Kulturní tvorba, 1968, č. 9, s. 4. Rozhovor s Františkem Vláčilem.

V anketě jednoho odborného filmového listu na závěr minulého roku získal váš film Marketa Lazarová největší počet hlasů. O jeho hodnotách se mluví v superlativech stejně, jako se předtím mluvilo o obtížnostech jeho realizace.
Očekával jsem od Markety víc. Bohužel však šlo o látku, jejíž výsledek byl v přímé souvislosti s vynaloženými financemi. Nemohl jsem už natočit královské obrazy, které pokládám za velmi důležité, byť si kritika myslí opak. Post scriptum si však člověk uvědomuje, že ani stávající film by si netroufli jinde realizovat. Američané točí kolikrát větší projekty. A jejich lidé jsou velmi inteligentní. Vím například, že tvůrci, kteří realizovali Kleopatru, vědí velmi dobře, co je kumšt. Přesto však do filmu zamontovali scény, o nichž věděli, že nejvíc potáhnou diváky. Musí takřka vždy nechat padnout určitou uměleckou etiku, aby z filmu měli finanční efekt. Koncepce našeho státu je částečně jiná.

Marketa Lazarová byla vždy považována za nefilmovatelný námět, Vladislav Vančura za neadaptovatelného spisovatele Jak jste se vy k Marketě vůbec dostal? Jistě to nebylo jen tak z čista jasna.
Marketu jsem zbožňoval již jako středoškolský student. Tenkrát, když jsem se s ní seznámil, jsem samozřejmě neuvažoval o tom, že bych ji mohl někdy zfilmovat. S tím nápadem za mnou přišel František Pavlíček, když jsem pracoval na Holubici. Čím víc jsem se ale do celé věci ponořoval, tím víc jsem zjišťoval, že to není k natočení. Pak jsem to vzdal. Stalo se však, že za mnou přišli Zbyněk Brynych a A. J. Liehm, kteří se sami chtěli pokusit Marketu natočit. Protože jsem měl námět zaregistrovaný ve své tvůrčí skupině, ptali se mne, zda vůbec hodlám pokračovat. Pod tímto impulsem jsem došel k pochybnostem, není-li omyl ve mě, že to neumím natočit. No a čas od času člověk dostane takové ty protibožské nálady, nálady vesnických frajerů, co se šprajcují, aby zdolali nemožné. Scénář, který mě František Pavlíček předložil, byl příliš pietní. Začal jsem celou věc dělat méně na základě Markety Lazarové , víc na základě jejích myšlenkových impulsů a také Obrazů z dějin národa českého. Ty mají skladbu symfonické básně a já jsem také film v celkové skladbě jako hudební záležitost stavěl; když jsem nevěděl, jak dál.

Je ovšem nasnadě, aby člověk dvacátého století sledoval psychický vývoj postav století třináctého. I když nakonec tato sondáž, protože jde o umělecké dílo, slouží k obohacení a formulaci života dnešního.
Nevěděl jsem o některých stavech svých hrdinů to, co bych měl jako dramatik správně vědět. Mluvil jsem o věcech, které jsem spíše vytušil a které jsem si vymýšlel. A vymýšlet si může jenom člověk, který něco zná. I já měl řadu momentů, o něž jsem se opíral. Kozlík například byl pro mě lovec, který se vyznal ve stopách zvěře, v její řeči i v řeči ptáků. Vím velmi dobře, že jde o člověka, jemuž běžná práce smrděla. Pohrdal zemědělstvím i chovem dobytka. Válel se na sluníčku a když měl hlad, šel lovit. Prostě pohan = dolce far niente. V potřebě živobití se mu slučovalo příjemné s užitečným. A synáčkové? Jan je šafář, Mikoláš kupodivu v sobě nese stopy gotic- kého rytířství. Nebýt toho, že žije v loupežnickém prostředí, stal by se ochránce paní a dívek a proslul u kteréhokoliv královského dvora. Jednoručka je ovšem vrah a pohan. To všechno se může zdát každému velice divné, protože třeba právě Kozlík během celého filmu neuloví ani srnečka.

Proč divné? Naopak, jde o oněch nezbytných sedm osmin ledovce pod vodou, bez nichž by nebylo vidět tu osmou nad hladinou. Ale vraťme se k Marketě jako k uměleckému dílu, které slouží dnešnímu životu.
Podle potřeby se čas od času připisuje kultuře síla, kterou vůbec nemá. Pokud se člověk nějakým uměleckým dílem poučí, může to být vždycky jenom v rovině mravní. Ale nezměrně větší síla bude, když třeba zdražíte lidem mléko o dvacet haléřů - to by byl pogrom. Sama Marketa Lazarová bylo pro Vladislava Vančuru protestem proti tomu, čemu říkal ironicky rozkošná složitost dnešního života. Nechtěl se babrat v psychických a psychopatologických záležitostech. Já jsem dál než Vančure nedošel, nejde ovšem jen o profesi, jde o tolik potřebnou rovnováhu celého života. Vždyť na druhé straně i ono "babrání" je nutné. Takovou kýženou rovnováhu nalézám v dnešním stavu našeho filmu.Je ohromné, že nejen v různých generačních vrstvách existuje řada různých osobností, ale že i v rámci jediné generace jsou nesmírné rozdíly v pojetí skutečnosti, ve výběru látek... . To je dnes to nejhezčí, ta rozmanitost.

Tvůrce jistě propadne své práci. Vy jste však navíc propadl až pohanskému životu postav svého filmu - a cítil jste se po tu dobu velmi dobře. Čím si to vysvětlujete?
Podívejte se, mě se do Markety nějakým způsobem dostal spor křesťanství a pohanství, který ovšem v předloze není. Jak víme, zvítězilo křesťanství se všemi atributy pokrokovějšího společenského řádu. A od těch dob to tak šlo do dneška, kdy konkrétně u nás zvítězil socialismus nad kapitalismem. Ale při všech těchhletěch jistě nutných a progresivních změnách byly bohužel likvidovány prosté lidské hodnoty. Hodnoty, které jsem u svých hrdinů ještě nalézal. Hodnoty, které by měly přežít a tím by velice usnadnily způseb dnešních lidí. Já jsem je našel u postav Markety. Kozlíkův rod měl sice špatné ideály, ale za těmi dokázal jít čistě a věrně. Věříme v socialismus, ale nesmí se totálně vykašlat na lidskou duši a prosazovat konzumní trend. To by potom byl lepší kapitalismus.

I když jsou kozlíkové loupežníci, raduje se divák na Marketě, jací jsme to bývali statní chlapáci. Nebo naopak, raduje se, že jsme nebyli vždycky pasivními Švejky.
Švejky jme se stali za těch tři sta historických let, stali jsme se jimi z nezbytnosti a jako takoví jsme národnostně k nezničení. Ostatně, určitá aktivita, nebo přesněji aktivní pasivita je i v tom švejkovství. Domnívám se však, že bychom ji měli v rozhodujících momentech nahrazovat občanskou statečností a heroismem. Je už konečně jiná doba, náš stát je jakžtakž konsolidován. Bylo by často na místě skončit se švejkovstvím a umět bouchnout pěstí do stolu. Člověk má být charakter, když jde o rozhodující věci. A těmi je nejen existence, ale i etika národa.