|
|
| |
|
|
|
|
Vadim Jusov
Tiché štěstí
Tarkovskij stačil natočit sedm a půl filmu, přičemž za tu polovinu považuji krátkometrážní snímek
Válec a housle. Tři a půl jich vzniklo při mé účasti - byly to jeho první práce. Nejen tedy, že jsem
spolu s ním prožil velký kus života, ale viděl jsem, jak to všechno začalo. A nejen že viděl, byl jsem
aktérem toho všeho, vařil jsem se v tom samém kotli. Tarkovskij znamenal velmi mnoho pro mou
vlastní tvorbu a mnohé mi také dal jako člověk.
"Dejte mi kameru a materiál a já ohromím svět". To bylo v Bolševu, uprostřed pestré, hlučné
společnosti. Pak se zamyslil a po krátké pauze, vyplněné cizím hovorem, pravil: "Ba ne, není to třeba."
Dnes si myslím, že svět přesto ohromil a snad ho i něčemu naučil. V každodenním shonu nás často
napadne, jak je vše marné a zbytečné, a hodně se musíme povznést nad všednost života, abychom
odhalili podstatné a hlavní. V umění právě to dělal Tarkovskij, tomu se upsal, to obhajoval.
Když si chce člověk vybavit někoho, kdo pro něj mnoho znamenal, vrací se obvykle k prvnímu setkání.
Zřetelně před sebou vidím jeden z předpokojů Mosfilmu a v něm elegantně oblečeného mladíka. Šedý,
kostičkovaný oblek, pečlivě upravená vázanka, krátký sestřih na ježka... Ano - byl jako ježek. Svou
zranitelnost maskoval přehnanou elegancí a téměř pedantskou pečlivostí.
Pak jsem ho viděl nesčíslněkrát při natáčení v promaštěném vaťáku a holinkách, v pršiplášti či
obnošeném kožichu, po kolena v blátě, promočeného na kůži. Ve vzpomínkách se mi však vždy zjevuje
jako při našem prvním setkání - přepečlivě upravený, záměrně strohý. Vybavuji si jeden výstižný detail,
který mě doslova uhodil do očí při našem posledním setkání v Miláně roku 1983. Mezi věcmi jeho
zahraničního šatníku, jako vždy sestaveného s vytříbeným vkusem, jsem postřehl dobře známé semišové
sako, které nosil ještě v Moskvě. A protože v oblékání neznal nahodilostí, znamená to, že si nepřipustil
možnost zbavit se ho. V těchto věcech byl pedant, snad až naivní, zato důsledný. Celým svým vzezřením
dával najevo, že si rád drží lidi více od těla. Jen pozvolna a nerad tuto mezeru odbourával. Později se
však ukázalo, jak velmi byl důvěřivý, a co je ještě podivnější, že snadno podléhal cizímu vlivu. Nejednou
na to doplatil. Bohužel, byli i takoví, kterým lichotila závislost pověstně neústupného a nekompromisního
Tarkovského na jejich osobě a dovedli z ní těžit.
Ostatně, v tvůrčích otázkách takový skutečně byl, zásadový a neústupný. To mu pomohlo zůstat sebou i
v nejtěžších okamžicích. Není u nás výjimkou, že ustoupíš nejprve v jednom, pak v druhém, potom se
smíříš se zkrácením prostředků, pak přeobsadíš roli, natáčíš jinde a jinak. Andrej neustoupil nikdy, ani v
maličkosti, pokud právě ta byla pro něj principiální.
Záměrnou umíněnost neznal. K Andreji Rublevovi bylo 22 připomínek, 17 z nich jsme respektovali.
V případě pěti zbývajících zůstal Andrej neoblomný.
Vracím se k našemu prvnímu setkání, jež nebylo náhodné. Andrej mne tehdy vyhledal s nabídkou spolupráce.
Později jsem se dozvěděl, že přede mnou to již nabídl samotnému Sergeji Pavloviči Urusevskému! On,
zcela neznámý, vlastně ještě ani ne režisér (měl teprve před natáčením diplomního filmu) se obrátil na tehdy
nejproslulejšího kameramana - co to bylo, smělost (pokud to nenazveme jinak), či přehnané sebevědomí?
Brzy jsem pochopil, že to byla odpovědnost za vlastní práci. V umění hledal cosi bytostně důležitého a
neúspěch si nemohl dovolit.
Andrej žil tehdy v Zamoskvorečí, na Ščipce, v těsném suterénním bytě pod úrovní chodníku. Já bydlel v
Trojickém - sice v chaloupce jak na kuřích nožkách, ale alespoň prostornější.
