Jan Bernard
Zrcadlo


ZRCADLO (1975), jehož první náčrty - Zpověď a Bílý, bílý den, pocházejí z druhé poloviny šedesátých let a scénář vznikl ve spolupráci s A. Mišarinem záhy po dokončení SOLARIS, má patrně některé autobiografické rysy (alespoň to naznačuje věk hrdiny a francouzský plakát na ANDREJE RUBLEVA, který se objevuje již v SOLARIS, umístěný v jeho pokoji) a je lyrickou reflexí tvůrce na dobu jeho dětství, dramatickou společensko-politickými událostmi (deformace třicátých let a vlastenecká válka) i vnitřními rodinnými událostmi (otcův rozchod s matkou). Tato rovina je evokována jednak z pohledu tehdejšího dítěte, jednak z pohledu zralého člověka-tvůrce, který cítí určité provinění vůči ženě, s níž se rozešel (obě hraje táž herečka - Margita Těrechovová, matku ve scénách ze současnosti pak režisérova matka Marie Ivanovna), i vůči synovi, k němuž má podobný vztah, jako jeho otec k němu.

Snově nádherná barevná kamera Grigorije Rerberga v záběrech rodného domu („Stále se mi zdá stejný sen. Chci vejít do domu, ale něco mi v tom brání. Čekám na ten sen, v němž se cítím být dítětem a cítím se šťastný, protože všechno je ještě možné.“), zahrady a především louky a okraje lesa, čeřené závanem větru, nezapomenutelná rovněž v kompozici interiérů, jejich barev, světel (džbán s mlékem, karafa s vodou, světlo petrolejky, ohně, mizející opar na lesklé desce stolu po šálku s horkým čajem apod.), i jejich skleněné průhlednosti a průsvitnosti (sklo zrcadel, oken, otevírající a zavírající se dveře, záclony ve větru), ukazuje v současnosti jen ohořelý interiér pokoje, po jehož stěnách stéká voda.

Ostře kontrastují idylické krajiny dětství s dokumentárně viděnou realitou života dospělých (scéna v tiskárně, Velká vlastenecká válka, téma občanské války ve Španělsku, dobytí Berlína, výbuch atomové bomby, čínští maoisté, střetnutí na ostrově Damanskij apod.). Dokumentární rovina má ostře vyhraněnou vlastní ideologii - v době ničení na celém světě v SSSR vzlétá strategický balón, sovětští lidé stojí jako hráz proti tankům a ničení ze Západu i z Východu. K této rovině patří i citát z Puškinova dopisu Čaadajevovi o historickém poslání Ruska, který si čte hrdinův syn Ignat, jehož pohled je ve filmu rovněž přítomen, podobně jako pohled Aljoši (kromě obrazu i autorský komentář, který čte I. Smoktunovskij) a pohled jeho otce, který je zastoupen především verši (své vlastní verše čte Arsenij Tarkovskij) vyjadřující víru v život.

Jestliže pohled Aljoši je skeptický, poznamenaný životními neúspěchy a špatným svědomím, pak pohled otcův je historicky optimistický, poznamenaný velkou životní zkušeností: „Předtuchám nevěřím a špatných znamení se nebojím. Neutíkám ani před pomluvami ani před jedem. Na světě není smrti, všichni jsou nesmrtelní. Nesmrtelné je vše, a není třeba bát se smrti ani v sedmnácti ani v sedmdesáti. Je pouze zjevení a světlo… ani tma… ani smrt není na tomto světě. My všichni jsme již na břehu mořském a já jsem z těch, kteří vytahují plné sítě, když nesmrtelnost táhne v hejnu. Žijete v domě - a dům nespadne. Přivolám libovolné století, vejdu do něho a postavím si v něm dům. A proto se mnou vaše děti i ženy sedí za jedním stolem. Stůl je týž pro praděda i vnuka: budoucnost se uskutečňuje již dnes a jestli pozvednu ruku, všech pět paprsků zůstane u nás…“

Dokumentaristický charakter má i symbolicky vyznívající prolog díla: Aljošův syn Ignat se dívá na televizi, kde logopedka za pomoci hypnózy léčí zadrhávání v řeči u studenta Jurije: „Teď s tebe sejmu tvoji nehybnost a budeš mluvit. Ale nahlas a zřetelně, svobodně a lehce, aniž by ses bál svého hlasu, své řeči. Když ted takhle promluvíš, budeš celý život mluvit nahlas a zřetelně. Při slově tři snímám napětí s tvých rukou a s tvé řeči. Jedna, dva, tři. Nahlas a zřetelně: Mohu mluvit. Řekni to.“ A pacient bez zadrhávání a s lehkým údivem nad svojí schopností říká: „Mohu mluvit.“ V tomto okamžiku začíná vlastní film, originální, zřetelná a naléhavá výpověd o vnitřním světě umělce, o vztahu umění a života.

[Zrcadlo 4, 1990, s. 32]



* * *
TOPlist


© 2002-2020 Nostalghia.cz
© 2002-2020 Petr Gajdok

[Facebook] [Twitter]