|
|
Před časem jsem na těchto stránkách psal o překrásném italském vydání knihy fotografií
rodiny Andreje Tarkovského Lo specchio della memoria,
která vyšla v Itálii péčí Tarkovského syna Andreje. V knize je namísto úvodu zařazen také
text, který Tarkovskij napsal v roce 1962, tedy v čase kdy se teprve chystal na práci na
Rublevovi. Text je jakousi osobní reflexí návštěvy matky v Moskvě Na Ščipce, v domě kde
prožil velkou část dětství a mládí. Musím se přiznat, že kdybych nevěděl kdy text vznikl,
považoval bych ho za fragment literárního scénáře mnohem později realizovaného Zrcadla,
nebo za jakýsi předobraz jeho filmového záměru. Procítěnost Tarkovského vzpomínek, vyslovená nad
starými rodinnými fotografiemi mi totiž v mnohém evokuje právě jejich filmové obrazy a dokazuje,
jak byly tyto obrazy v Tarkovském po léta živé. Má-li člověk navíc možnost se probírat
stránkami knihy s v textu popisovanými fotografiemi, propadá se v čase opravdu o několik
desetiletí zpět.
Ruský originál textu se nachází v Tarkovského pozůstalosti, do výše zmíněné knihy jej do
italštiny přeložil Tarkovského syn Andrej. Český překlad byl tedy pořízen z této italské
verze. Na tomto místě musím vyjádřit vděčnost překladatelce Petrušce Mandové, která
se ochotně ujala bleskového překladu italského textu a Miloši Fryšovi, který to celé
zprostředkoval. A také souhře náhod, že překlad mi dorazil v předvečer Tarkovského 77.
narozenin. O to raději jej zde publikuji.
ŽIVOT VE FOTOGRAFII
Andrej Tarkovskij
á Aleša Gasten...
Život ve fotografii...
Boris Pasternak, Vzpomínka
Tak jsem tady v ulici Arseňjevskij. Jedu taxíkem, což by jinak bylo příjemné a pohodlné,
jen kdyby se člověk mohl ubránit zneklidňujícímu pocitu, že se sem nelze vrátit jako před
patnácti lety. Napravo od silnice leží obrovská zahrada, mladé a bledé lípy ve větru, upravené
keře s malými červenými květy, ještě neprošlapané cestičky nepravidelně posypané pískem,
čerstvě natřené lavičky s prachem již obtisknutým v laku. Asfaltový chodník, který před lety
neexistoval, místo něj tady dříve byla stará, rozprýskaná dlažba, která krásně ladila s
okolím a stejně by jistě působila i dnes. Starý obchůdek s petrolejem na levé straně ulice
byl před patnácti lety nový, kdovíkde je dnes bílá neprůhledná koule, která visela nad vchodem
a kde je zaprášená, osvětlená vitrína.
Hnědá cihlová zeď se drolí přímo na chodník, stejně se rozpadává ztrouchnivělý strom opodál.
To všechno je vpravo, tam kde stávala starobylá zeď továrny Iljič, stejné jméno nese i obchod
na rozcestí, kde se kříží ulice Arseňjevskij s ulicí Serpuchovskaja. Stará zeď byla nahrazena
novou, možná ne tolik pevnou, ale novou, skrývá sotva dostavený úsek ulice, po které právě
jedu taxíkem, před budovou třetí vojenské čety naproti porodnici zatáčíme doleva.
Jdu za matkou, neviděl jsem ji snad tisíc let, zestárla tak rychle, že nemůžu sledovat čas,
který by měl člověk vnímat a hlídat jej, aby život neubíhal tak nespravedlivě rychle.
Vstupuji do domu, kde jsem dříve bydlel, zde jsem vyrůstal a utvářely se tu postupně všechny
moje zvyklosti. Dům v ulici, blízko ulice Areseňjevskij. Jsem si jist, že nese jméno na
počest mého otce, který žil dva bloky od tohoto místa. Ať je to jakkoliv, pro mě název ulice
nemá žádný jiný význam a myslím si, že kdyby tady můj otec nebydlel, zůstala by beze jména.
Matku jsem doma nezastihl, čekám na ni v místnostech spojených s mým dětstvím, které se
nevrátí a již se vytrácí z mé paměti jako uhasínající uhlíky ohně. Dům a dva pokoje v něm
dosahují sotva mé výšky, vzduch je těžký, vydýchaný, zbylo ho příliš málo, jaky by se za těch
patnáct let skoro všechen spotřeboval.
Čekám na matku, přichází brzy, vypadá odpočatě a je lehce opálená, mám z toho radost, protože
jsem vždycky toužil vidět ji mladou, i když jsem pro to za celý svůj život neudělal nic,
jen jsem snil jako nějaký hlupák o zázraku, kterým by omládla.
Otevíráme papírovou krabici, která kdysi obsahovala konzervy, zůstávám nad ní strnulý jako
na okraji propasti, jsou tam fotografie, moje minulost, moje dětství, mládí mé matky a otce.
