TOPlist
Zrcadlo 2
(listopad 1989)
  • obálka
    Obsah:
  • Josef Kainar:
    Bolest ať mi poví
  • Albert Einstein:
    Jak vidím svět
  • Ahoj spaťáci
  • Napsali jste nám
  • AT: Dopis otci
  • Rozhovor
  • Martin Skořepa:
    Stalker
  • Před adventem
    (z české poezie)
  • L.-O. Lothwall:
    Pálili jsme dům...
  • Pavel Šrut:
    Kámen v září
  • Shepardovo babí léto
  • Andrej Tarkovskij:
    Přednášky o režii
  • Porůznu
    Pálili jsme dům...

    Lars-Olof Lothwall je redaktorem časopisu "Swedish Films". V roce 1985 se zúčastnil jako člen filmového štábu natáčení filmu Oběť. Těsně poté, co byla Oběť vyhlášena nejlepším švédským filmem roku 1986 uveřejnil svou reportáž pod titulem "Všední život s Andrejem Tarkovským". Přetiskujeme ji v plném znění a dodáváme, že stejnou etapu Tarkovského života zachycuje dokumentární film Michala Leszcylowského Režisér Andrej Tarkovskij, který v ČSSR koluje na videokazetě.
    První den Andrej Tarkovskij rozbil o kameru láhev šampaňského. Poslední den, zpíval pro své přátele z filmového štábu. Mezi tím bylo téměř šedesát dnů práce na Oběti. Toto je svědectví o několika z nich, o pracovních dnech, dnech bez uměleckých teorií a intelektuální konverzace. Svědectví o čarodějnictví a magii. A práci.


    Čtvrtek 30. dubna 1985, Stockholm.

    Plískanice, vítr, břečka, chladno – velmi časné ráno. Shromáždění na chodbě studia Film House, unavené protažené obličeje, mírná stísněnost. První opravdový den natáčení s Andrejem Tarkovským, který pobíhá kolem ve vatovaném overalu s plavovlasou tlumočnicí po boku.

    Statek Haga je působivý. Přesněji, nic by nemohlo být působivější než obraz, který nás vítá po hodinové jízdě mikrobusem. Propadlé střechy, vyražená okna, obhroublé nápisy načmárané na zdech a štukách. T. se vrhá vpřed a s potěšením si prohlíží hroutící se stropy a vlhké dlaždicové podlahy. První na řadě je dlouhá jízda kamery. Na železné posteli, pod špinavými přikrývkami, spí Erland. Ve snu se probouzí a vidí svůj obraz odrážený kalužemi na podlaze. Dvojníkem je Mathias Henrikson, Josephsonův kolega z Royal Dramtic Theatre. Jsou si neuvěřitelne podobní. Mathias musí proběhnout skrz pokoje. Je to daleko a kamera se pohybuje velmi pomalu. Aby dosáhl toho, co chce T., je kameraman Sven Nykvist, jehož záda důvěrně znají nejlepší chiropraktici, nucen zaujímat nejnemožnější pozice. T. je spokojen po pěti opakováních.

    Nahoře, kde je vše rozpadlé mnohem víc, se má snímat detail římsy. Sven nastavuje světla. T. nachází na okně mrtvého motýla. Bere ho do zvlhlých prstů a jemně klade na římsu vedle prázdné lahve od vodky, stopy po nezvaných hostech. Před tím je freska archanděla Gabriela vyhánějícího Adama a Evu z  rajské zahrady.

    Exteriér: další jízda kamery po sněhu za bosýma nohama dítěte. Chlapeček čekající na otce. Šestiletý Tommy je stražně nachlazený. Spousta příprav. Sny. Kamera zkoumá zablácenou podlahu plnou louží. T. na ni klade staré noviny, vytrhává z knihy obrázky švédského polárního badatele Nordenskiolda, do velké louže klade cizí mince. Kamera přes to přeje. "To všechno má něco symbolizovat?", ptá se někdo z týmu. "Symbolizovat?", opáčí T. s úsměvem, "to se mne neptej. Jak to mám vědět? Tohle je látka, z níž jsou utkány sny..."

