Filmová řeč se podobá poezii,
říká zasloužilý umělec František Vláčil


Rozhovor Olgy Hrivňákové s Františkem Vláčilem vyšel v 17. čísle týdeníku Tvorba v roce 1984. (Sken originálního článku ZDE)


Mnohé vaše hrané filmy vznikly na základě knižních předloh. Nechci zde hovořit o určitém riziku spojeném s filmovou adaptací literárního díla, kdy režisér vlastně vstupuje do obrazů čtenářů, které v jejich fantazii vyvolá knižní text, a vnucuje jim svou vizuální představu, jež nemusí být s jejich totožná. Zajímalo by mě, jaký podle vás vůbec mají přepisy literatury do filmu význam.

Člověk si samozřejmě může říci, proč by se mělo točit to, co je už napsané a vydané. Ale román čte v dobrém případě tak 100 000 čtenářů, kdežto film vidí milióny diváků. Klasický případ je například Šolochovův Tichý Don. Jde však o to, zda přepis románu je lepší než román sám. Já osobně se nikdy nepouštím do realizace filmu, který stojí na literární víře, pokud ji nemůžu v něčem překonat. Právem se mě můžete ptát, jestli jsem třeba Markétu Lazarovou udělal lépe než Vančura svůj román. Ne. Já jsem dělal něco jiného. A v tom je to podstatné. Já jsem vzal určité zkušenosti lidské i umělecké a snažil jsem se je převést někam jinam, tam, kam mě román po přečtení zatáhl.

Svou Markétou Lazarovou jste jako první dokázal, že Vančuru lze filmovat. Do té doby tomu nikdo nevěřil.

Vančurův román je vlastně loupežnická historie. Vančura jej napsal v době, kdy se národ rozpadal na různé slaboduché skupiny, a tento příběh se mu hodil k tomu, aby mohl vyprávět o lidech pevných, silných, krásných, nezlomených čistých charakterech. To mě zaujalo, ale hlavně pak Vančurova fantastická řeč. Působila na mě jako silný inspirační zdroj, který ve mně vzbudil obrovské množství obrazů. Každý normální dramaturgický pracovník, kdyby dostal Marketu Lazarovou do ruky, tak by v prvé řadě román rozebral a odhalil k základní kostře příběhu, k tomu syžetu, kde by nezjistil nic moc k filmování. Mne kupodivu zaujala právě ta absolutně nefilmová část, podivuhodná větná souvětí, jejich rytmus a poetičnost, dokonce bych to nazval hudební stránkou, takže jsem si začal příběh vybavovat v zajímavých obrazech, které se daly navíc znamenitým způsobem skládat. Filmová řeč má totiž jedno zvláštní kouzlo: je nesmírně podobná poezii. Skládám dohromady celou řadu různých záběrů, z nichž každý má sám o sobě svou estetickou a tím i emocionální kvalitu. Tu mohu pak pozměňovat tím, že je míchám s jinými záběry, které mají zase jinou estetickou a tedy i emocionální kvalitu.
O něco podobného, jako byla Marketa Lazarová, usiluji nyní. Začínám natáčet film podle jediného románu Josefa Čapka – Stín kapradiny. Čapkovo literární vyjadřování je v něčem velice blízké Vančurovi. Ovšem Čapek, bytostní profesí malíř, má i ve své literární formě velmi vytříbený cit k popisu přírody a i ve skladbě jednotlivých kapitol je blíže malíři než dramatikovi, jímž ve většině případů romanopisec bývá.
U Filmového přepisu tohoto románu jsem se držel dvou základních scén, a sice scény, kdy Ruda a Vašek velice podroušeni po vraždě četníka se vzpamatovávají na louce a ten jemnější Vašek najednou povídá: „Ale stejně je tady hezky.“ A Ruda, trochu rabián, mu oponuje: „Tady nemá být co hezky. Co to je, hezky, k čemu to je, takový motýlek, toho zmáčkneš mezi prstama – nic, nebo takový kvítek, rozmáčkneš ho, k jídlu to není, k čemu to je.“ A když Vašek na svém názoru trvá, vlítne Ruda do louky a začne ji rozdupávat. Načež Čapek popisuje krásu té louky z hlediska mikrosvěta i makrosvěta. Ruda rozdupává kytky a brouky, ničí je, lopotí se, až sám na kraji svých sil uprostřed louky padne a – sub specie aeternitatis – louka je stále krásná. On tam jen zůstane jako jeden z těch brouků ležet, protože příroda je mnohem víc než jedinec, který ji chtěl zničit. Druhý velký obraz je úvaha o světě vesmíru, hvězd, která, až je znamenitě napsaná, je pojata z hlediska vysloveně výtvarného. Totéž se vlastně stalo i u Vančury, který jak nemnoho lidí ví, byl rovněž malířem, takovým amatérem, a dokázal například tu šarvátku mezi královským vojskem hejtmana Piva a smečkou Kozlíka napsat tak, že když jeho věty rozčleníte, vznikne z nich prakticky technický scénář.

