|
|
| |
|
|
|
|
Andrej Tarkovskij
Federico Fellini
Federico Fellini, jeden ze slavných režisérů, se dožívá 60-i let. Bez jeho jména a nezapomenutelných
filmů si nelze představit světovou kinematografii. Tajemství velikosti režiséra je ukryto v hluboce
národní povaze jeho díla. A spolu s tím (nebo ještě jinak: právě proto) je a zůstane jeho vliv na
světovou kinematografii zásadní a nelze ho dosud změřit.
Darmošlapové, Silnice, Cabiriiny noci, Sladký život, 8 a půl,
Roma, Satyricon, Amarcord, Klauni,
Casanova, Zkouška orchestru – tyto snímky, věřím, zůstanou v historii světové kinematografie.
Vzpomeneme-li si postupně na všechny, vmyslíme-li se do nich, pak pochopíme, že Fellini je
opravdovým umělcem a především: básníkem. Vytváří svůj osobitý poetický svět, aby jeho
prostřednictvím vyjádřil svůj vztah k vnější realitě. Jeho úsilí v tomto směru nezná mezí, ať už
budeme mluvit o filmech z poslední doby nebo o filmech starých dvacet let, při vědomí
nedostižnosti takového cíle a nemožnosti být úplným. Jeho snahou není rekonstrukce,
znovuvytvoření právě prožívané přítomnosti v její hmatatelné, viditelné a materiálně pravdivé
podobě; k filmu přichází po vlastní cestě – totiž cestě básníka.
Podstatu Felliniho tvorby vidím ve vytvoření individuálního, hluboce subjektivizovaného,
nezávislého prostoru, kdy jedině sám tvůrce je povolán určit jeho podobu. Nicméně paradox
básnické tvorby způsobuje, že čím subjektivněji je vytvářen obraz světa, tím hlouběji se umělec
zmocňuje reality v jejím objektivním určení.
Felliniho tvorba je demokratická. Svět jeho filmů není nikterak rafinovaný, je dostupný širokému
okruhu vnímatelů. Připomeňme takové skvosty jako je Silnice, Cabiriiny noci, Amarcord…
Pokud vidíme tyto filmy, nepochybujeme o režisérově pochopení a znalosti života. Schopnosti
proniknout do nejhlubších vrstev, odhalit jeho jádro. Divák si uvědomuje národní povahu jeho
díla, jeho pochopení pro nejprostšího, řekněme "malého", řadového Itala. A to i tehdy, jestliže
se obrací k daleké historii (Satyricon), okamžitě je nám jasný jeho záměr zmocnit se své, jím
prožívané přítomnosti. Tedy nikoli tehdejší Řím, ale to, co on prožívá nyní a neustále. Podmanivé
felliniovské baroko, jeho nasycenost detailem, štědrost, vybavuje se shoda s uměleckými principy
Rubense, Snyderse, vyjadřuje mistrovu lásku k životu, tvůrčí nepokoj, velkorysost jeho povahy
a duševní zdraví.
Není pochyb o tom, že Felliniho dílo – myslím nyní úplně celé jeho dílo – je naplněno hlubokým
patosem vzývajícím život. Řeklo by se: je to tak přirozené, nač o tom ještě hovořit, nicméně
považuji za nevyhnutelné ještě jednou připomenout, že tvorba skutečného umělce vždy obsahuje
náboj víry a naděje, vždy přesahuje do budoucnosti, vnáší pocit duchovního prostoru a
perspektivy. Dokonce i tehdy, je-li předmětem umění duchovní krize společnosti, jako je tomu
v jeho filmech Sladký život a 8 a půl. Fellini, ať už básní obrazem, řeční, vzdoruje, pranýřuje
nebo horlí, vyvolává v nás nezvyklou bolest, podivuhodnou lásku, a jestliže vnímáme konečný
smysl filmu, zakoušíme neobyčejný pocit, který možná nevzniká v prvopočátečním záměru autora,
jako by výsledek sám byl širší a hlubší, jemnější a složitější.
Fellini, tak jak jsem ho poznal, je především neobyčejně dobrý člověk. Myslím, že bychom
nenašli případ, kdy nepomohl těm, kdo ho o něco žádali. A není jich málo: starší kolegové,
současní režiséři, začínající filmaři a konečně i jiní lidé. To svědčí o jeho charakteru a nezištnosti.
Ačkoli osobně nejsem nijak s Fellinim spojen, střetl jsem se s určitými obtížemi při své práci v
Itálii, Fellini mi jako první poskytl pomoc a já ji s díky přijal.
Zdá se, že nikdo ze současných umělců nedokázal vyjádřit s takovou hloubkou a porozuměním
problematiku uměleckého tvoření, duševního rozpoložení umělce a obecně problematiku tvořivé
lidské bytosti ve světě, jak se o to pokusil Fellini ve snímku 8 a půl. Příběh režiséra, kterého
nalézáme ve stavu těžké duševní krize, jeho roztěkanost, zároveň zoufalý pokus najít sebe sama,
jeho nemohoucnost a únava se staly základem podivuhodného, jiskřícího, zcela osobitého filmu.
