Respekt 1998, č.49.

Ačkoli jde o velkoryse koncipovaný editorský počin "knihy- scénáře" s cennou archivní dokumentací, nedělejme si iluzi, že se knižní komplement k filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová (1965-67) stane hojně čtivým artiklem. Předpokládá spíš čtenáře "fajnšmekry", kteří vychutnají tuto bibliofilskou exkluzivitu díky znalosti Vančurovy literární předlohy nebo filmového díla, nejlépe ovšem obou. A to bez ohledu na nepopiratelný fakt, že scénář Františka Pavlíčka vytvořený společně s Vláčilem není běžnou scenáristickou adaptací, nýbrž svébytným, vzácně kreativním dílem, v němž obrazotvornost literárního jazyka kongeniálně předjímá řeč filmového obrazu.

Posedlost obrazem
V pozoruhodných úryvcích reprodukovaných z Vláčilovy režijní knihy (s autorskými poznámkami a zkušeně črtanými výtvarnými nákresy záběrovych kompozic) se potvrzuje posedlost tohoto tvůrce obrazem. Za jeho účin byl ochoten obětovat někdy i srozumitelnost sdělení ("film je spíš podívaná než poslouchaná," tvrdil). Do Vláčilových promyšlených vizí jen málokdy vtrhne nejistota, jako v přiznaném vpisku "ještě nevím" nebo když si u zatím neurčitého obrysu představy poznamená výpomocnou inspiraci v jiném druhu umění (v hudbě Bohuslava Martinů či v obraze Pierra della Francesky).
Úhledným režisérovým drobnopisem hustě popsané stránky, prokládané detailně vypracovanymi kresbami, představují grafický vhled do tvůrčí dílny kinematografického arcidíla v zatím komorně ztišeném, "papírovém" stadiu. Tělesná energie filmu se však do textového předobrazu zpětně prodírá nejen v oživených fixovaných záznamech čtenářovy filmové paměti, ale i bohatou kolekcí fotografií v knize. Zejména zvětšené snímky v rozměru celé dvoustrany živě evokují širokoúhlý rozmach velkolepé kameramanské koncepce filmu (Bedřich Baťka).
Soustředěnou četbou scénáře, kdy oko střídavě těká od litery k fotografiím přiloženým souběžně ve vedlejším sloupci, dochází k vzrušující konfrontaci, neboť text protkaný režisérovými předběžnými nápady ke způsobu natáčení a ilustrovaný snímky z filmu modeluje ve čtenářském vjemu i filmovou reminiscenci. Tedy zdvojený prožitek: přítomná četba je zároveň i vzpomínkou na film. Snad z vančurovského "rozkazu bloudící ozvěny" jako by přitom v uchu znělo temné dunění času v dávnověku, podbarvující utkvělé krajinné scenérie z filmu tajemnou polyfonií.
Při vší úctě k autonomii scénáře jej od filmu nelze oddělit. V Pavlíčkově jazyce, po vančurovsku rozšafném a vypravěčsky náruživém, vznikl nový "hlas", který se také obrací ke čtenáři (divákovi) v rozmarně zdůvěrnělych apostrofách. Scenáristovo vidění - zjevně tíhnoucí ke slovu - slouží potenciálnímu filmovému obrazu, byť mnohdy v napjatém vztahu k režisérovým úmyslům. K eliminaci průvodního vypravěčova hlasu, z něhož ve filmu zůstaly jen tři rétorické vstupy Zdeňka Štěpánka, došlo po úporném zápasu scenáristy s režisérem. Tvar scénáře i filmu jsou jakoby vyvzdorované jeden na druhém: nakonec do sebe vrůstají a navždy se sžívají.
Náročné klimatické "předpisy" ve scénáři nejsou běžnou technickou či provozní záležitostí, ale vyhraněnou přírodní i dramatickou situací, na jejímž zdaru závisel smysl záběru nebo celé scény, snímané např. ve "stále houstnoucí cloně padajícího sněhu". Ve scénáři dostala ve Vláčilových kresbách předběžnou podobu i sama Marketa, popsaná jako "záplava vlasů" při modlitbě sklopené hlavy, s chvějivým šepotem dívčího hlasu. Dráždivá fotogenie tehdy sedmnáctileté neherečky Magdy Vášáryové v této roli, s panensky plachou i přirozeně smyslnou tváří, překrývanou rozevlátými dlouhými vlasy, se stala neodmyslitelným emblémem Vláčilova filmu.

Dílo-monument
Pověstné královské obrazy, které musel Vláčil ve filmu oželet, se základnímu stylistickému vyladění vymykaly už ve scénáři - aristokratickou sošností a dvorskou teatralitou, v níž se odehrává mocenský spor panovníka s jeho pokrevním nástupcem. Vysoká, vznešená poloha se vzpírala přízemně syrové atmosféře zemanské roviny probíhající převážně v exteriérech, i když pochopitelně nelze předvídat, jak by vyzněla v realizované podobě, včleněna do celkové struktury filmu.
Ve scénáři si můžeme "rozparcelovat" na dílce jednu z nejúchvatnějších scén, v níž se odehrává v jednom prostředí simultánně několik událostí, vyznamově stmelenych vyprávěním úděsné báje o "vlkočlověku" Strabovi. Vypráví ji vědmovsky zabarvený hlas staré Kozlíkové, ve filmu jakoby se nesoucí v éteru nad lidskymi osudy. V textu scénáře je pověst ucelenym baladickým útvarem, který, ač uměle stvořený, se zaryje jako prastarý mýtus. Třeba ve větách jako "smál se tichým smíchem vlka", "jeho trest je v něm samotném" nebo ve vylíčení Strabova utrpení, když "bloudí po zemi - ani zvíře, ani člověk - bez života a smrt se na něj neusměje". Ve filmu je vyprávění báje záměrně tříštěno několikerým děním v obraze, k němuž se pozornost občas převáží a v němž slovo ztrácí zřetelnost, i když ani pak nepřestává působit svou vnitřní silou.
Marketa Lazarová jako každé dílo-monument, do něhož se nesnadno proniká, zavaluje i povznáší. Bylo tudíž prozíravé uvést je rozsáhlou studií Zdeny Škapové se zasvěceným odborným výkladem, ktery však nechce být vševědoucím dovysvětlováním, nybrž interpretačně důstojným rozevíráním významů i zachováním jejich tajemství, jak se sluší u tak mnohovrstevného gigantického díla, jakým je Marketa Lazarová ve všech svých podobách.