Scházeli jsme se jednou u Andreje, jednou u mě a postupně vznikal náš první film - vlastně něco víc. Náš
první snímek, Válec a housle, dnes již naivní a překonaný, mi poskytl velikou radost z objevu.
To, o čem jsem jen mlhavě snil za studentských let - nenatáčet jen pro natáčení samo, ale cosi
podstatného v životě pochopit a zachytit, se díky Andrejovi ukázalo možným. Byl jsem velmi šťastný, že to
spolu dokážeme realizovat.
Ivanovo dětství, Andrej Rublev a Solaris - každý název vyvolává živé klubko vzpomínek
a je velmi radostné, byť i bolestné jej rozmotávat.
Vzpomínám, jak jsem jel za Andrejem se zprávou, že mám pro něj práci (v Mosfilmu tehdy zastavili natáčení
jednoho filmu a nabídli nám zbývající prostředky) a vezl jsem mu povídku V. Bogomolova. Jakou sveřepost
Andrej projevil, když obhajoval své pojetí před neméně tvrdohlavým autorem scénáře Ivana... Jak mi přivezl
ukázat skvělého benátského Zlatého lva, kterým byl film oceněn a jak mi ho na čas velkoryse zapůjčil... Jak
obtížně, až k zbláznění, jsme se snažili myšlenkově obsáhnout a zachytit velikost Andreje Rubleva. S jakým
zaujetím jsme se pustili do práce. Jak jsme nevěřili sice ne příliš častým, ale vážně míněným prognózám
Tarkovského o propadnutí Rubleva. Jak dokázal přesvědčit o natáčení filmu Solaris skeptického Stanislava Lema...
Režie není profese. Je to osud, ke kterému se člověk ovšem musí dopracovat. A Tarkovskij pracoval s velkým
vypětím a ze všech sil. Neobjevil se však jako prorok. Nejdříve se naučil umění u Michaila Iljiče Romma a
potom ve studiu řemeslu. Nemohl postrádat přátele. Měl jich mnoho, a mnozí z nich se od něj výrazně lišili, např.
Šukšin či Vysockij... Museli jsme vstřebávat dobu našich začátků - 60. léta, období nesmírně zajímavé, ale těžko
pochopitelné. Kolikrát jsme museli to, co v nás bylo, probrat, ve všem se vyznat a leccos zavrhnout, než jsme
mohli výsledek předložit divákovi.
Chodili jsme na natáčení natolik připraveni, že si Andrej občas dovolil nestát u kamery. Věřil hercům,
kameramanovi i pomocnému režiséru Rubleva Igoru Dmitrijeviči Petrovovi, a kromě toho dovedl odlišit hlavní a
principiální od toho, co mohl svěřit druhým.
Prakticky nikdy se nedíval do kamery, ačkoli jsem ho o to žádal. Vím, že toto pravidlo později změnil, ale se
mnou ho dodržoval. Přitom se nepamatuji, že by byl při kontrole natočeného filmu někdy zklamán, často ho
hodnotil výše než já nebo zaujal věcný přístup - střih to spraví. Nebyla to ale moje zásluha, prostě jsme měli
totožná kritéria pro realizaci i hodnocení. Dokonce jsme je vyjadřovali v procentech. Andrej se nechal snadno
unést fantazií a já jsem ho vracel na zem. "Andreji, to se nedá natočit. Pojď, budeme hledat našich 100%". Hledat
a nacházet, to bylo naše kritérium.
Toto hledání bylo hlavní, ale i nejobtížnější složkou naší spolupráce. Andrej si vytyčil maximální cíle a sveřepě si je
hájil. Občas mezi námi docházelo ke sporům a hádkám až s nádechem skandálnosti. Je však třeba říci, že se nakonec
nechal přesvědčit o nezbytnosti návratu z oblak fantazie na půdu reality. Pak jsme se mohli klidně postavit k práci.
To neznamená, že se při natáčení nic neměnilo. Měnilo, prošli jsme tolik variant, že nakonec mohla vzniknout jen
jedna z nich.
Andrej nikdy nebyl detailista, ale měl pevně vymezenou sféru svých zájmů. Možná, že právě v ní byla podstata jeho
režijního nadání. Přesně věděl, co je pro něho důležité a čeho se v žádném případě nemůže vzdát.
V Andreji Rublevovi jsme například usilovali a přesné zachycení jeho doby, zbavené nánosu staletí. To byl
Tarkovského hlavní zájem. Přitom říkám vážně za nás oba - film jsme nepovažovali za vrchol dokonalosti, stejně
jako ostatní naše díla. Např. k Ivanovu dětství, pokud se pamatuji, měl Andrej později velmi kritický vztah.