Je to hluboce poetický film. Všechny události jsou v něm jakoby propojeny, vlastně ne jakoby,
nýbrž p o d s t a t n ě spojeny s
osobností samotného režiséra, vyjadřují totiž jeho vlastní duševní
zármutek. Nicméně všechny tyto krize a sebeodhalení zdálo by se čistě soukromé a diváka nijak
nezavazující, o nichž je nedostatečné říci, že pouze rozšiřují rámec a význam filmu, je nutno označit
za všepronikající podstatu díla. Neboť Fellini je zde v krajně možné míře upřímný a vydává se bez
jakýchkoli zábran vnějšímu světu tím, jak se zpovídá a odhaluje vnímatelům.
Musím se přiznat, že 8 a půl je mým nejoblíbenějším filmem z Felliniho tvorby a domnívám se, že je
to jeho nejlepší film; jeho hloubka a precizace sdělení našly výraz v prosté a demokratické formě.
Dílo působí proto dokonale, neboť vše je nám přístupné tak, jak to odpovídá tvůrčímu záměru režiséra.
Ve společnosti Fellini dělá dojem velice milého a neokázalého člověka, vyznačuje se spíše mlčenlivostí.
Je velmi něžný. Okouzlující. Ne v hereckém, ale hluboce lidském významu tohoto slova. Zná svou cenu,
o to srozumitelnější je pak nezištný vztah k jeho okolí. Je nejlepším režisérem Itálie. Je zřejmé, že ho
znají všichni: neznámí lidé se s ním zdraví na ulici. Znám případ, kdy se na něj obrátil člověk, jehož
syn se ocitl ve vězení. Prosil, aby Fellini pomohl jeho synu ulehčit podmínky zadržení. Fellini se spojil
s kompetentními orgány, aby pomohl nešťastnému otci v této nepříjemné situaci. Felliniho tato žádost
nijak nezaskočila. Fellini je určitě italským, přesvědčivě národním umělcem.
V jeho filmech dochází k propojení rozporného, názorného, citlivého obrazu světa prostého člověka s
poeticky vytříbeným, složitým prožíváním reality. Právě to činí Felliniho unikátním, jedinečným a
neopakovatelným mezi jinými režiséry, které znám. Je nezaměnitelný…
A nyní bych se chtěl znovu vrátit k křehkosti tohoto velkého a silného člověka, zranitelnosti, jemnosti
ducha, které tak jednoznačně pociťujeme v Klaunech, Romě nebo Amarcordu. A připomeňme ještě
Cabiriiny noci, kde se režisér nepokrytě zastává slabých, vyděděných, kteří se ztrácejí v neutěšeném
prostoru současného města. Tato obrana je totiž podstatou jeho umělecké pozice, pramenem jeho
poetiky, základním kamenem stavby, které vdechuje život. A konečně ti melancholičtí klauni ze Silnice,
Sladkého života, 8 a půl, z Klaunů. Cožpak oni při vší jemnosti a výstřednosti v myšlení i stylu režiséra
nejsou jasnou demonstrací lásky k prostému (řekl bych o d v ě k é m u) člověku?
Může nás napadnout, že Fellini jako člověk zvučného jména je neobyčejně bohatý. Skutečně by mohl
neobyčejně zbohatnout, jestliže by ovšem souhlasil se spoluprací se známými italskými a v poslední době
především americkými producenty. Jenomže jemu nešlo nikdy o zisk. Věděl, že musí platit za svou tvůrčí
svobodu, za možnost pracovat tak, jak považuje za nutné a důležité. Před podobným rozhodnutím stojí
většina západních režisérů. Skuteční umělci rezignují na spolupráci s čistě komerčními producenty. Protože
jinak by ztratili sebe a často tak o sebe přicházejí...
Nyní prožívá Itálie těžké období. Jednoduše nejsou peníze na skutečně italské filmy. Zmizeli mecenáši,
nikoho nezajímá umění... Pochopitelně, že závažnost situace pociťují především takoví mistři jako Fellini
nebo Antonioni. Pro ně není lehké dnes točit. Ale do té doby, dokud režisér Fellini bude dělat to, co chce,
navzdory všemu, do té doby budeme stále moci hovořit o vysoké úrovni italské kinematografie, kterou si
udržuje od porážky fašismu. V těchto ztížených podmínkách, v nichž se současná italská kinematografie
nachází, obracejí se všichni s tím větší nadějí k největším mistrům italského filmu, s vírou, že italská filmová
kultura nejde sílu k pozitivnímu obratu…
Jestliže ještě jednou budu blahopřát Fellinimu k šedesátinám, dovolte mi při té příležitosti, abych mu
poděkoval za důvěru, s kterou nám odhalil svůj zářivý, vlastní vůlí vystavěný, citlivý a lidský, jednoduchý a
zádumčivý svět – takový, jak ho za nás prožil v hloubi své duše, procítil a pro nás stvořil tento neobyčejný
umělec.
Z ruského originálu (Iskusstvo kino 1980) přeložil a komentářem ("je to krásný autoportrét viděný ve
Fellinim") doplnil Martin Skořepa
(Zrcadlo 1, 1989, s. 12-13)
| |
|
|
| | |
| | |
| |
| | | |
| | | | |
| | |
Text vyšel v časopise Iskusstvo kino 1980, č. 12, na str. 158–160.
Německý překlad vyšel v článku Franziskaner und Gourmet, Film und Fernsehen 1993, č. 4,
str. 39-43. Český překlad v Zrcadle je u nás doposud jediným publikovaným.
| |
| | | | |
| | | | |
|
|
|