme se sešli ve Stockholmu, a on mi povídal: "Samozřejmě, a já jsem nikdy nepoznal nikoho, kdo by měl takové oči jako vy." To mi moc polichotilo... A Tarkovskij mě využil způsobem, který se velice lišil od Bergmanova.

Tarkovskij je abstraktnější režisér, nastoluje odstup mezi kamerou a hercem.

První zážitek, na který si z natáčení s Tarkovským vzpomínám, byl záběr, kde kamera byla ode mne ve vzdálenosti sedmdesáti metrů. Myslel jsem si, že když bude tak daleko, budu muset hrát daleko výrazněji. A Tarkovskij popadl megafon a zvolal na mne: "Erlande, tohle je detail." Takže jsem to musel zahrát ztlumeně. Tohle mě okamžitě poučilo o rozdílu od práce pro Bergmana a také od zvyklostí švédských herců, s kterými jsem předtím hodně pracoval. Švédský herec chce, aby diváci toho věděli pokud možno nejvíc o tom, co to je za postavu. Tarkovskij si přeje, aby divák pokud možno nejvíc vytušil, jaká je postava, a to taky dělá. Při Nostalgii jsme někdy seděli při zkouškách kolem stolu a četli text. A Tarkovskij nám poskytoval různé motivace podle toho, co jsme měli říkat, a moc se mu líbilo, že v souladu s textem můžeme tak snadno obměňovat postavu. Protože máte mnoho zážitků ve svém nitru, tak potom při natáčení to vyvstává na povrch velice nenuceně, nikoliv v konkrétní podobě, je to spjato s tím, co si v tom okamžiku zrovna myslíte a co pociťujete. Nevím, jestli to je nějaká metoda či nikoliv, ale takový způsob hraní je podnětný. Při hraní se instinktivně otevíráte možnostem, místo abyste věci skrýval. Ale když něco skrýváte, jde o to, abyste věděl, jestli máte vůbec co skrývat, protože jinak je okamžitě patrné, že herec je prázdný. Pro Bergmana i pro Tarkovského je lidská bytost tajemství, ale pro každého z nich jiným způsobem. U Tarkovského to byla do velké míry ruská tradice, což je cosi velice svérázného a silného, pro herce z jiné země je cosi fantastického mít možnost být ve styku s něčím takovým. Tarkovskij byl velmi pesimistický pokud se týká možností si navzájem porozumět, když každý je z jiné země, když každý mluví jinou řečí. Říkal: "Nikdo nemůže pochopit Rusa, když nečetl Puškina v originále." Být to nemožné, jak bychom dokázali spolu vůbec pracovat? Žil v Itálii a říkal, že nečíst jako dítě Danta, nedokázal by teď pochopit italskou povahu. Myslím, že existuje určitý způsob vyjadřování, který spočívá hluboko v nitru: i když není snadné si porozumět, musíme se o to snažit... Neměli jsme společnou řeč s Tarkovským, on mluvil trošku italsky, ale jinak jen rusky, takže jsme se museli dorozumívat jinak. Byl to hodný člověk... Musel jsem vytušit, co chce. A on zase vytušit, co chci já... Režiséři i herci patří do jedné a téže rodiny. Není obtížné si porozumět. Takový "jemnocit" mají v dobrých natáčecích štábech všichni lidé od filmu. Vycítí, co cítíte vy sám. A velmi rychle si připadáte jako doma. Tohleto je divné povolání, protože začnete jako herec ve Švédsku a k nejdůležitějším věcem, k největším zdrojům vaší inspirace patří váš jazyk. Mluvíte, vyjadřujete se jazykem - a pak najednou hovoříte nějakou jinou řečí: nikdy jsem si nepomyslel, že se mi něco takového vůbec může přihodit. Tak trochu mě udivuje, že to nedopadlo hůř. Najednou si osvojíte něco jiného... Nebýt k tomu přinucen, protože mě vypudili ze Švédska, nikdy bych neuvěřil, že něco takového dokážu...