    Snová sekvence je komplikovaná - pomalý subjektivní záběr kamery. Erland jde za svým malým synkem, který zmizel. Je to temný sen, temný jako to, co nás teď obklopuje. Posledním záběrem scény jsou chlapcovy bosé nohy, oheň, v němž taje sníh a panoramatický záběr chatrče, u které se rozletí dveře. Chlapec je svým otcem postrčen na sníh a je mu řečeno, aby pár vteřin stál klidně. Pak ho odvedou pryč, zatímco kaskadér "dělá" oheň. Tommy to udělá třikrát a pak musí jít dovnitř, aby se zahřál. Tým chce přestávku na kávu. T. chce další záběry. Tým "vyhrává". T. nelze snadno odvrátit od jeho cílů, dychtivě touží natáčet, pečlivě piluje každý detail. Má stále dobrou náladu a je přátelský, ale trvá nám, než se navzájem poznáme. Poslední záběr je dobrý. T. si mne ruce, ne proto, že je má studené. Zdá se být spokojerný s domem, zarostlým parkem a mořem bahna. Je to přesně to, co chce.


    Sobota 4. května 1985, Gotland.

    Musíme si s přírodou pohrát. Musíme s ní manipulovat tak, aby vyhovovala našim záběrům", říká T. postřednictvím své tlumočnice. Obchází kolem domu v Narsholmen a prohlíží vše - úhly, výška obrazu, tvar hranice dřeva, umístění vytaženého člunu. Trochu přestavuje plot... pořád v pohybu, jako pták, tam, zpátky, tam a zase zpátky...


    Neděle 5. května 1985, Gotltand.

    Časně ráno v hotelu schůzka s Erlandem (oblečeným pro svoji roli) a vedoucím produkce. T. vstupuje, s úsměvem pohladí Erlanda po vlasech a ptá se: "Doufám, že jsi ve svém kostýmu spal celou noc". Nevíme, jestli to má být vtip nebo ne.

    Chladno a šedá obloha, ale T. barometr slibuje zlepšení - což on nechce. Produkční nám vypráví co říkával Ingmar Bergman, když byl mladý a ona s ním pracovala. "Chodil dokola, ukazoval do nitra země a vykřikoval: ´Dám ti jeden den ze svého života, když dostanu svoje počasí – hned teď.´ Už takovéhle sliby nedělá - zestárnul, ale pomoci, kterou chtěl se mu často dostalo."

    T. telefonuje do Moskvy a mluví se svým psem - vypráví nám tlumočnice. Samozřejmě, že mluvil i s ostatními členy své rodiny. Má nesmírně rád svého syna a miluje svého psa.

    Nikdo z nás se nesměje při pomyšlení na to, jak mluví se svým psem.


    Pondělí 6. května 1985, Gotland.

    Vstáváme o půl páté kvůli začáku v šest ráno, což je - jak sa ukáže - v severském světle příliš pozdě. Ranní scéna, plánovaná T., se nedá natočit. T. potřásá hlavou a pokašlává. Zdá se – my ostatní si to postupně uvědomujeme - že právě tohle je jediná známka nervozity a rozčílení, která je na něm vidět. Požádá rekvizitáře o vajíčko a když ho dostane, říká: "Nemáte něco většího?" Někdo v týmu se naježí: "Myslíte si, že pozná, že je syrové?" (A tohle se už do ruštiny nepřekládá.)

    U domu stojí pumpa a kolem ní jsou louže. Aby se dosáhlo správného odstínu pro další záběr, rekvizitář na trávu kolem nich lije blátivou vodu - musí být černá nebo nebude vypadat mokře. T. s tím pomáhá.

    Tarkovskij v ž d y c k y pomáhá.


    Úterý 7. května 1985, Gotland.

    Málem vichřice, když dorazíme na místo ve čtyři ráno - v polosvětle. Všichni z nás, doufejme kromě řidiče, během dlouhé cesty klimbali - probudí nás otřesem až obrovská díra v silnici. T. je potěšen - to je přesně to světlo, které hledal - a chce mít scénu natočenou rychle. On a Nykvist spolu vychází skvěle, jako identická dvojčata. My ostatní nevnímáme čas, jen zimu. Většina z nás cítí kamarádství k T., kterého teď známe dobře, i když s ním nemůžeme mluvit přímo. Alan Edwall cituje Gene Hackmanna: "Vidět T. film je jako čekat na olejovou malbu až uschne." Erland Josephson poté, co T. změnil třikrát pozici záběru: "Říkejte si o T. co chcete, ale není tak svérázný prestiží, aby nemohl změnit názor."


    Čtvrtek 2. července 1985, Gotland.

    Léto, ale venku na mokrých loukách palčivě chladno. Tým tvrdě pracuje na strhávání zadní části domu. Zítra bude hořet. Připravují to dva angličtí specialisté se švédskými pomocníky. T. jako obvykle poletuje kolem, vybírá, zavrhuje, vybírá.