Na první fotografii je moje maminka v strakatém zimníku z hrubé látky, drží mě v náručí, má
skloněnou hlavou a smutně se dívá na moje ruce s malými a křečovitě nataženými prsty. Fotografie
má našedlý odstín, za maminčinou hlavou je vybledlé okno, ze kterého vyzařuje světlo a splývá
s jejími vlasy. Zatímco já mám pozorně vyvalené oči, dívám se přímo do objektivu strýčka Lva,
jeho Fotokor zaznamenal každý den mého dětství.
Na další fotografii vidím svého otce v roce 1934, aspoň tak mi to řekla matka. Jeho tvář
je na fotografii smutná a vážná. V pozadí se tyčí strom, vypadá jako dub nebo borovice, nemůžu
to rozpoznat, ale to není důležité. Abych byl přesný, není to strom ale jenom jeho povrch,
jeho popraskaná a odumřelá kůra. Otec má vrásky mezi obočím, zbytečné jako jizvy, jako čas
otištěný v obličeji, který se zastavil a získal kamenný klid. I když je na fotografii jen
jeho tvář a část kůry stromu, je vidět, že se dívá na nohy, má rovné, černé a vybledlé řasy,
je mladší než já, má smutný výraz a vypadá nešťastně. V krabici jsou tři podobné fotografie
a každá má nahoře nápis, který si nepamatuji, je to něco velmi osobního. Velmi se mi otec
podobá, nebo lépe řečeno já se podobám jemu, má jemné, černé vlasy a na fotografii je vidět,
že něco schovává před ostatními.
Tady je moje maminka: mladá, opálená, podobá se mé ženě. Také tahle fotografie má našedlý
odstín (jako všechny ostatní). Má na sobě světle šedé šaty s černým pruhem na rameni, nápadně
se jí leskne načervenalý nos, jakoby plakala, nebo jako kdyby se vrátila ze vzdáleného místa,
kde neexistuje zrcadlo, ale jen voda, neklidná a nevěrohodná, sice lichotící mysli, avšak
věrně odráží pouze prázdné a ponuré nebe. Sedí v pokoji a já cítím temnost, stísněnost, ale
zároveň hluk, v té chvíli vím, že nikdy nebudu moci být jako ona. Je krásná.
A znovu ona v krátkém kabátku a dlouhé kostkované sukni, světlé a husté vlasy. Sedí na ohradě.
Za ní je zorané jarní pole, kouří cigaretu a ruce má založené. V tento okamžik se nadechuje,
její tvář je prázdná, stává se teď skutečnou a neuchopitelnou, jako čas a jako okamžik, který
se stává přítomným. Nad ní jiskří nevinné večerní nebe. Je klidná a fascinující.
A tady je můj otec se mnou. V té době mi byly tři roky. Jsem roztěkaný a napjatý. Světlý
vlněný šál mám zavázaný nad límcem pláště. Vypadám zamyšleně a součastně se dívám na strýce
Lva s Fotokorem. Otec mě drží v náručí. Je mladý, hubený, na sobě má jarní klobouk a rukou
ukazuje do objektivu s obrovským úsměvem jako vznešený člověk. Vzadu stojí dva chlapečci
starší než já, jeden drží džbánek, druhý zimní čepici, oba mají zvláštní výraz, ale dívají
se alespoň do objektivu.
Tady jsem já a moje sestra. Ona má plyšový kabátek a staré vlněné tričko s vytahanými rukávy.
Na fotce vypadá, že vlna byla asi velmi vzácná a krásná, leskne se. Marina píská na atrapu
píšťalky s dvěmi ocelovými trubkami s otvory, já sedím stejně jako ona vzadu v sedle koně,
také já mám válenky, je mi pět let, mám pečlivě ostříhané vlasy: ofina vykukuje zpod zimní
čepice, kolem nás je zem pokrytá jarním sněhem a nízká ohrada kolem záhonu. Jsme tam sami.
Mám výraz rytíře. Vážný a hloupý.
A tady je chalupa, kde jsme před mnoha lety bydleli několik let. V prvním poschodí zakrývá
výhled jarní větev jabloně s ještě nerozkvetlými lístky. Dům s osmi okny. Má jich víc, ale
na fotografii vidím jen osm, jedno z nich je otevřené. Právě jsme se do venkovského domu
nastěhovali. My, naše rodina, bláznivá a veselá, jak se mi tehdy zdála. Chalupa se probudí
až zítra ráno, ale dnes až do večera je tam něco divného: osm oken a jen jedno otevřené
dokořán. Co se odehrává za těmito okny?
A tahle další fotografie, tu jsem již viděl, dnes mi připadá jiná, tady je matka šťastná.
Sedí na ohradě ze světle šedého dřeva, kouří a směje se. Pravděpodobně ví, že ji strýc Lev
fotografuje. Nebo si právě potahuje z vyhaslé cigarety. Nad zemí bílé nebe jako prostěradlo.
Má v uších náušnice.
