Nostalghia.cz - František Vláčil

		Digitální MARKETA LAZAROVÁ na vlastní oči
		Digitalizace MARKETY LAZAROVÉ je konečně skutečností. Již několik týdnů. Na těchto stránkách jsem se celou záležitostí zatím detailně nezabýval, protože jsem chtěl k celé věci uvést až úplné a souhrnné informace. Na karlovarské premiéře jsem nebyl a zprávy, které ke mně poté docházely byly velmi kusé a poněkud rozporuplné. Nyní ale již mám s digitalizovaným filmem osobní zkušenost a mohu se tak ke všemu obšírněji rozepsat. Na úplný úvod se mi na mysl vkrádá poněkud fatální výrok: Pro milovníky MARKETY LAZAROVÉ jde o zásadní okamžik. Možná to zní nadneseně, ale osobně si za tím stojím. A jak doufám vyplyne z dalšího textu, mohlo by jít o přelomový okamžik i pro jiná pozoruhodná díla naší filmové historie. Úvodem ještě cítím povinnost poděkovat všem, kteří k výslednému textu přispěli radami a připomínkami a společnosti UPP za poskytnutí obrazových ukázek z digitalizovaného filmu. Stručná rekapitulace Po pečlivé digitalizaci MARKETY LAZAROVÉ, potažmo jiných archivních snímků, se volalo již řadu let. Situaci komplikovaly různé „objektivní“ příčiny: nedostatek finančních prostředků, rozdílné názory na to jakým způsobem by se měla digitalizace ubírat, neskutečně zašmodrchaná autorsko-právní problematika, ochota některých lidí se o tomto vůbec bavit... V březnu 2011 se téměř jako blesk z čistého nebe objevila zpráva, že Národní filmový archiv (NFA) vypsal výběrové řízení na digitalizaci MARKETY LAZAROVÉ. Kritéria byla nastavena takto: přepis zdrojového materiálu se měl uskutečnit v technologii 4K, mělo proběhnout digitální restaurování obrazu a zvuku, výroba digitálních masterů 4K pro archivaci, distribuci a výrobu digitálních kopií. Finanční prostředky na celou akci poskytli: Nadace ČEZ, Film Servis Karlovy Vary, Ministerstvo kultury ČR a NFA. Rozpaky působily zadavatelské podmínky – termín dodání do 1,5 měsíce (premiéra byla plánována na MFF v Karlových Varech 2. 7. 2011), poskytnuté podklady (kterým byl podle zadání jen duplikátní pozitiv, tzv. intermediát) a striktní požadavek, že digitalizované dílo se nesmí odchýlit od jeho podoby (resp. podoby kopií vytvořených z duplikátního pozitivu). Ten jediný lze dnes totiž považovat za dobově autorizovaný svými tvůrci. Důvody pochybností tkvěly v tom, že za necelé dva měsíce se takový film dá stěží pečlivě zdigitalizovat a restaurovat (v zahraničí se obdobné akce odehrávají v řádu několika měsíců) a dále v tom, že poskytnuté podklady (duplikátní pozitiv) poskytují jen část zvukové a obrazové informace, která je v nejvyšší dochované kvalitě dostupná jen na negativu. Ten ale nebyl v zadání výběrového řízení mezi podklady uveden. Výběrové řízení vyhrála společnost UPP, která se také neprodleně pustila do práce. Z různých směrů ke mně sice postupně proudily informace, že pro špatnou kvalitu duplikátního pozitivu nakonec přece jen UPP dostala k dispozici negativ, že jako konzultant u digitalizace spolupracuje kameraman František Uldrich (pracoval s Vláčilem na dokončování MARKETY a paralelně na ÚDOLÍ VČEL) i jiní odborníci apod., nic detailního ale obecně známo nebylo. Premiéra digitalizovaného filmu na MFF v Karlových Varech byla podle skrovných ohlasů „podivná“. Běžná periodika papouškovala fráze o výjimečnosti díla a o mimořádném přínosu jeho digitalizace, několik očitých svědků mi ale sdělilo, že projekce nebyla technicky dobře zabezpečená a prezentace digitalizovaného filmu proto neodpovídala tomu, jaký ve skutečnosti je, což je u festivalu, který se kde může ohání tím, že patří do kategorie A, dost zarážející. Na vlastní oči... V této fázi, kdy jsem začal propadat velké skepsi z toho, že se pravděpodobně propásla historická možnost zdigitalizovat MARKETU opravdu pečlivě a důstojně, jsem obdržel pozvání Ivo Maráka, šéfa týmu, který film digitalizoval. Společně s Petrem Soukupem ze Zóny a Luďkem Hudcem jsme se tak v úterý 19. července 2011 sešli v prostorách UPP, kde jsme s společně s těmi, kdo na digitalizaci „ručně“ makali zasedli do projekční místnosti a strávili zde asi dvě