    Středa 3. července 1985, Gotland.

    Požár je odložen. Kvůli počasí. Komplikovaná scéna se zkouší znovu a znovu. Dům má hořet a spadnout a Erland se má zhroutit. Chce to choreografii ve velkém měřítku v širokém obraze, přecházejícím do záběru zblízka a pak zase zpátky do celkového obrazu. Teď to trvá šest minut třicet sekund a má se to snímat třemi kamerami. Zkouší se to desetkrát. Během poslední zkoušky začne stávkovat sanitka... čtyři z nás vyběhnou a umístí ji tam, kam patří. Zdá se, že došel benzín...

    Asistentka režie říká, že je na pokraji nervového zhroucení a srdečního kolapsu, ale děkuje bohu, že se to nestalo zítra - to nebude žádná šance na opakovaný záběr.

    Šťastlivec, kdo nemusí předpovídat budoucnost.

    T. je naprosto mimořádný - zkoušel tuhle scénu čtyři hodiny v jednom zátahu bez sebemenší známky únavy nebo podráždění, když to nešlo přesně tak, jak chtěl.


    Čtvrtek 4. července 1985, Gotland.

    Dnes je den, kdy se má natáčet do detailu naplánovaná ústřední scéna filmu. Sedm mužů je připraveno podpálit dům, bylo položeno několik set metrů trubek a v kompresorové nádrži je 1.400 litrů petroleje; jsou položeny kabely k mnoha kilogramům výbušnin, které mají v přesně stanoveném okamžiku vyhodit dům do povětří; zdi byly potřeny speciálním nátěrem, který má zabránit, aby hořely příliš rychle. 50 kovových lahví plynu je připojeno na potrubní systém, požárníci a stříkačka jsou na místě z bezpečnostních důvodů, jsou postaveny kolejnice, tři kamery zkontrolovány a nabity. T. zkouší ještě jednou s herci v gumových holinkách a pláštěnkách. V noci byla větší část domu stržena, takže oheň bude perfektní – má svůj vlastní časový rozvrh.

    Trvalo to přes měsíc, postavit ten dům.

    Všechno se zdá být naplánováno až do nejmenšího detailu, na obloze se hromadí mraky, světlo vypadá dokonale. Vítr je jihovýchodní, takže nehrozí nebezpečí, že se mastný kouř z petroleje dostane do objektivů kamer. Všichni jsou trochu nervózní. Producentka, jejíž pokyny většinou znějí jako pohlazení, křičí, když někdo šlápne, kam nemá. Vše musí být volné pro 55 metrů dlouhou jízdu, kterou má Sven urazit se skvělou novou kamerou, speciálně upravenou v továrně po drobné poruše ze začátku natáčení. Je to kamera, od které se žádá přesnost: zázrak preciznosti.

    Po všech těch zkouškách teď scéna trvá 5 minut 19 sekund; tři kamery, jedna pojízdná (Svenova), jedna připevněná na podstavci bez možnosti panoramatických záběrů a jedna rezervní s vlastním vzorcem pohybu. Okamžik nadešel.
    "Oheň!"
    Specialista na zvláštní efekty stiskne knoflík na své přístrojové desce, která vypadá jako klávesnice pop hudebníka - a první plameny vyrazí z domu.
    Jedna švédská báseň je o domu v plamenech.
    Tohle je víc než jen v plamenech, je to jeden rovný souvislý oheň a černý kouř. Úchvatný pohled, kamery vrčí, herci hrají. Pak náhle poplach, Nykvist zoufale kričí o druhou kameru - pomocný kameraman volá: "Rezervu, proboha!" Kameraman přibíhá se svou kamerou a na vozíku se rychle vyměňuje. Stalo se to co se stát nesmělo... kamera ztrácí rychlost. T., který připravoval celou scénu pro jednu dlouhou jízdu kamery zkoušel několik dní... Těžko říct, co se dělo potom. Velký zmatek, ale zároveň velké sebeovládání mezi herci, kteří nyní improvizují na příkazy T., protože oheň se nedá uhasit. Kabely specialisty se v žáru přepálily... Sanitka odjíždí jak bylo nazkoušeno, muži v ní neslyší a nevědí co se stalo. Křik, ječení, řev, ztlumte oheň, přidejte oheň, několik minut nejúděsnějšího chaosu, dlouhých jako očistec a přesto příliš krátkých. Ale záběry se natočily. Sven znovu a znovu potřásal hlavou. T. kašlal a kašlal. Všichni jsme byli neutěšitelní - převládla atmosféra chmurné beznaděje a malomyslnosti, která se dá těžko popsat: cítili jsme mnohem více, než mohou vyjádřit slova. Prosakovala celou tou skupinou jinak obvykle optimistických lidí, kteří tak dlouho a usilovně pracovali na jediné věci, která měla být tak velkolepá a změnila se v totální krach.