Na vašem posledním, nedávno uvedeném a opět mimořádně poetickém filmu Pasáček z doliny podle románu Ladislava Fukse je třeba ocenit především to, že, ač se jedná o ideově závažný, výrazně sociálně kritický námět, nenatočil jste ho popisně, jak se v naší kinematografii občas stává, ale dokázal jste mu dát pozoruhodně silnou emocionalitu. Zaujal vás na Fuksově románu především onen dětský „hrdina“?

K realizaci tohoto filmu jsem se dostal víceméně náhodou. Literární scénář byl hotov a dramaturgie mi ho nabídla, asi i proto, že jsem už dříve dělal filmy, kde hlavním představitelem bylo dítě. Jenomže mi příběh stále neseděl na zemi. Proto jsem ho přenesl do Beskyd, které jsou mi velice blízké, neboť jsem tam rozený. Ale abych odpověděl na vaši otázku. Ano – lákalo mě drama toho malinkého člověka, který je nadán obrovskou přirozenou inteligencí a zároveň i dobrotou, až nehoráznou, která se nehodí pro tento svět. S ní se střetává se skutečností, jež ho obklopuje a nad níž on nakonec vítězí. Je to záležitost do jisté míry autorská, protože v životě tomu tak obvykle nebývá, ale zde ani tak nejde o to, jestli to skončí dobře nebo špatně. Podstatně je, jakým úskalím, jakými situacemi se takový člověk, v tomto případě človíček, proplete a jak se s tím vším vyrovnává, když nemůže se svým okolím jednat na úrovni dospělých. A stejně to dobro v něm nakonec dokáže některé chyby dospělých aspoň trochu lámat. A to už stojí za to, aby se takovou látkou člověk zabýval.

Jací lidé, jaké postavy vás vůbec zajímají?

Takové, které jsou nositeli myšlenek, jež se blíží ve svých závěrech určitým filozofickým postulátům. Postavy, na jejichž úrovni mohu vést určitý dialog, který v sobě nenese řešení nějakých drobných trampot, například jestli cibule ja nebo není, ale nese základnější lidské otázky a pomáhá je člověku řešit.

Přestože točíte hlavně filmy z naší historie, tak vlastně nikdy v nich nevystupovaly historické osobnosti.

Lákala by mě jedna, která by svými životními osudy, názory, svým počínáním nesmírně odpovídala současné době – a sice Valdštejn. Byly o něm napsány spousty historických knih. Pouze jedna věc, by mi u něj vadila, i když dost povrchni – že totiž kostýmy jeho doby jsou pro mě neestetické. Přestože je to doba Tří mušketýrů, mně se strašně nelíbí. Ale samotná Valdštejnova neuvěřitelně rozporná osobnost je jedna z mála historických postav, které by mě zajímaly. Jenže takový projekt vyžaduje třicetiletého člověka, který má dost sil, aby ho dotočil. Marketa Lazarová mě stála polovinu života – a toto by bylo něco podobného.

Vaším nejčastějším literárním spolupracovníkem je Vladimír Körner, který s vámi mj. pracoval i na scénáři zmíněného Stínu kapradiny. Tady bych také připomněla jednu zajímavost – že totiž Körnerova novela Adelheid vznikla na základě jeho literárního scénáře.

