Letos v lednu uplynulo pět let od úmrtí Františka Vláčila. Pražské kino Ponrepo k tomuto malému výročí připravilo na září malou kolekci Vláčilových filmů. Uvedena budou jak vrcholná nejznámější díla (Holubice, Marketa Lazarová, Adelheid), tak i poslední tvorba (Stín kapradiny, Mág) či méně hrané krátké filmy a dokumenty (Skleněná oblaka, Praha secesní). Programová brožura kina k nim pak přináší tyto doprovodné texty.

30. srpna, pondělí
20.00 Adelheid

V roce 1969 jsem natočil Adelheid. Původní Körnerovu synopsi Adelheid v polovině 60. let sice schválili, ale nedoporučili k realizaci. Soudilo se, že doba není zralá pro přehodnocování odsunu Němců. Körner pak látku vydal jako román, který později znovu přepsal do scénáře. A ten mi nabídl. V nové verzi jsme zúžili osud lidí v pohraničí na vztah Viktora a Adelheid. Oba dělí mnoho přehrad, které nejsou jen v nich, především je to diametrální různost výchovy. Tito dva lidé se spolu nemohou sblížit a domluvit se nejen proto, že neznají jazyk. Nerozuměli by si, i kdyby ho znali. Adelheid je můj nejoblíbenější film a mrzí mě, že se u nás obešel bez větší divácké odezvy. Toto téma o nekomunikovatelnosti je jak dělané pro současnou dobu.
(Z rozhovoru dr. Evy Struskové s Františkem Vláčilem,
in.: O věcech trvalých a pomíjivých. Film a doba č. 4/ 1997,
s. 173.)

Vláčilem zvolená subjektivní perspektiva postav se všemi svými modifikacemi byla slibným předpokladem, jeho možnosti však bylo třeba naplnit. Tehdy se dostal ke slovu prostředek, s nímž Vláčil už předtím hojně experimentoval: výtvarná koncepce záběru, které byl důsledně podřízen veškerý jeho předmětný obsah. Co působilo v jeho dřívějších filmech přespekulovaně, čím byla neúměrně převyšována chatrná hodnota sdělení, tady nabylo na funkčnosti: výtvarná kompozice, přesahující svou poetickou hodnotou pouhý věcný význam předmětného obsahu záběru a směřující někdy až k samotnému tématu, spoluvytvořila bohatě strukturované předivo rafinovaně odstíněných významů a emocionálních poloh filmové Markety.
(Zdena Škapová: Marketa Lazarová. Praha, Film a doba-Český literární fond-Národní filmový archiv 1998. s. 17.)

Název životopisného filmu Mág je původním přepisem nejslavnější básně české literatury "Máj", ale zároveň přesvědčivě vystihuje povahu romantického básníka Karla Hynka Máchy (1810-1836) a vliv jeho osobnosti a díla na pozdější generace. Vláčil vycházel z prokázané teze, podle níž se u Máchy v duchu romantického vzoru mísí tvůrčí představy a vize s reálnými událostmi a nalézají pak výraz v uměleckém díle. Snímek více méně potvrzuje představu o Máchovi jako o geniálním rozervanci. Pečlivě komponovaný obraz má tedy zachytit nejen dobu, ale i rozporuplnost Máchovy osobnosti: jeho romantismus, obětavost, upřímnost, ale na druhé straně také ješitnost, chorobnou žárlivost, afektovanost a impulzívnost. (red.)

Na filosofické fakultě brněnské univerzity studoval František Vláčil estetiku a dějiny umění, současně pracoval ve skupině loutkového filmu jako scenárista a režisér. V roce 1952 se stal členem studia Armádního filmu, kde do roku 1958 natočil více než třicet naučných, instrukčních a dokumentárních filmů. Jeho první samostatnou režijní prací v oblasti hraného filmu byla barevná poéma Skleněná oblaka, již uvidíme před hlavním programem, filmovou básní Holubice. V ní se střídavě ocitáme na baltickém pobřeží a v pražském ateliéru mladého malíře, výtvarná koncepce filmu je založena na kontrastu těchto dvou světů. Kamera neustále mění své úhly pohledu, a tak dětský hrdina jako by místo přes plot lezl do nebe a dívka Susanne zase vycházela ze svého pokoje rovnou do moře. (ir)

Podobně jako jsem měl rád Marketu od středoškolských studií, mohl bych také mluvit o Stínu kapradiny. Nad touto prózou jsem se sešel opět s Vladimírem Körnerem, který tu vlastně poprvé adaptoval cizí látku. Mezi Vančurou a Čapkem je jistá podobnost. Oběma stačil - skoro bych řekl banální - děj, který by nepřekážel rozvinutí myšlenkově bohatých úvah. U Čapka to byl příběh jako opsaný z venkovských kalendářů, tak hojně čtených na venkově ještě začátkem tohoto století. Stín kapradiny je o dvou mladých provinilcích, které iluze dovedou k tragickému konci. Podstatným partnerem je jim příroda ve své věčnosti.
(Z rozhovoru dr. Evy Struskové s Františkem Vláčilem,
in.: O věcech trvalých a pomíjivých. Film a doba č. 4/ 1997,
s. 174.)