A znovu maminka na fotografii, která již časem vybledla. Má na sobě bílou halenku a drží
sestru za ruku, malinkou a nepatrnou. Za zvířenou řekou je těžko rozeznat opadanou břízu bez
jediného lístečku, možná jsou tam břízy dvě, vítr fouká zprava. Pozná se to podle holých
větví břízy, vypadají jako když vlají. Matka má na sobě bílou halenku s límcem a vázankou,
jak to nosily ženy ve třicátých letech.
Toto je pokoj na statku Gorchjakova, jeden z jeho koutů. Napravo oknem proniká slunce mimo
dosah Fotokoru. Dopadá na vysokou a světlou almaru, na blízkou židli, na komodu, která vypadá
jako truhla, nebo jako truhla připomínající komodu, na ní a všude okolo leží hromady prádla,
polštáře, proutěná ošatka a bílý míč ozářený sluncem. Stěny jsou postaveny z trámů přeřezaných
na půl, pravděpodobně ve žluté medové barvě. Napravo visí obrázek sedícího Stalina, na sobě
má bílý, plátěný vojenský kabát, ruku má klidně opřenou o koleno a drží cigaretu. Je opálený,
na nohou má holínky, sedí nehybně jako sfinga - milé, obyčejné a pochopitelné jen pro Rusa,
který žil v roce 1936. Portrét vytištěný na papír a osvícený slunečním paprskem...
Pod stropem je postavena ještě lucerna, nahoře plochá a tmavá, zespoda bílá, zdobená, bez
kahanu a petroleje. V rohu místnosti visí jiný tištěný portrét, ale obraz je poškrábaný od
břitvy, takže je k nerozeznání.
Další fotografie zachycuje moji matku na zahradě chalupy. Právě si splétá dlouhý cop a pohled
upřený do prázdna. Vzadu je okénko mezi trámy, laťkový plot na zahradě, na světlém okraji maminčiny
sukně se odráží rovný stín strýce Lva, který pořizuje fotografii. Čas pluje jako zlaté vlasy
mezi matčinými prsty, plyne a plyne jako voda odráží slunce a znovu oživuje staré borovice,
v jejichž stínu, v trnité a pichlavé trávě mého dětství jsem si hrál. Tady je můj otec. Stojí
ve vodě, usmívá se a drží mě za záda, hledí dopředu a rukou na něco ukazuje. Právě mě učí plavat.
Další fotografie. Nacházím se na schodech svého dětství, je mi rok a půl. Jedná se o moji
první vzpomínku: kloužu se po zábradlí. Mám na sobě dupačky s kšandami. Nečekaně mě vyděsí
nějaký hukot. Schovám se ve stínu pod terasou, mezi domem a schodištěm, zem je tam udusaná
a písčitá, nade mnou poletují větvičky keřů, a skrz listy vidím stříbrné letadlo. Hukot
shora mě mate. Jsem vyděšený.
A znovu já a moje matka. Jsem unavený z dětské rozvernosti a ona vyčerpáním. Právě porodila
moji sestru. Na fotografii má tragický výraz.
Znovu já s prosvětlenými vlasy. Sedím na polštáři a prohlížím si obrázkovou knihu. Všude
kolem mě roste tráva. Fotografie je ohryzaná od myší. Nahoře vpravo chybí roh.
Fotografie mého otce je vybledlá a nažloutlá, protože byla vytištěna na zvláštním papíře z
rudé soli. Za ním jsou květiny, pravděpodobně řebříček. Otec má na sobě vlněný vojenský kabát,
opasek a medaili s rudou hvězdou. Je štíhlý. Dívá se z leva doprava jako osoba, která se
nastavuje pro objektiv.
Moje maminka, já a naše koza stojíme na pěšince, která se vine okolo domů a podél silnice.
Domy jsou dřevěné, venkovské, se zárubněmi oken vykládané dřevem, matka má na sobě vlněný
svetr, který během války vyměnila za brambory. Pamatuji si jak se to stalo.
Koza mi připomíná jeden z prvních filmových záběrů, které jsem natočil s kamarádem, ten
obraz je už skoro zapomenut, protože je vzdálený stejně jako moje dětství, jako moje vzpomínky
a jako osoby, které kolem mě žili.
Doprovázím matku do práce. Ještě pracuje, nehledě na únavu, kterou si nepřipouští, ale kterou
na ní poznám, za dva měsíce jde do důchodu. Obejmu ji a ona se vzdaluje po rozpálené asfaltové
silnici směrem k tiskárně. Na hlavě má bílý šátek a zelený plášť. Teď se cítí mladá. Já
zahýbám do leva a jdu Vladivajovou ulicí směrem k náměstí Serpuchovskaja. Tam stojí veřejné
telefony a můžu zavolat svému editorovi, který mě dneska očekává, ale nevím z jakého důvodu.
Stále ve spojení se svým filmovým studiem, kde se připravuji na natáčení filmu o Rublevovi.
Bílý šátek se ztrácí za obrovskými vraty špinavými od tiskařské barvy.
14.-17. června 1962
|
