|
|
O existenci závěti Andreje Tarkovského neměl donedávna tušení skoro nikdo. 2. dubna
2004 publikoval ruský deník Izvestie vzpomínku novináře Michajla Ilinského, který se
v roce 1992 setkal s Larisou Tarkovskou a měl možnost si Andrejovu závěť přečíst.
V pravém slova smyslu nejde ani tak o závěť, i když o ní tak Larisa v rozhovoru mluvila,
ale spíš o poslední přání; reakci na aktuální situaci kolem Tarkovského filmů v Rusku a
celé dění kolem jeho osoby v čase "perestrojky". Svým způsobem jde tedy o shrnutí Tarkovského
názoru na překotnou "rehabilitaci" jeho díla i vlastní osoby. S ohledem na datum vzniku (5. listopadu)
se pak pravděpodobně jedná o jeden z jeho úplně posledních textů. Níže uvedený překlad
pochází z internetové verze ruského deníku Izvestia.ru a je asi prvním překladem
ruské předlohy vůbec.
Novinář Michajl Ilinskij se seznámil s Andrejem Tarkovským už v 80. letech, kdy působil
oficiálně v Itálii jako korespondent deníku Izvestia. O Andreji Tarkovském psát pochopitelně
nemohl, to mu ale nebránilo, aby se s ním několikrát nesetkal. Po Tarkovského smrti
podle vlastních slov Larisu i s dětmi často navštěvoval.
Tarkovského rodina se podle Ilinského po smrti Andreje často ocitala ve finanční tísni,
a zatímco Italové i Rusové vydělávali na jeho filmech, nejbližší pozůstalí měli problém
zaplatit elektřinu...
V roce 1992 se připravovala ve Florencii velká konference k Tarkovského 60. výročí
narození, které se měli účastnit také četní ruští filmaři a publicisté. Larisa se tehdy
při jedné Ilinského návštěvě svěřila, že na konferenci přečte něco, co vzbudí
mimořádný rozruch. Na otázku o co se jedná odpověděla: "Ještě nikdy jsem nikomu neukázala
rukopis jeho závěti, kterou Andrej napsal necelé dva měsíce před smrtí. Schovával jej
v koženém pouzdře a dal mi ho asi týden před tím než umřel." Poté vytáhla z desek jeden
list popsaný známým rukopisem, který si Michajl Ilinskij mohl celý přepsat:
V poslední době, očividně v souvislosti se zprávami o mé blízké smrti, začali ve Svazu
hojně promítat mé filmy. Jak je vidět, připravuje se moje posmrtná kanonizace. A protože
nemohu nic ovlivnit, stanu se vhodným "mučedníkem vlasti" pro ty, kdo mi v průběhu 17 let
bránili v práci, pro ty, kdo mě přinutili zůstat na Západě, abych mohl realizovat své
tvůrčí plány, pro ty, kteří nás na 5 let násilně odloučili od desetiletého syna.
Znajíc povahu některých členů mé rodiny (běda, příbuzenstvo nevyjímaje) chti tímto
listem ochránit svou ženu Laru, mého stále věrného druha a pomocníka, jejíž ušlechtilost
a láska se nyní projevují více než jindy (nyní je moje neustálá ošetřovatelka, moje jediná
opora) od všech budoucích obvinění.
Až zemřu, přeji si, aby mne pochovala v Paříži na ruském hřbitově. Ani živý, ani mrtvý
se nechci vrátit do země, která způsobila mě a mým blízkým tolik bolesti, strádání a
ponížení. Jsem ruský člověk, ale za sovětského se nepovažuji. Doufám, že má žena a
syn neporuší mou vůli a nebudou přihlížet k těžkostem, které jim mé přání způsobí.
Andrej Tarkovskij
Paříž 5. listopadu 1986
|
Nakonec ke zveřejnění dokumentu nedošlo ani na konferenci, ani nikdy později. Zajímavě ale
vypadá srovnání se zápisem z Tarkovského deníku, zapsaným jen o dva dny dříve:
3. listopadu 1986
Leon si myslel, že mi udělá radost, a povídal mi, že moje filmy teď dávají v mnoha
kinech v Sovětském Svazu: má to od Mariny, která tam teď byla. Já v tom vidím začátek
posmrtné kanonizace... Od Mariny se dověděli, v jakém jsem stavu. Jak si jinak jejich
chování vysvětlit? Z Moskvy jsem totiž nedostal jediný dopis, nikdo mi nezavolal (kromě
dvou či tří věrných přátel): bojí se být se mnou v sebemenším kontaktu, a přitom uvádějí
mé filmy. Goskino vycítilo vhodný okamžik a chce si napravit reputaci. Opravdu, nic se
tam nezměnilo: strach, přetvářka, lež, patolízalství, naprostá nepřítomnost mravního
smyslu. Ale jedno mě těší: že všichni ti, kterým jsem své umění zasvětil, se kterými
jsem prostřednictvím svých filmů chtěl mluvit, nakonec budou moci vidět mé dílo bez
překážek...
[Andrej Tarkovskij, Deník 1970-1986, Větrné mlýny, Brno 1997, s. 527.]
|
K pozůstalosti Andreje Tarkovského se Michajl Ilinskij vrátil ještě otázkou, kam se
poděl pověstný Tarkovského prsten, známý z řady fotografií. Podle Larisy Tarkovské jí
jej věnoval se slovy: "Nalož s ním jak myslíš. Ale neprodávej ho, jedině když bude opravdu
těžko. Je to relikvie. I slabému dodává sílu..." Larisa předala prsten Seňovi,
Andrejovu staršímu synovi (z prvního manželství). Ten jej opatruje a nabírá sil...
|
