| |
| |
| |
|
(1) Titul a podtitul překladatele. (Vlastní dopis napsal Tarkovskij bez oslovení.)
|
|
(2) Alexej Vladimirovič Romanov, ředitel Goskina v době, kdy byl dopis psán, 7.2.1967.
(pozn. překl.)
|
|
(3) Režie Fridrich Markovič Ermler r. 1943. (pozn. překl.)
|
|
(4) Režie Sergej Josifovič Paradžanov r. 1964. (pozn. překl.)
|
| |
(5) panó (též panneau), výplň s malbou dekorativního charakteru (pozn. překl.)
| | | | |
|
V létě tohoto roku přinesla Nostalghia.cz několik překladů unikátních dokumentů,
které se vztahovaly k zápasu o výslednou podobu a uvedení Andreje Rubleva.
Předně se jednalo o
stenografický záznam
ze schůze předsednictva uměleckého sovětu Mosfilmu, v němž významní režiséři diskutují
o požadavcích na úpravu filmu, dále o
anonymní dopis,
odsuzující film jako neruské a protilidové dílo a konečně i o stručný
chronologický přehled
událostí vedoucích ke vzniku filmu.
Nyní přibyl do tohoto souboru "rublevovských" dokumentů také dopis Andreje Tarkovského
z února 1967, kterým reaguje na kritiku svého filmu v tehdejším tisku i na námitky,
které proti dílu vznesla Státní redakční komise (GRK) při ÚV KSSS. Čtení je to v mnoha
místech smutné, až bolestné, protože je z něj téměř fyzicky cítit zloba a rozhořčení
umělce, který dal Andreji Rublevovi několik let svého života, naplněných
nezměrným úsilím o výslednou podobu filmu a který se ocitl v situaci, kdy musí bránit
nejen konečnou podobu, ale i samotnou existenci díla. Na místě je možná připomenout,
že právě z jara 1967 se po nekonečných tahanicích Andrej Tarkovskij fyzicky zhroutil
a musel být na nějakou dobu hospitalizován. Současně upozorňuji, že jeho dopis časově
předchází výše zmíněnému stenografickému záznamu a může tedy být i jedním z blíže
nespecifikovaných zdrojů diskuse, která je v něm vedena.
Tento Tarkovského dopis je v českém překladu publikován poprvé a pro Nostalghia.cz jej
exklusivně přeložil Miloš Fryš. Díky Miloši...
Neberte nám Rubleva (1)
První vydání dopisu Andreje Tarkovského z r. 1967 mocnému muži sovětského filmu
|
Předsedovi Výboru pro záležitosti kinematografie s. A. V. Romanovovi (2)
Tento dopis je výsledkem hlubokých úvah na téma mého postavení jako umělce a veliké
lítosti, vyvolané neopodstatněnými útoky jak na mě, tak na náš film o Andreji Rublevovi.
Nejen to. Celou tuto kampaň se zlostnými a bezprecedentními útoky jsem nevnímal o nic
méně a o nic více než jako štvanici. A přitom tato štvanice začala po premiéře mého
prvního celovečerního filmu Ivanovo dětství.
Samozřejmě vím, že úspěch tohoto filmu u sovětských diváků byl záměrně prakticky zmařen
a že dosud s vytrvalostí, která nemůže nevyvolat nedorozumění, tomuto filmu při každé
více či méně vhodné příležitosti dáváte Vy, Alexeji Vladimiroviči, nálepku "pacifismus".
A jenom nálepku, protože za ní nenásledují ani argumenty, ani seriozní výklad. Mohu Vás
ubezpečit, že Ivanovovo dětství nemá s pacifismem nic společného. Mohl bych to
dokázat v osobním rozhovoru, kdybyste tomu nevěřil: ne že se totiž o můj osobní názor,
názor autora filmu pouze nikdo nezajímá, ale jímž se opovrhuje.
Atmosféra, do níž se dostali autoři Rubleva díky článku, který si někdo objednal
a který byl uveřejněn ve Večerní Moskvě, článku, který je insinuací a ve světle následujících
událostí se jeví natolik podivný ve své nespravedlivé předpojatosti, že jsem nucen
obrátit se na Vás jako na vedoucího pracovníka o pomoc a požádat Vás, abyste udělal
všechno, co by skoncovalo s touto bezprecedentní štvanicí.
