|
|
| |
|
|
|
|
Ahoj lidi,
tak co teď? Všechno je již překlepáno na mém zadrhávajícím psacím stroji, osmadvacet
zaplněných stran včetně obsahu na té poslední (s patafyzickou charakteristikou tohoto textu:
"co chceme?"), zítra ráno má Zrcadlo nastoupit cestu svého vlastního rozmnožení se a mně
nezbývá než vypořádat se s tímhle "úvodním prohlášením", protože již po tři týdny se i
pouhým myšlenkám na něj vyhýbám seč mohu a dnes již oddálit ani o chvíli nejde. Musím
psát, protože byl jsem jeho napsáním pověřen. A je k vzteku, že pověřen sám sebou...
Tedy píši Vám všem dopis. A začnu v dávno minulém. Kdysi (a dlouho) mě trápila tuze
utkvělá myšlenka: totiž zda existuje jakýkoliv nesporný ukazatel, podle kterého by šlo bez
výjimky usoudit, zda jistého člověka mám oslovit nebo minout. Neměl jsem na mysli to,
jestli ten člověk má být dobrý či zlý, špinavý nebo čistý - to jsem již věděl, že každý je
namíchán z těchto protiv a ty se v té či oné míře vyjevují podle úhlu pohledu překvapivě
odlišně - šlo mi daleko spíš o to, abych nepropásl lidi v tom ryzím a jediném pravém smyslu
slova. Lidi. Ale jak je poznat?
Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišel. Setkal jsem se s někým, kdo mnou vevnitř zacloumal
tak, že kůže ten třas vnitřností téměř nevydržela. Potkal jsem Stalkera, Tarkovského alter ego,
toho svatého blázna, ve kterém si jeho tvůrce sám pohlédl do tváře osudu... A pak, postupně,
těch šest zbývajících, jednou, dvakrát, mnohokrát. Bez tohoto setkání byl bych někým jiným.
A postupně jsem se setkával s těmi, kteří prožili cosi podobného. Díky Tarkovskému. Nevím,
jak to nazvat. Já tomu říkám "pocit světa", někdo jiný "druhá vnitřní mez vnímání", to je fuk.
Každopádně Tarkovského filmy oslovují zvláštní typ lidí. Lidí schopných naslouchat... čemu?
Lidí jakoby přežilých, protože pro ně znamenají vše pojmy prý již dávno vyčichlé. Naděje.
Duchovní rodokmen. Meditace. Smysl. Zázrak. A tak dál.
Jsou vzácní. A pokud dnešek někoho potřebuje, pak právě je. Vlastně: právě Vás.
No a pak se kruh mé úvahy završil: Setkání. Tito Lidé by se měli setkat. Ať již z toho bude
cokoliv. A tak jsem to spískal.
s pozdravem
Petr Soukup
V Kolíně, 19. dne měsíce září 1989
(Zrcadlo 1, 1989, s. 5)
| |
|
|
| | |
| | |
|
|