    Postavit dům stálo přes půl miliónu švédských korun a hořel deset minut - jestli někoho zajímá statistika. Jestliže ta scéna má být dokonalá - a to je ve filmu nejdůležitější - pak se bude muset točit znovu. Jak?? O tom dni se dá říct i něco víc. Já, usedlý pisálek, jsem chodil s kladivem a rozbíjel hrazení, nakládal, vykládal - v tvrdé práci. Všichni jsme tvrdě pracovali - ti z nás, kteří měli sílu. I ti, kteří sílu neměli, pracovali - práce byla východiskem ze zoufalství.

    Večer se dělala tradiční týmová fotografie. Dokázali jsme říct "sír" s leskem v očích, protože to již zvítězil černý humor.


    Středa 10. července 1985, Gotland.

    Místo nedaleko majáku - nádherná scenérie, trochu jako africká savana. Jeden z těch několika málo velmi jasných a teplých dnů tohoto léta. Atmosféra je veselá.

    Další dlouhý záběr - pokračování scény požáru. Erland je odvážen sanitkou, dívá se na svého syna jak zalévá japonský strom, který spolu zasadili. A současně čarodějnice jménem Maria - jméno lásky - následuje na černém kole. Je to šedesát metrů dlouhá jízda s detailem a širokým záběrem; T. jako obvykle nejúchvatnější choreograf, jakého si jen můžete představit. T. má také jednu ze svých nejslunnějších nálad, posazuje si Tommyho na koleno a přes tlumočnici mu vypráví pohády.

    Dnes jsme se doslechli, že se dům bude stavět znovu. Nejlepší filmoví dělníci jsou na cestě ze Stockholmu. Odpoledne trháme všichni květiny, jasně žluté Fumana procumbens, ne proto, že bychom byli šťastní, (ačkoliv jsme), ale proto, že to nesmí vypadat jako léto. T. také trhá květiny - nikdy nehází práci na jiné, aniž by se sám nezúčastnil. Děti členů týmu – jsou školní prázdniny - jsou také vtaženy do práce.

    T. urovnává kameny kolem japonského stromu přesně tak, jak je chce mít. V tomhle stádiu už všichni víme, že ohne keř jalovce, aby ho dostal do správné polohy.


    Čtvrtek 18. července 1985, Gotland.

    T. znova a znova zkouší velkou scénu. Dům stojí jako fénix. T. trochu změnil scenérii, všechno posunul trochu blíž k sobě. A tentokrát má dvě kamery, které běží paralelně, jednu asi půl metru nad druhou.

    Sven říká, že by chtěl tu horní, ale T. chce, aby měl spodní - myslí si, že z ní budou nejlepší záběry. Druhá je v rezervě, kdyby se zase stalo to, co před tím. Nesmí, rozhodně se to nesmí stát znovu!

    Zase jednou precizní práce, přesná na milimetr. T. posunuje své jalovcové keře - uřezali je někde jinde, takže jsou volné. Do některých louží se lije voda, jiné se zasypávají. Jak herci nebo kameramani najdou své místo, to člověk nepochopí - ale nejsou žádné známky nervozity. Tito lidé jsou profesionálové. V hotelu mají hudební večírek. My, kteří máme zítra ráno spálit další dům, jsme se odplížili do postele a hudbu k nám přináší otevřenými okny vlahý vonící noční vzduch. Budíček je ve dvě.


    Pátek 19. července 1985, Gotland.

    Venku na místě je tma, snídaně se podává ve světle svíček v teplém nočním větříku. T. se svými herci a kameramany zkouší, zkouší a zkouší. Za domem pomalu stoupá slunce, vítr jemně čeří vodu v zátoce. Poblíž domu požárníci a kulisák Lasse připravují oheň, zatímco T. pobíhá sem a tam, mění zavěšení záclon. Jako vždy milimetrová přesnost.

