| |
|
Sborník Robert Bresson,
ed. James Quandt, Toronto 1998.
|
|
V roce 1998 uspořádala Cinémathéque Ontario v kanadském Torontu retrospektivu filmů Roberta
Bressona, jejíž součástí bylo i vydání sborníku studií a statí Robert Bresson (ed. James
Quandt, Cinematheque Ontario Monographs, 2. sv., Toronto 1998, reprint 2000, ISBN 0-9682696-1-2).
Na stranách 523-591 jsou zde publikovány také citáty, proslovy či krátké analýzy Bressonova
díla z pera jiných režisérů. Mezi jinými je zde na s. 580-582 také krátký rozhovor Jurriena
Rooda (dánský filmař, spolupracující na dokumentu Cesta k Bressonovi / De Weg naar Bresson
režiséra Leo de Boera z roku 1984) s Andrejem Tarkovským na téma Robert Bresson, který
proběhl v roce 1983. První třetina odpovědí je použita ve filmu a je zde přeložena z
ruské originální verze filmu. Zbytek rozhovoru - originál byl pro nás u J. Quandta nedostupný -
je přeložen z výše citovaného sborníku.
Jurrien Rood: Kdy jste se seznámil s Bressonovým dílem?
Andrej Tarkovskij: V roce 1957 a při mých dalších filmových studiích, jsem trávil
nějaký čas v moskevské filmotéce Bělyje Stolby (Bílé sloupy). Seznamoval jsem se tam s filmy
Mizogučiho, Bergmana a Bressona; tady jsem ho také skutečně poznal. Na VGIKu jsme studovali
západní film, ale za filmy, jež mě zajímaly, jsem musel chodit do archivu.
První Bressonův film, který jsem viděl, byl Proces Jany z Arku. Velmi mě oslovil a
já pochopil, že Bresson je jediný režisér, který mě upoutal a naplnil úžasem. Byl jsem
obzvláště zasažen absolutní nezávislostí diváka při sledování filmu. Úplná nezávislost s
vědomím, že film vůbec není spektákl, ale spíš skutečnost, život sám. Když člověk chce, tak
vidí a když nechce, tak nevidí. Pokud to jako umění vidět lze, jinak to umění není. Silná
nezávislost na veřejném a kritickém mínění pro mě zůstává exemplárním
příkladem postoje režiséra soustředěného jen na publikum.
Jurrien Rood: Co považujete na Bressonovi za nejdůležitější?
Andrej Tarkovskij: Je mnoho důvodů, proč považuji Bressona za unikátní fenomén světového
filmu. Bresson je opravdu z těch tvůrců, kteří dokazují, že film je umění rovné klasickým
uměleckým formám jako třeba poezie, literatura, malba nebo hudba.
Druhý důvod mého obdivu k Bressonovi je osobní. Jeho práce je pro mě významná svou vizí
světa. Je asketická, skoro lakonická, dá se říci že monumentální. Velmi málo umělců ho
následuje. Každý seriózní umělec se snaží o jednoduchost, ale jen málo z nich toho dosáhne.
Bresson je jeden z toho mála.
Třetím důvodem je nevyčerpatelnost Bressonovy umělecké formy. Je to
tak, že člověk musí brát jeho uměleckou formu jako život, jako samotnou
skutečnost. V tom smyslu ho shledávám velmi blízkým orientálnímu uměleckému
konceptu zenu: hloubka v úzce definovaných mezích. Když Bresson pracuje s
těmito formami, usiluje o to, aby nebyl ve svých filmech symbolický; pokouší
se vytvořit formu tak nevyčerpatelnou jako je skutečnost. Samozřejmě, že to
vždycky nefunguje. V jeho filmech najdeme epizody, které jsou mimořádně
symbolické a tudíž limitované-symbolické, nikoli poetické. Obvyklý, ale
banální příklad toho druhu je hon na králíka v Mušce.
Originální způsob, který si Muška vybere, aby ve filmu zemřela (opakování sebevraždy způsobí,
že se jí to nepodaří dříve než na třetí pokus) je pro mě perfektní, velice originální díky
své hloubce, jednoduchosti a nemožnosti interpretace. Co se ve filmu ukazuje, nelze popsat.
První epizoda snímku je pro mě příkladem těch částí Bressonových filmů, které jsou symbolické
a tedy ne příliš smysluplné; druhá je příkladem částí nesymbolických, otevřených a hlubokých.
Jurrien Rood: Byla vaše vlastní filmová tvorba Bressonem ovlivněna?
Andrej Tarkovskij: Nepochybně. Jsou ale umělci, jejichž vliv nemůžete určit s jistotou.
Pro mě Bresson představuje ideál jednoduchosti. A z tohoto hlediska mám rád kohokoliv dalšího,
kdo usiluje o jednoduchost a hloubku. Nemohu si pomoci a ztotožňuji se s tím, čeho na tomto
poli dosáhl. Ale na druhou stranu, kdyby Bresson nikdy neexistoval, patrně bychom přišli na
tuto teorii lapidárního stylu, jednoduchosti a hloubky. Když mi lidé při natáčení říkají, že
určitá scéna je nějakým způsobem reminiscencí na Bressona - a pokud skutečně je - okamžitě
změním přístup, abych se vyvaroval jakékoli podobnosti. Pokud tam existuje takový vliv, není
na mé práci vidět. Je to vliv hlubší skutečnosti. Je to morální vliv mezi umělci, bez něhož
umění nemůže existovat.
Jurrien Rood: V roce 1983 jste byl na filmovém festivalu v Cannes přímo v soutěži s
Robertem Bressonem. Jak jste to vnímal?
Andrej Tarkovskij: Nevnímal jsem to nijak znepokojivě, protože kterýkoli režisér může
do Cannes přijet a soutěžit. Nemám ale od počátku tento festival rád. Nemá co dělat s uměleckým
festivalem; změnil se v naprosto komerční podujetí.
Byl jsem překvapen, že Bresson přijel představit svůj film. Nečekal jsem to. Obdržel jsem
pozvání na projekci a přijal ho. Bohužel, jediné filmy, které jsem na festivalu viděl, byly
Bressonovy Peníze a můj vlastní film. Po představení jsme se setkali. Řekli mi, že
jsem jediný režisér, s nímž chce Bresson mluvit. Znal jsem ho dlouho. Setkali jsme se v Paříži
dávno předtím a od té doby jsem vždy choval velký respekt k tomuto mistru.
Takže jsem byl rád, že jsem s ním byl - tak řečeno - ve stejné pozici. [Bresson a Tarkovskij
obdrželi oba Velkou cenu poroty. Pozn. J. R.] Nevím ale, jestli to on cítil stejně.
|
