STRABA

Vyrostl mezi lesní sběří. Jeho matku pohodili vlkům. Poddala se jinému, než ji určil rod a byla vyhoštěna mezi šelmy. Měla synka. Říkali... s vlky. Není pravda, byl lidské dítě. Tušíc poslední hodinku, šla prosit své, aby se ho ujali, sotva odkojeného. Morenou se zaklela. Tak dítě vzali, vodou pokřestili... a dáno mu jméno Straba. Smutné jméno. Matku nechali umřít za ohradou. Pohyne srdce chlapa střelou a srdce ženy strastným časem. Roznesli vlci mrtvé tělo a chlapec kvílel jejich hlasem. Říkají - vlk je úkladný, medvěd zabiják a násilník a kanec, že zběsilý. Muž je nade všecky šelmy. Život mu nepatří a smrt se na něj neusměje. Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem. Opovržení živí jeho pýchu. Neláska mu vdýchne nenávist. Všemi opovržený, začal Straba sám opovrhovat všemi. Stařešinům se staví s úšklebkem, pohaněl svatá místa dědů. Nechce být poddán ani lidem, ani bůžkům. Je svobodný jako vlk, jako zvíře lesní, ale ještě má lidské srdce a lidské srdce teskní. Teskní. Za tmy se toulal, hledal smečku a bral na sebe vlčí tvář. Rod upadl před ním ve strach a bázeň plodí nenávist. Tehdy dospěl a muži se uradili, že bude vyhnán. Slovo mužů platí nedevše. Jejich slovo je zákon. Vyslechl úhradu mužů a smál se tichým smíchem vlka. Byl krásný. Šel, kde se shromáždily panny-nevěsty a vztáhl ruku na nejsličnější. Vytrhla se mu. Bála se ho, ale ještě víc se bála otce, neboť otec ti určí, koho budeš poslušná. Vybuchl pýchou a hněvem. I vzal si ji, roztrhl ji hrdlo a přede všemi prolil její krev. Vrhli se na něj a spoutali ho. Čekal jej strašný trest. Radili se. Oheň a kůl - volali jedni. Jiní - ať je roztrhán hřebci. Ale nemohli se shodnout na způsobu smrti. Až nejstarší z rodu, praděd pohaněné, vyslovil ortel - ať nemá místa mezi lidmi. Ať si je svobodný jako vlk. Jeho trest je v něm samotném. Na ta slova udeřil Perun, ač nebe bylo bez mráčků. A Straba? Směje se tichým smíchem vlka, odchází a cení zuby tichým smíchem. mezi lidmi byl vlk i šel mezi vlky. Nepřijali ho. Měl znamení lidí. A byl Straba sám. Loupil dobytek i ženy. Střely neměly nad ním moci. Byl svobodný jako vlk. Ale byl opuštěný. Rozkoš pomine a nevábí, není-li splácena strastí. Bez bolesti život nemá ceny. A tehdy zatoužil po bolesti a hledal smrt. I vrátil se k tomu rodu, který jej vyvrhl. Ale přešlo mnoho zim - vnukové byli starci a vzpomněli si na něj už jen z dálného vyprávění... Mladí se vrhli proti němu se zbraní, ale jeden pamatoval více než jiní a vykřikl - ustupte od něho, přišel si pro smrt a my mu ji odepřeme! A všichni ustoupili a vysmívali se mu. Vrátil se pro smrt a byla mu odepřena. Jejich výsměch pálil jako plamen. Zachvěl se Straba jako osikový strom. Hledá na prsou místo, kde se ozývá srdce. Vytrhl nejbližšímu tesák a vbil jej do těch míst. Ale nůž se zlomil a nevydal znamení krve. A opět byl sám. Bloudí po zemi - ani zvíře, ani člověk. Bez života - a smrt se na něho neusměje. Není pro něho místa na zemi. Hledá, kde by ubral krve spícím a vlastní maso ohryzuje v místech, kde se ozývá srdce. Ale nemá Straba lidské srdce a každé noci se probouzí ze svých marných ran. Pláče? Ne. Pláč je dar úlevy. Muži nic o ní nevědí. A jejich pýchu stíhá věčný trest. Všichni nesete znamení jeho krve...

Marketa Lazarová, obraz 8. Nanebevzetí, část Straba
[scénář >>>]

Mikoláš číhá u boleslavské silnice

© 2001-2011 Nostalghia.cz
Petr Gajdošík  © 2001–2011
nostalghia(zavinac)nostalghia.cz