Adelheid je můj oblíbený film a mrzí mě, že se obešel bez větší divácké odezvy. Byl to neuvěřitelně lidský příběh a právě dnes, kdy je svět ve válečném ohrožení, neobyčejně potřebný. Já s Vláďou Körnerem pracuji strašně rád, poněvadž patří k jedněm z mála spisovatelů a scénáristů, kteří nepíší ortodoxní látky. A hlavně vedle neobvyklého dramatického syžetu přináší i takové zvláštní lidské myšlenkové hodnoty, které v literatuře ne vždy nacházím. Neřeší zbytečně nějaké ty podivné manželské trojúhelníky, čtyřúhelníky, pětiúhelníky, nebo jak bych to nazval, ale dají se u něho objevit hodnoty jakéhosi hledání v lidech toho, pomocí čeho by se mohli dorozumět. I když to někdy postaví na věci, jako třeba u té mé oblíbené Adelheid – že se ti dva lidé už vůbec nemohou dorozumět. Ale to neznamená, že neukáže cestu, jak se domluvit lze. A to se mi na tom právě líbí, protože u zdrcující většiny filmů zhruba po deseti minutách vím, jak se děj bude rozvíjet, dokonce bych řekl, že znám o dvě vteřiny dřív repliky nebo odpovědi na repliky té které postavy.

Kdybyste si mohl vybrat pro film látku z naší či světové literatury – co by to bylo?

Exupéry, kterého mám velice rád, už proto, že byl letcem, což byla kdysi i moje touha. Třeba v takovém Nočním letu je v tom syžetu stejně velký jako ty mé byvší literární předlohy – a přitom stejně bohatý. Dokáže postavit člověka tváří v tvář uragánům přírody a buď je překoná, nebo v nich hyne, ale s čestnou tváří. To je také určitý návod, jak by měl i za jiných podmínek současný člověk jednat. Exupéry napsal ještě i jiné dílo, které je nejzázračnější, a sice tu známou pohádku o malém princi. Kdysi dávno jsem o tomto projektu hovořil s ředitelem Kamilem Pixou, ale bohužel matka Exupéryho ještě žila a autorská práva byla prodána jisté výsostné bance, takže odkoupení bylo nad naše možnosti. Mrzelo mě to, protože Malý princ je nesmírně silně filozofické dílo, působící bez jakýchkoliv velkých bombastických slov.

Ano, dramatická hutnost, mravní konflikty, otázky po smyslu a hlavně důstojnosti lidské existence neplynou ve vašich filmech ani tak z dialogů, ale provokují z obrazu, který je vždy hlavním nositelem vaší výpovědi. Ví se, že jste studoval dějiny umění a estetiku, méně známé už je, že předtím krátce kreslení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, a nyní již dlouhá léta také filozofii, především Sokrata. A kdybych se vás zeptala, které umělecké disciplíny vás nejvíce přitahují?

Architektura a hudba. Architektura vypovídá o technickém, ekonomickém i společenskopolitickém stupni té které epochy, hudba pak o nejniternějších věcech člověka. Jako posluchače hudby mě nikdy nenapadlo, abych pátral po tom, co chtěl komponista svou skladbou sdělit. A pokud se stalo, že jsem se k takové explikaci náhodně dostal, třeba v koncertním programu, většinou se výklad značně rozešel s tím, co jsem pak při poslechu pociťoval. Dokonce při poslechu jedné a téže skladby v různém čase, za různých okolností a tedy i při různém rozpoložení dochází k rozdílnému zážitku. Mám proto rád taková filmová díla, která mají architektonický řád a na druhé straně – jako při poslechu hudby – mi umožňují jakési účastenství na tvoření či odkrývání jeho psychických a myšlenkových vrstev.

Již jsme zde hovořili o podobnosti filmu a poezie. Mohl byste tuto myšlenku ještě rozvinout a upřesnit?

Z literárních forem nejblíže ke kinematografii má skladba básně. Rozhodně ne drama, i když se lidé na ně rádi dívají. Konzumují většinou filmy v televizi, která je naštěstí něco jiného než kinematografie a která by naopak mohla lépe udělat takové drama, jež stojí na dialozích. Měly by se točit věci, které nelze ani na jevišti, ani v té televizi, dokonce ani v literatuře popsat: a využívat k tomu čisté filmové prostředky, tj. skladbu obrazu. Jako kluk jsem si kdysi kupovával takové kukátko, kterým se otáčelo a jak se skládala jednotlivá barevná sklíčka, objevovaly se zvláštní světy. Zrovna tak lze šikovným střihem a mísením obrazů dosahovat prazvláštních až čarovných výsledků ve filmu. Proto je dobrá kinematografie vysloveně blízká poezii.




→ Hrivňáková, Olga: Filmová řeč se podobá poezii, říká zasloužilý umělec František Vláčil. Tvorba, 1984, č. 17 (25. 4.), příl. Kmen, č. 17, nestr. [rozh.]

[převzato ze stránek o Františku Vláčilovi Radima Juřici]



* * *
TOPlist


© 2005-2020 Nostalghia.cz
© 2005-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]