A to, že existuje, není těžké dokázat.
Tady jsou její stupně: Tři roky čekání po Ivanovově dětství, dva roky schvalování
scénáře Andreje Rubleva nekonečným počtem instancí, půl roku čekání na povolení
natáčení tohoto filmu a do současnosti trvající odkládání schválení definitivní verze
filmu, nekonečné připomínky k němu a odložení premiéry v Domě filmu, což jenom posílilo
nezdravou atmosféru kolem filmu, vyloučilo možnost otisknout seriózní odpověď ve
Večerní Moskvě a podpořilo prazvláštní přesvědčení, že jenom odpůrci filmu k němu mají
ten správný a neomylný vztah. Přece víte o projednání Rubleva na kolégiu výboru,
ve kterém se zasloužilí a vedoucí činitelé sovětského filmu jednoznačně a svorně
vyslovili kladně o smyslu naší práce i o významu pro náš film.
Ale ukazuje se, že jejich názor pro Vás nemá význam. Úspěch filmu při jeho premiéře v
Domě filmu mi snad poskytuje všechny důvody věřit v jeho velký úspěch u diváků v naší
zemi, ačkoli proti všem těmto faktům se zase šíří podivná zvěst o tom, že Rublev
nebude mít velkou návštěvnost. Za koho máme naše diváky! A zase v závislosti na našem
pohodlí - když je to pro nás výhodné - tak je divák schopný, inteligentní, dokáže
pochopit a zajímat se o nové a závažné problémy, které se dotýkají našich filmů - když
to pro nás není výhodné, tak se nám divák jeví jako nevyzrálý, nepřipravený, neschopný
posoudit procesy probíhající v našem filmu.
Dále. My jsme s Vámi ve zcela přátelské atmosféře rozpracovali program práce na definitivní
variantě filmu, všechny Vaše návrhy byly vzaty v úvahu, ujistili jsme se o vzájemném
uspokojení spojeném s touto poslední etapou práce na filmu, což bylo konstatováno v
dokladech podepsaných jak Vámi, tak mnou a najednou, k mému velkému údivu zjišťuji, že
Vy, pokud se nepletu, anulujete tyto doklady o převzetí filmu.
Jsou samozřejmě i takoví diváci, kterým se film nelíbí, ale Vám, říkal jste mi to, se
film líbí (za předpokladu provedení Vámi požadovaných oprav, které jsem udělal).
Proč k tomu všemu dochází? Nechcete snad za pomoci oprav, které mi dodatečně a pro
všechny členy štábu nečekaně dává za úkol provést GRK, smířit přívržence a protivníky
filmu? Dobře víte, že takový smír je nemožný. Cožpak různé spory kolem filmu nesvědčí o
jeho významu a zájmu, jež vzbuzuje?
Teď k poslední ráně nepříjemností a zamýšlených neoprávněných výtek k filmu - k soupisu
oprav, které mi předal GRK.
Vy ho samozřejmě znáte. A doufám, že chápete, co hrozí filmu za předpokladu jejich
provedení. Prostě se z filmu stane nesmysl. Film se zničí - pokud to chcete. To je mé
hluboké přesvědčení.
Vy jako přívrženec filmu byste mi měl pomoci.
Nebudu soupis požadovaných oprav vyjmenovávat. Pouze se pokusím formulovat jeho
bezprecedentnost.
K onomu smutně proslulému "naturalismu", promiňte mi jeho připomenutí.
Co takový Křižník Potěmkin s červy v mase, s kočárkem a děťátkem, s vytékajícím
okem ženy, zraněné na oděsském schodišti, s invalidou skákajícím po schodech. Co taková
Duha Donského, silné a talentované dílo - vzpomeňte si na něj! Co taková
Arnštamova Zoja - vzpomeňte si na ni, když nahá s oprátkou na krku leží na sněhu.
Co takový film Ona brání vlast (3), tam hází chlapečka pod tank. Existuje mnoho filmů,
ve kterých lidé umírají různým způsobem. Tak proč to je v těchto filmech možné, a v mém
ne?!