hodiny nad výsledkem jejich práce. MARKETA LAZAROVÁ nám byla prezentovaná ve velkoplošné referenční projekci 2K na námi vybraných ukázkách a dále na částech, kde byly vidět restaurátorské zásahy. Dojem, který mne neopouští ani s časovým odstupem, je výrazně pozitivní. Po všech těch rozporuplných informacích z médií a internetu se dostavila velká úleva. (Vážně mne zaráží, že NFA nevydal žádnou tiskovou zprávu o výsledku digitalizace už k premiéře, doplněnou nějakým odborným lektorským posudkem, protože se tím mohlo předejít řadě následných nedorozumění v tisku a na netu.) Obraz digitalizovaného filmu se mi jeví jako velmi dobrý. Obsahuje detaily, které na dosavadních filmových kopiích chyběly, je pečlivě vyčištěný od škrábanců a nečistot. V zatmavenosti některých scén dodržuje podobu distribučních kopií, což byla součást zadání. Potěšilo mne, že obraz má zřetelné zrno, což svědčí o velké míře rozlišení a že není „počítačově“ stabilní, ale vykazuje určité chvění, tak jako jsme na to zvyklí při projekci z filmového pásu (osobně mám totiž někdy u digitálních přepisů dojem určité nepřirozenosti, pokud se obraz ani nehne, ale dost možná je to jen subjektivní záležitost). Byl to vskutku požitek těkat očima po projekční ploše a všímat si detailů na pečlivě ušitých historických kostýmech, sněhových závějí, na nichž se ve větru tvořily doslova před očima sněhové jazyky, detailů stromů, plamene olizujícího dřevo pochodně, drobného inventáře zatemněné světnice... Brzy se ukázalo, co je důvodem takového výsledku. Stav duplikátního pozitivu totiž realizátory donutil k tomu, že velkou část filmu museli přece jen skenovat z negativu. Byla to nimravá práce, kde se musely přepočítávat dobové korekce obrazu (dobové číslování se sice dochovalo, ale bylo nutné ho přepočítávat na současné technologie), musely se digitálně pracně odstraňovat nečistoty a různá poškození nebo např. v jednom místě i nahrazovat chybějící políčko ve filmovém pásu negativu (převzalo se z jiné kopie). To vše se potom světelně a kontrastně přizpůsobovalo třem referenčním pozitivním kopiím. Výsledkem je digitální kopie, která myslím splňuje zadání o shodnosti s kopiemi vytvořenými z intermediátu, ale obsahující přitom více detailů než bylo na dosavadních přepisech, o čištění ani nemluvě. Co mne ohromilo ještě víc byl zvuk. MARKETU jsem v jednokanálovém mono zatím nikdy neslyšel tak čistě a zřetelně. Ve zvuku jdou rozeznat mnohem větší detaily Liškovy hudby, všechny nuance ruchů zapracovaných do zvukové stopy, všechny ty zvukové experimenty, k nimž se tvůrci ve své době odvážili a k nimž z dnešního pohledu dospěli často „rukodělným“ způsobem. (Stále mi místy připadá skoro jako zázrak, že v mono systému dokázali docílit tak působivých „prostorových“ efektů). I zde je důvodem dobrého výsledku to, že nebyla užita zvuková stopa z běžných kopií (kde je pro tyto účely v neuspokojivém stavu), ale její negativ. Což opět potvrzuje fakt, že využití mnohem širšího spektra zdrojových podkladů (pokud jsou zachovány) je pro kvalitní výsledek nezbytné. (Pro úplnost mohu ještě po x-té opakovat povzdech nad tím, že se bohužel nedochoval jak dobový čtyřkanálový zvuk, který podle některých svědectví opravdu existoval, ale k samotnému filmu nakonec nikdy nebyl nasazen a zvukový pás s ním byl časem zlikvidován, tak ani tzv. mezinárodní zvukový pás, který by sice obsahoval jen hudbu a ruchy, ale protože by byl s největší pravděpodobností na magnetickém nosiči, obsahoval by větší detaily a dynamiku.) Všechny osobní dojmy a názory na kvalitu přepisu je nejvhodnější dokumentovat na přímých ukázkách, z nichž si může každý udělat vlastní názor. Prezentace obrazových ukázek na webu má ale své limity. Statický obrázek zkrátka nikdy nemůže podat komplexní pohled na kvalitu pohyblivého obrazu. Je to jen více či méně přibližná informace. 