Narozen 1907. První publikovaná sbírka vlastních veršů v roce 1962, což vlastně říká vše. Takže
snad již jen několik útřžků ze životopisu…
Otec Alexandr, narodovec, deset let v sibiřském vyhnanství (s Pilsudským), Iljičův přítel. Dětství v
Jelizavetgradu na Ukrajině. Průmyslovka. Setkání s Balmontem. První verše. Moskva. První sňatek,
syn Andrej (1932). Stalin. Výtečné překlady z francouzštiny, kavkazské a orientální poezie. Legendární
přátelství s Marinou Cvetajevovou. Fronta. Těžké zranění. Amputace nohy.
V souvislosti s usnesením ÚV KSSS o časopisech Znamja a Leningrad (likvidace Zoščenka)
pozastaven tisk první sbírky vlastních veršů ve vydavatelství Sovjetskij pisatěl. Sazba rozmetána.
Druhý sňatek – překladatelka T. A. Ozerská. Opět překlady. Samizdat…
Chruščov. V roce 1962 první sbírka Než napadl sníh. Literární senzace. Přátelství s Annou
Achmatovovou. V letitých odstupech několik dalších sbírek. Přeložen do angličtiny, italštiny…
Český výbor Poselství kamene (Odeon 1972) v (místy) kongeniálním překladu Václava Daňka.
Náklad 2 000 výtisků. Ve vlasti naprostá většina celoživotního díla publikována poprvé až roku
1982 ve Výboru z díla.
Jeho verše použity synem ve filmech ZRCADLO, STALKER a NOSTALGIE.
V případě ZRCADLA dílem v autorské recitaci.
Léto zas odešlo,
jako by ho nebývalo –
u pece je opět teplo,
jenže to je tak málo –
vše co státi se mohlo,
jak ten list pěticípý –
přímo do dlaně mi spadlo,
jenže to je tak málo –
naplano nevyšlo
ni dobro, ni zlo –
zářivým plamenem všechno to plálo,
jenže to je tak málo –
osudu laskavé křídlo,
život můj chránilo, střehlo –
vše se až příliš mi dařilo,
jenže to je tak málo –
listy to nesežehlo,
větévky nepolámalo –
den průzračný opět jak sklo,
jenže to je tak málo.
xxx
Od rána jsem tě včera přivolával
a oni uhodli, že nepřijdeš.
Víš ale vůbec, jaký to byl den?
Sváteční počasí! Já chodil bez kabátu!
Dneska jsi přišla, když nám pořídili
tak neobvykle zakalený den
a déšť a hodinu tak neobvykle pozdní
a proudy kapek po studených větvích.
Ne, slovem nezkonejšíš,
šátkem nezastavíš…
xxx
Omrzela mne slova, slova, slova,
už nejsem schopen vyhlašovat znova
právo na moudrou řeč,
když v noci na dvoře
drkotá listí ve větvích
jak mladá vdova.
Už ani se sluchem snad nejsem zadobře,
když noční vdovská řeč je nejasná mi.
Je pouto mezi námi.
Není pouto mezi námi.
Když zešílelé stromy utvrzují jen,
že po krk v rose tělo mé se plouhá,
pak nemám větší důkaz než je sten.
xxx
Jen ještě teď se neotevřít až tam
do úplna, nerozdat, co pták našveholil
vyšuměla vlna, co vyžvanil mi den,
co kvásek nakvasil, co voda přinesla,
co vyblinkala vlna, a na doživotí
urvat ze všech světa sil krvinku plnou
světla zázračného vivat –
a jestli nevede už zpátky cesta tuh,
vsáknout se do ní, splynout,
s ní se vlívat až do aorty,
do číkoli, nazdařbůh.
xxx
Předtuchám nevěřím a znamení
se nebojím. Ni klevety, ni jedy
mi nevadí. Smrt není na zemi.
Jsme nesmrtelní. Jako vše. Proč tedy
smrti se bát, když je ti sedmnáct
či sedmdesát? Jsoucno jen a jas
je s námi, tmu a smrt zde nevidíte.
Na břehu moře je nám dáno žít.
A já jsem z těch, kdo roztahují sítě,
když nesmrtelnost nás chce obejít.
Jen žijte v domě, stojí, nezbořen.
Zavolám kterékoli ze staletí,
vejdu a dům zas postavím já v něm.
A proto se mnou všecky vaše děti
i ženy vaše sedí za stolem –
a tentýž stůl je pradědů i vnuků:
budoucnost právě naplňuje čas,
a pakliže teď pozvedám ruku,
pět paprsků už zůstatek je váš.
Dny minula jak výstuž štoly světa
klíčními kostmi sám jsem podpíral
a dobu změřil metrem geodeta
a přešel přes ni jako přes Ural.
Století sobě na míru jsem vzal.
Na jih jsme šli, kde nad stepí prach
vzlétal, pýr čoudil, luční koník
žertoval, tykadlem píchal podkovy
a zhoubou v zlém proroctví mi hrozil
jako mnich. Svůj osud k sedlu přišil
jsem i s dobou. A ještě teď jsem
v časech budoucích jak chlapec,
který ve třmenech se zdvih.
Jen k tomu dobrá je mi nesmrtelnost,
aby má krev dál do staletí tekla.
Za lidský koutek poklidného tepla
rád životem bych zaplatil tu cennost,
kdyby však jeho jehla povzteklá
mě jako nit po světě nevlekla.
PRVNÍ SCHŮZKY
Ty naše schůzky v každém mžiku němém
jsme slavili jak hvězdu nad Betlémem
a na světě jsme byli sami dva.
Jak ptačí pírko lehká, vířivá,
bylas má prudká závrať z blaženosti,
po schodech dolů se mnou propadlá
šeříkem jara k sobě do království
na odvrácené straně zrcadla.
Když přišla noc, mně milost dána byla,
otevřela se dvířka oltáře
a nahost v temnotě se rozsvítila
a odcházela do sna, do tváře
pak zašeptal jsem slovo požehnaná
a věděl, že je smělé toho rána
mé požehnání: ještě spala jsi,
pozemskou modří tobě do poznána
se stolu šeřík blýskal na časy,
splýval mi s modří tam za tvými víčky,
měl se ti k ruce, sahal na vlasy.
V křišťálu vázy pulsovaly říčky,
doutnaly sopky, moře tepala,
tys držela snad celý vesmír v lůně
své pěstičky, ty spící na mém trůně,
ach, dobrý bože můj, tys byla má.
Pak procitlas a kouzlem změnila jsi
vezdejší lidský slovník na chorál,
rozespívaný do opojné krásy,
a slůvko ty, v němž poodhalila jsi
silnější význam, znamenalo král.
Změnil se celý svět a proměnami
prošly i věci, umyvadlo, džbán,
když jako strážní hlídka mezi námi
zvrstvená tvrdá voda stála tam.
A nás to spolu táhlo bůhvíkam.
Před námi jako fantastické klamy
vyrostla nová města, zázrak sám,
pod nohy se nám máty prostíraly
a ptáci na tu cestu pěli chvály,
pod nebem ryby pluly vodami,
dokořán bylo jako nikdy dosud…
Když po stopách nám chodíval osud
jak šílenec, ten s břitvou v dlani.
Přeložil Václav Daněk;
z knihy Poselství kamene,
časopisu Sovětská literatura
a z filmů Zrcadlo a Stalker
vybral a doprovodil úvodní poznámkou Petr Soukup