Vzpomeňme si na Dovženkovu Zemi a na scénu s obnaženou ženou v dřevěné chalupě.
Na scény z filmu Stíny zapomenutých předků (4) opět s obnaženou ženou. Zase, tam je
to možné, u mě ne. Přesto neznám ani jednoho diváka, který by nebyl dotčen cudností a
krásou pro náš film velice důležité epizody s obnaženou ženou.
Idea našeho filmu se vytváří emocionálně, nikoli spekulativně. Proto žádná jeho složka
není náhodná. Každá je článkem nepřetržitého řetězu. Humanismus našeho filmu se
vyjadřuje nepřímo. Je výsledkem konfliktu tragického s radostným, harmonickým. O
humanismu bez takového konfliktu vůbec nevypovídáme, protože by byl rétorický a umělecky
nepřesvědčivý, mrtvý.
Přesně opačný a tedy nesprávný přístup při rozboru našeho filmu je stejný jako požadavky
člověka, který pozoruje mozaikové panó (5) a chce z něho odstranit černé úlomky, jež
nevyhovují jeho vkusu jenom proto, aby umělecké dílo "opravil". Ale když je odstraní,
zničí záměr, protože tyto úlomky podle zákonu kontrastu zdůrazňují světlé, čisté tóny
jako součást celku.
Dále se v soupisu jedná o časové období. Dějiny přelomu 14. a 15. století se hemží
nekonečným množstvím krutostí, zrad a rozbrojů. Jen na tomto základě jsme mohli nalézt
řešení tragických konfliktů, které jsou zobrazeny v Rublevovi. Vždyť to, co je v
něm, je kapkou v moři ve srovnání s pravdivým obrazem té doby. Jen zřídka považujeme za
nutné připomenout divákovi ponurost té doby. Stačí si prolistovat historické práce.
Konzultanti-historici nás nejen nemohli nařknout z překrucování historické pravdy, ale
naopak nám blahopřáli k tomu, jak delikátně jsme se s tímto úkolem vyrovnali.
Nenalézám slov, abych vyjádřil pocit zoufalého štvance, vyvolaný tímto nejapným soupisem
oprav, připraveným zničit vše, co jsme s takovým úsilím za dva roky udělali.
Tendenčnost takového dokumentu je natolik zřejmá, že kromě nedorozumění žádné jiné
pocity vyvolat nemůže. Je nekvalifikovaný. Je posledním, krajním projevem oné
nespravedlivé štvanice, která je evidentní, ničemu jinému se to nepodobá.
Jistě chápete, že nemohu přistoupit na tyto prazvláštní negramotné požadavky a zabít
film. GRK ještě nikdy tolik nezuřil a to je příznak neobjektivnosti jeho popžadavků a
předpojatosti ve vztahu k našemu filmu, což je zkrátka nepřípustné. Už Lenin psal svého
času o cenzuře. Mluvil o ní, a s úctou o ní mluvil, jako o společenském orgánu, povolaném
chránit náš repertoár před pornografií a kontrarevolucí. Ale z toho nás není možné v
žádném případě nařknout! To by bylo příliš divoké.
Proč GRK vůbec považuje za možné opírat se o předpojatý názor a zabředat do prosazování
osobního vkusu oproti svým pevně stanoveným a přesně naformulovaným funkcím nemohu
pochopit a vysvětluji si to jako úmyslný nátlak, přesahující všechny meze spravedlnosti
a zdravého rozumu.
Mám tu drzost nazývat sám sebe umělcem. Ba ještě více - sovětským umělcem. Podle mě se
řídí závislost mých vlastních záměrů podle mého vlastního života co se týče formy. Já
se snažím hledat. Je to vždycky těžké a hrozí to konflikty a nepříjemnostmi. Neumožňuje
to tichounce žít v teploučkém a útulném bytečku. Vyžaduje to ode mě odvahu. Budu se
snažit v tomto smyslu nezklamat Vaši důvěru. Ale bez Vaší pomoci to půjde těžko. Ve
věci došlo k velice nepříjemnému obratu v tom smyslu, že přátelská polemika o filmu už
dávno dostala podobu - promiňte, že se opakuji - organizované štvanice.
S úctou
A. Tarkovskij
7. února 1967
|
|