Absolutizace výsledku mu byla vždy cizí. Neustále a bez pocitu ukojení usiloval o dosažení maxima. To byly
nejkrásnější chvíle našeho života. Ani dnes, kdy vzpomínka vyvolává bolest z Andrejovy ztráty, mne neopouští
pocit tichého štěstí.
Bylo v něm mnohé, s čím jsem nesouhlasil. Není to třeba skrývat, neskrýval jsem to ani za jeho života. Proto jsme
taky zůstali až do samého konce dobrými přáteli, ačkoli nás mnohé rozdělovalo - filmy, zájmy, částečně i světový názor.
Po Solarisu jsme už spolu nikdy nespolupracovali. Mělo to řadu příčin. Jedna jediná nebyla mezi nimi - a mnozí ji
dodnes považují za hlavní - nebyla to roztržka. Proto považuji za správné něco vysvětlit.
Scénář Bílého dne (Zrcadla) jsem vnitřně nepřijal. Zjevně se zde pojednává o samém Andreji
Tarkovském a já vím, že v jeho životě se leccos odehrálo jinak, znal jsem jeho otce i matku...
Stoupenci Zrcadla jistě namítnou, že umělecký obraz není přesným otiskem reality a já s nimi
souhlasím. Cítil jsem však i něco jiného - nepochopitelnou, až nepříjemnou podbízivost, a to mi s Andrejem neladilo.
Řekl jsem mu o tom, ale poznal jsem, že se tentokrát neshodneme, a že bych byl jen překážkou v jeho práci.
Mimochodem, mnohé, na co jsem Andreje upozorňoval, se ve filmu neobjevilo, či bylo utlumeno, ale to už beze mne.
Zrcadlo jsem tedy nenatočil. I tak nám ale zůstalo mnoho společného.
Roku 1983 jsem dostal nabídku, abych vystoupil na milánském kolokviu FIPRESS s přednáškou na téma Technika
a tvorba. Vzápětí jsem se dozvěděl, že z Říma přijede na besedu Tarkovskij. Jejím spoluorganizátorem byl náš
konzulát, který zaslal i film Solaris. Samosebou jsem okamžitě jel. Andrej měl z našeho nečekaného setkání velkou
radost, přiměl mě vyjít na jeviště a odpovídat na otázky. Po besedě mi řekl, že obratem odlétá, ale pokud chci, tak
se zdrží. Strávili jsme spolu téměř dva dny, jezdili jsme po okolí Milána, byli jsme hosty obdivovatelů Tarkovského z
řad mladých italských filmařů. Bylo jaro, svítilo slunce, překrásná italská příroda se rozvíjela do květů. Měli jsme pocit,
že se čas vrátil a my vyjíždíme hledat vhodné exteriéry pro svůj film.
Andrej byl klidný, teskně zamyšlený. Možná, že v něm naše setkání oživilo minulost či jeho současné problémy.
Zval mě do Říma, chtěl mi ukázat právě dokončenou Nostalgii. Já jsem však nemohl a Nostalgii jsem tedy neshlédl.
Samotného Andreje jsem naposledy viděl, když nastupoval do letadla do Říma.
O několik měsíců později jsem s ním mluvil telefonicky v Římě. Znovu jsem se přesvědčil, že se mezi námi nic nezměnilo.
Na otázku, co se chystá natáčet, odpověděl: Borise Godunova. Tak se překvapivě znovu setkaly, ale nespojily naše
zájmy. Samo sebou, že by vytvořil Godunova svého, ničím nepodobného tomu, kterého jsem natáčel já...
...Andrej Rublev. Natáčíme záběry tatarského vpádu. Zpomalujeme pohyb, abychom podtrhli ohromení knížete, který
zradil a přivedl nepřítele do rodné země. V tom vidím, jak Andrej odněkud přináší husy a chystá se je vrhnout před
kamery. Zaskočilo mne to, nic takového nebylo v plánu. Vše se ve mně vzpírá, jsem si jist, že tento tvor nevzletí a bude
jen neúčelně mávat křídly a působit zmatek. Avšak hádky před svědky nepatřily k našim zvykům. Pokračuji tedy v
práci a Andrej hází husy... Ve filmu jejich nešikovnost a bezbranná nemohoucnost, zdůrazněná navíc zpomaleným
pohybem, vyvolává tísnivě svíravý dojem.
Nemohu říci, proč jsem si vybavil právě tento zážitek z tisíce jiných. Stejně jako Andrej, nevěda proč právě husy, stále
jen opakoval - jsou třeba. A tak je mám před očima - bezmocné, pomalu padající, obyčejné a všední, a přesto
umělecky ozvláštněné. A takovými už zůstanou.
(Zrcadlo 5, 1990, s. 29-31)
| |
|
|
| | |
|
|