    Právě když si myslíme, že všechno je připraveno k natáčení, Sven říká, že je riziko odrazu v kamerách. Budeme muset hodinu počkat. A čekáme. Od noci do rána. Všichni šeptáme... Pak T. vydává své poslední pokyny. Pod povrchem napjatá, ale ne děsivá atmosféra. Lasse, výhradně zodpovědný za oheň, má obavy - vítr k jihovýchodu sílí. Jestliže se zmocní ohně, všechno se zrychlí. Dvacet minut odhadovaných na dva záběry by se mohlo zredukovat na dvanáct. Čekání nás teď omezilo na vtipkování. T. se ptá, jestli by nechtěli zkoušet ještě jednou, ale všichni se shodují, že je to zbytečné. Šeptem se dávají poslední instrukce pro případ něčeho neočekávaného. "Ještě tak pět minut", říká Sven Nykvist.

    Je to snad něco podobného jako vojsko před útokem. Každý jde beze slova na své místo. Naprosté ticho. Všechno je ve hře v okamžiku, kdy T. nařizuje "Oheň!" a dům vzplane v grandiózní podivané, která nemá nic společného s triky nebo podvodem. Tohle je skutečné drama. T. nařizuje "Kamera!" a odehrává se mimořádná scéna se všemi kamerami v dokonalé formě. Až na to, že není čas na druhý rezervní záběr. Všimnou si toho rychle, ale protože se nestalo nic nepatřičného, všichni vypadají spokojeně. V okamžiku, kdy scéna končí, mají herci běžet zpátky na svá původní místa a začít znovu. T. volá: "Zůstaňte, kde jste, Susan Fleetwoodová zoufale klesá na kolena do bahnité země. T. vidí ještě jeden záběr a rychle ho převádí do slov – Sven Wolter ji musí zvednout a nést ke kameře. "Zůstaňte v rolích, pojďte k nám", křičí T. Wolter zvedá ženu (která teď váží nejméně 65 kilo ve svých nasáklých šatech) a nese ji těžkým krokem ke kameře, následován ostatními.

    Naposledy Nykvist zabírá hořící dům, který se v tom okamžiku rozpadá. T. má skutečně bohy na své straně. "Děkuji vám!" Aplaus. "Páni! Skvělé!" Děvčata propukají v pláč. Produkční hlasitě vzlyká. Slzí všechny, včetně Larisy, manželky T., která je tady několik posledních dnů. Gratulujeme Lassemu ke skvělé práci a T. se nadšeně vznáší nad mokrou loukou. Atmosféra je nepopsatelná! Týmová fotografie! S doutnajícími a žhnoucími troskami v pozadí. Převládá nálada tichého štěstí, vzájemného porozumění, hovoru. Brzy po sedmé je čas vrátit se do hotelu. Uplynulo pět hodin, ze kterých jsme nepočítali ani minutu.

    To odpoledne, když v přístavu hřmí a začínají padat první těžké kapky, T. končí natáčení Oběti jedenáctým záběrem závěrečného detailu Erlanda v borovém lese. T. vyhazuje do vzduchu čepici a ta se zachytí na stromě. Scény se natáčely mezi skupinkou stromů jen s Erlandem a Tommym. Je to mimořádně trpělivé šestileté dítě, dělá přesně to, co T. chce, ale protože ten se zajímá o každý lístek trávy, není vždy snadné ho uspokojit. Rekvizitářka Kicki, rozevlátá, veselá, chytrá dívka neporozumí T. a odstraňuje stéblo trávy před chlapcovým obličejem. T. se otočí se zoufalým výrazem... ale pak se usmívá.

    Večer je večírek na rozloučenou; šílenství pokračuje, T. zpívá a všichni se skvěle baví. Povídá se o čarodějnictví - deset minut po natočení scény, ve které je černý bicykl s balonovými pneumatikami, jedna z těch pneumatik explodovala, když nikdo nebyl nablízku.

    Tarkovskij určitě musí mít smlouvu s nadpřirozeným!

    přeložila –ab-, upravil –ps-

    (Zrcadlo 2, 1989, s. 16-20)

    Text vyšel poprvé ve Filmrutan 29, jaro 1986, č. 1, s. 2-8. Tento český překlad byl pořízen podle Scandinavian Film News 6, květen 1986, č. 1,
    s. 8-12. Z jiných překladů uvádím ještě polskou edici v Powiekszenie, č. 1/2, Krakow 1987, s. 177-185.

    top



    © 2002-2021 Nostalghia.cz
    © 2002-2021 Petr Gajdošík

    [Facebook] [Twitter]