100% pohled a dojem tak myslím může poskytnout jen projekce filmu na velké plátno, která by měla být navíc i technicky zvládnutá (nastavení projektoru apod., o tom více dále v textu). Z tohoto pohledu je také k níže uvedeným ukázkám přistupovat. Druhou věcí, jíž je nutné si před hodnocením vyjasnit, je obsah dvou často zaměňovaných pojmů: restaurace a remastering. Jde o termíny, které jsou v této oblasti sice zhusta užívané, ale obsahově nejsou zcela vyjasněné a to nejen v tuzemské, ale i v zahraniční terminologii. Často se používají jako synonyma, bylo by ale vhodné jim dát přesnější obsah. Pokusím se zde nabídnout svůj pohled. MARKETA LAZAROVÁ prodělala podle mne v této fázi restauraci: dodané podklady byly zdigitalizovány z nejlepších dostupných zdrojů (negativ) a v maximální technologické kvalitě (4K), byly vyčištěny a byla vytvořena digitální kopie přísně porovnávaná s tím, co obsahuje nejen duplikátní pozitiv, ale i běžné distribuční kopie díla. Film má tedy ve své autentické (v době svého vzniku autorizované) podobě svůj digitální “otisk”. Současnými technologiemi lze ovšem z takto sejmutým digitálních dat získat ještě o něco víc informací. Různými úpravami lze vytáhnout více detailů z obrazu, možná i zvuku. Takové kroky ale už vedou za hranici dochované podoby díla a měl by se pro ně tedy užívat spíš pojem remastering. Je samozřejmě věcí diskuse, jak by se takový remastering měl dělat a univerzální přístup asi neexistuje. Každý film má jiné „výchozí“ podmínky – u starších filmů většinou již tvůrci nežijí a úpravy tohoto druhu jsou tak do značné míry spekulativní, ne vždy jsou dochovány všechny zdrojové materiály apod. Proto se podle mne z níže uvedených ukázek nejeví situace jednoznačně ve prospěch toho či onoho řešení. I u remasteringu by podle mne mělo platit, že byť překračuje dochovanou podobu díla, měl by respektovat jeho ducha a atmosféru. Obrazně řečeno, je to jako u mince: ta má sice dvě různé strany, ale je pořád jednou mincí. Níže uvedené obrazové ukázky jsou převzaty z těchto zdrojů: digibeta – Přepis užívaný pro vysílání v TV nebo výrobu DVD. Proveden je z duplikátního pozitivu (intermediátu). DVD Second Run – Pro výrobu DVD byl použit výše uvedený přepis na digibetě. Britský vydavatel obraz vyčistil, pro odstranění určité zašedlosti pak i zvýšil kontrast, čímž obraz přišel o některé detaily a mezistupně šedé. tzv. Hudcův přepis – Zkušební přepis části negativu (úvodní scéna přepadení), který před několika lety provedl Luděk Hudec pouze za účelem zjištění, v jakém stavu se negativ nachází a o kolik více obrazové informace je na něm proti duplikátnímu pozitivu. Protože nešlo o přesnou restauraci, byl přepsaný negativ jen rámcově upraven v kontrastech. U některých obrázků je zřetelné, že pro případnou restauraci či remastering (k němuž tento výsledek spíš směřuje, ale není jím) by se u některých záběrů musel ubrat kontrast apod. Přepis nebyl dělán v HD rozlišení. neupravený UPP sken negativu – Takto vypadá surový negativ po naskenování, bez jakýchkoliv úprav. (Obdobně vypadal i při naskenování Luďkem Hudcem.) Na ukázkách jsou zřetelně vidět i nečistoty nebo kulaté rohy okeničky. Až z tohoto materiálu se při vzniku filmu vyráběla výsledná verze, kdy se za pomoci přepočítaného dobového číslování přidávala do záběrů různá míra kontrastu, podle toho, jak to tvůrci chtěli (a co jim tehdejší technologie a materiál umožnili). Míra tohoto číslování (gradingu) je ovšem předmětem asi nekonečné diskuse. Původní číslování z doby vzniku filmu lze sice rekonstruovat, ale není dnes kompatibilní s přístroji používanými ve filmových laboratořích. Je nutné ho tedy přepočítávat a výsledek pak ještě vztáhnout a přiblížit buď k nějaké dochované kopii (resp. údajům duplikátního pozitivu), což byl případ celého zadání digitalizace od NFA (restaurace), nebo k nějaké „ideální“ variantě, jejíž podoba se ovšem nebude plně krýt s dochovanou verzí filmu (remastering). UPP restaurace – Výsledná podoba filmu po restauraci. Obraz obsahuje informaci obsaženou v negativu, ale je dodatečně přizpůsoben (především v zatmavení scén) podobě kopií vytvořených z duplikátního pozitivu, tak jak to žádalo zadání od NFA. Pro prezentaci na stránkách Nostalghia.cz byly obrázky převedeny Adaptive filtrem do HD 8bit TIFF a optimalizovány pro zobrazeni na monitoru.