Se zvláštní vytrvalostí se mi zdá stále jeden a týž sen. Jako by mě chtěl donutit, abych se vrátil na ta hořce drahá místa, kde stával dům mého děda, v němž jsem se narodil před více než čtyřiceti lety, v jídelně, přímo na stole, pokrytém bílým naškrobeným ubrusem. A pokaždé, když do toho domu chci vejít, tak mi v tom něco brání…

Ten sen se mi zdá často. Už jsem si na něj zvykl. A když vidím ty roubené stěny, zčernalé stářím, a dveře, pootevřené do tmavých pokojů, vím už ve snu, že se mi to jenom zdá, a mou nezměrnou radost kalí očekávání probuzení. Někdy se něco stane a přestane se mi zdát o domě mého dětství a o borovicích kolem něho. Pak se mi vždycky začne stýskat. Čekám na ten sen a nemohu se dočkat, až zase uvidím sama sebe jako dítě a budu šťastný, protože všechno je ještě přede mnou, všechno je ještě možné… (z filmu ZRCADLO)

Hamlet… Celý den v posteli, nevstávám. Bolesti v zádech a v břiše. Nemůžu pohnout nohou. Doktor nechápe, odkud se ty bolesti berou. Myslím, že chemoterapie rozhýbala můj starý revmatismus. Ruce nesnesitelně bolí. Umřu?… Hamlet?… Teď ale nemám sílu vůbec na nic. Toť otázka. 15. 12. 1986

[Zrcadlo 1, 1989, s. 2]