|
Andrej Tarkovskij Temné barvy nostalgie | |||
|
Následující rozhovor pořídil dopisovatel Le Mondu Hervé Guibert v Římě po dokončení natáčení NOSTALGIE, tedy ještě před tím než byl film uveden v Cannes a než Tarkovskij požádal v Itálii o politický azyl. Vyniká především nevídanou hloupostí kladených otázek. Bez ohledu na ně si ovšem Tarkovskij řekl své.O čem hovoří NOSTALGIE? Chtěl jsem povědět a vysvětlit, co znamená nostalgie, ale chápu to slovo ve významu, který má v ruštině. Nostalgie v ruštině je smrtelná nemoc. Cílem bylo ukázat typicky ruské psychické vlastnosti v duchu Dostojevského. Ruský termín se těžko překládá. Je v něm cosi ze soucitu, lítosti a dokonce ještě více: náruživé ztotožnění s utrpením druhého člověka. Kdo je ten druhý člověk? V podstatě to může být kdokoli, ale soucit je ještě silnější, když se týká někoho blízkého. Kdo ve vašem filmu trpí a proč? Mám tři hrdiny: cestujícího ruského básníka, jeho překladatelku a Itala, kterého ti dva potkají na itatském venkově. Film hovoří o soucitu Rusa k Italovi. Že by Ital trpěl více než Rus? Myslím, že ano. Ale nemohu mluvit o podrobnostech, protože by se to týkalo obsahu filmu, který nemá rozhodující význam. Film se o něj neopírá, byl vytvořen z jiné matérie. Poprvé ve své kariéře jsem pocítil, do jaké míry může být film výrazem psychických stavů autora. Hrdina tu plní roli alter ego režiséra. Jak se vám to podařilo? Nebylo to zamýšleno. Ke všemu došlo během natáčení, bez mého vědomého podílu. Zasloužili se herci o tu identifikaci? Nechci podceňovat herce, ale nemyslím si, že by za to byli odpovědni. Byla to souhra okolností. Jednoduše to, co jsem chtěl ukázat, se nepozorovaně ztotožnilo s mým stavem ducha během pobytu v Itálii. Každý zná své utrpení. Jaké jsou u vás jeho prameny? Z toho plyne, že člověk je příliš zapleten do materiálních věcí. „Vývoj“ v této záležitosti kráčí mílovými kroky ve srovnání s duchovním rozvojem. Člověk z toho neskládal účty. Podle jakého principu si přisvojujete právo mluvit o člověku a zevšeobecňovat? Obecně existuje tendence mluvit raději o druhých než o sobě, myslet více na druhé zároveň v negativním i pozitivním smyslu. Člověk je dosti lhostejný k vlastnímu osudu. Egoismus, to není láska k sobě samému. Právě naopak. Ale dřív nebo později se patří z toho složit účty. Co tomu brání? Prostě omezenost usilování o materiální stránku života. Ne všem lidem se podaří pochopit, že vládnou také duchovním životem. Jak vnímáte duchovní život? Najednou cítím, jako by mne někdo držel za ruku a vedl. Ten pocit nemá nic společného s nepříjemnými pocity nebo se strachem. Poskytuje spíše bezpečí, jistotu, je blízký mně dosud neznámému stavu štěstí. Vytrhává z opuštěnosti, osamocení. Co je cizina? Znamená pro vás totéž co vyhnanství a celá jeho mytologie? Nejsem ve vyhnanství. Přijel jsem do Říma, abych natočil film. Mám smlouvu s italskou firmou RAI. Jak jsou přijímány v Sovětském svazu vaše filmy? Tvrdí se, že jsou obtížné. Hovořil o tom Sergej Bondarčuk během tiskové konference v Itálii. Avšak mladí sledují mé filmy s obrovským zájmem. Proč jste si vybral Itálii? Byl jsem v Itálii už několikrát, znal jsem dobře Centro Sperimentale. Návrat sem mi připadal spíše čímsi přirozeným. Je to, kromě Ruska, jediná země, v níž se dobře cítím. Těžko se to vysvětluje. Myslím, že to souvisí se zvláštním způsobem života v Itálii. Tady i chaos má osobitost, vitalitu. Neexistuje „metafysičnost“ severských zemí. A orientální lhostejnost k materiálním záležitostem, to je pro mne nejbližší. V duchovním smyslu je Východ díky své tradici a kultuře blíž pravdě než Západ. Itálie je v současné době v duchu ruské románové tradice… Atmosféra Itálie podněcuje k tvorbě. Duchovní sféra čerpá podněty z kulturní tradice, která je pociťována způsobem téměř fyzickým. Možná, že se mýlím, protože přece jen nejsem doma. Mnoho mých italských přátel těžko snáší Řím. Dělají všechno možné, aby bydleli blíž přírodě. Ale pro mne to tady není velkoměstský život jako v Paříži nebo Moskvě. Řím není městem typu Milána. Je obtížen dědictvím, můžete tu nalézt všechny vrstvy minulých století. Nechci ale tvrdit, že přítomnost nebo nepřítomnost minulosti je dobrodiním nebo prokletím. Když Isaak Babel uviděl Neapolský záliv, vykřikl: „To je ráj!“ Ale mimo Rusko jeho talent ztrácel na životnosti. V jednom z dopisů se vyznal: „Potřebuji sníh a proletariát, abych mohl psát…“ Dokonale tomu rozumím, kromě toho Gogol napsal v Římě Mrtvé duše. Vroucně miloval Itálii a častokrát prosil vládu o vystěhování se sem, zdůvodňujíc to svým slabým zdravím a nepříznivostí ruského podnebí. Puškin také toužil pracovat v zahraničí, ale car mu to nepovolil. Naprotí tomu Bunin, kromě toho, že znal svou situaci vyhnance a velmi kvůli tomu trpěl, nejkrásnější povídky napsal v Paříži a Grasse. Kdo ale říkal, že jsme povinni na světě žít proto, abychom pociťovali samé příjemnosti? Takový soud považuji za směšný a zavádějící. Zeměpisnou změnu místa by ve vašem případě měly následovat změny takových prvků, jako je barevnost nebo kompozice obrazu… Mám pověst pesimisty. Když jsem viděl vlastní film, natočený tady, sám jsem byl pod vlivem jeho smutku, jeho temných barev. Není to vlastně výraz pesimismu, protože nemluvím o materiálních věcech. Nejsou v něm pro Itálii tak charakteristické znaky radosti, veselosti. Je mi spíš možné zazlívat netoleranci. Ano, to je pravda, že veselí lidé mě iritují, nemohu je snést. Jen lidé s neposkvrněnými dušemi mají podle mne právo na radost. A ještě děti a starci. Vaše filmy poskytují důkazy, že jste svázán s metaforami. Náš život je metaforou od počátku až do konce. Vše, co nás obklopuje, je metafora. Kolik je v těchto filmech ze skutečnosti, irreality a z vás samotného? Neexistuje způsob vytvořit něco neskutečného. Všechno je realita. Bohužel, nepodaří se nám od ní odpoutat. Můžeme se vyjádřit pouze podobou existujícího světa - ať poetickým způsobem nebo čistě popisným. Co se mne týká, vybral jsem si metaforiku. Úmyslně mluvím o metaforice, ne o symbotice. Symbol má, pokud vím, omezený význam, je intelektuální formulí, zatímco metafora je obraz. Ten obraz obsahuje tytéž charakteristické znaky jako svět, který zastupuje. Oproti symbolu nemá omezený význam. Nezkoušel jste vytvořit kolem sebe svět své vlasti? Cosi takového se stalo, spousta lidí si to uvědomila. Zcela podvědomě jsem se chtěl obklopit věcmi, připomínajícími moji vlast. A tady ta fotografie psa, co znamená? To je ruský pes. Patří do mé rodiny. Zůstal v Sovětském svazu s mým synem a tchýní. Díváte se na ty obrázky. Je to s láskou? Ale ano, určitě. Nevím, jestli je to dobře. Pociťuji to spíše jako slabost. Ale co když moje slabost je moje síla? Tak málo víme o záležitostech duše, jsme jak potulní psi. Když mluvíme o politice, umění, sportu, lásce k ženám, jsme si jisti. Ale když se dotýkáme tématu duchovnosti, schází nám průprava. Jsme úplně stejní jako lidé, kteří nevědí, že je třeba mít zuby. Vraceje se pak k NOSTALGII, řekl bych, že ten film vyjadřuje nostalgii za duchovností. Když mluvíte o duši, rozumíte jí druh sochy, kterou musí člověk poslepovat během života? Člověk ji nemusí budovat, ale raději odkrývat. Je přeci hotová, dána každému. A poslední otázka: jakým zvířetem byste chtěl být? Velice obtížně si mohu představit, že jsem zvířetem. Chtěl bych být ale zvířetem, podléhajícím co nejméně člověku. Protože nemám rád romantismus, neodpovím vám, že bych chtěl být orlem nebo tygrem. Možná, že bych chtěl být zvířetem, působícím co nejméně zla. Náš pes Dark je velmi polidštěný, rozumí slovu, má lidskou emocionální vnímavost. Bojím se, že kvůli tomu trpí. Když jsem odjížděl z domu, nehýbal se, dokonce se na mne ani nedíval.
přeložil M. Fryš
| ||
* * * | |||
| |||
|
| |||
|
© 2002-2020 Nostalghia.cz © 2002-2020 Petr Gajdok [Facebook] [Twitter] |