Nejsem pro umělé tragédie


Rozhovor Pavla Taussiga s Františkem Vláčilem vyšel ve 4. čísle magazínu Kino v roce 1989.


Seděl v Klubu Československého filmu na Národní třídě a občerstvoval se. I cigaretami, které ničil lačnými doušky. Pohybující se v bludišti překotných myšlenek a vnitřních úvah, jen zdánlivě nesoustředěný na projevy vnějšího světa. Jeho vyhublý obličej je plný vrásek a mimiky, která dává tušit, byť jen mlhavě, stav duše. Přizval mě ke svému stolu.

Synku, dnešním dnem jsem dodělal malíře Baucha pro kazetu. Spíše než to, co udělal, mě zajímala jeho osobnost. Starý pán je pábitel.

Teprve nyní na mne pohlédl. Několikrát marně škrtl zapalovačem. Z jiskřičky plamen nevzešel. „Nepojedeš teď někdy do Brna?“ Než jsem stačil říct, že pojedu, odložil nepoužitelný zapalovač a klesl do křesílka. Tvář se mu zklidnila. „Pořád je mi smutno po Olegu Susovi. Toho jsem měl moc rád. Nekriticky jsem ho zbožňoval. Když jsem přišel z vojny, on už by docent. Půjčil si ode mne kufr knih, druhý den je vrátil a v některých byla poznamenána jeho excerpta. Dokázal číst po celých stránkách. Dnes už ty knížky nemám. Byl hodně nenáviděn, protože tiskl v Hostu do domu ostré recenze. Za F. X. Šaldy to byly ještě ostřejší věci a nikdo se nezlobil. Chybějí lidé i jako byl V. V. Štech. Těm o něco šlo. To byli rváči. Toužili po Francii, po jejím umění, a jeli tam...“

V Brně jste po válce studoval na univerzitě estetiku a dějiny umění, v moravské metropoli se z vás stal filmař, nejprve spolupracovník ateliéru loutkového a kresleného filmu a Studia vědeckých a naučných filmů.

V Brně jsem se intelektuálně vzdělal. Myslel jsem, že skončím po úspěšných studiích jako archivář v uměleckoprůmyslovém muzeu. Pod Špilberkem. Je to slušné zaměstnání, tiché a seriózní. Dodnes by mi strašně hovělo. Někdy je to dobrodružství, pátrat ve starých materiálech a užasnout, jak v nich začne objevovat život člověka v podivuhodných formách.
Já jsem šel hlavně po Přemyslovcích. Ne každý Přemyslovec byl slušný člověk, opravdu. Všichni však nějak přispěli k vývoji českého státu – jeden víc, jiný míň. U nás se dává přednost v kunsthistorii Karlu IV. Byl to intelektuál, který znal i několik jazyků, a dal národ dohromady. Pro mne je větší král Přemysl Otakar II.

Holubice z roku 1960, komentovaná jako lyrická filmová báseň, je vaším prvním celovečerním hraným filmem.

Když jsem natáčel Holubici, měl jsem na mysli především její internacionální dosah. Proto jsem vsadil na působení nejpřirozenějších vlastností filmu – jeho obrazové mluvy... Chtěl jsem citově vzrušit i lidi otrlé vůči tezím a frázím, jimž je třeba určité věci říkat způsobem neotřelým, osobitě. Proto dialog hraje ve filmu tak malou roli, proto v něm převažují vizuální prostředky.

O Vančurově literárním díle se dlouho tvrdilo, že je nefilmovatelné, neboť je až příliš vázáno slovesnou strukturou a jedinečným slohem svého tvůrce. Vy jste se podílel na kongeniálním přepisu Markety Lazarové.

Jakkoliv jsem si oblíbil tuto Vančurovu povídku nebo novelu, z textu nevysvitá, do jaké doby autor text zařadil. Našel jsem si určitou dobu, kdy se dalo předpokládat, že ještě na území ovládaných tehdejším králem, mohli na tvrzích a tvrzičkách žít lidé, kteří stále podléhali pohanským bohům. Pro realizaci filmu, jeho obrazové vyjádření, se mi zdála tato situace výhodná.

Filmy Adelheid, Údolí včel, Pověst o stříbrné jedli i přepis Stínu kapradiny Josefa Čapka jste vytvořil společně se scénáristou Vladimírem Körnerem.

S ním se mi spolupracovalo nejlíp. Je to vynikající spisovatel a vždycky jsme se dohodli.

Často se vracíte do historie. I biografie o Dvořákovi a Máchovi jsou zároveň filmy o našich dějinách. Kulturních dějinách.

Poznání dějin umění, ale také obecných dějin českého národa mi umožňovalo získat to, čemu Vladislav Vančura říkal vědomí souvislostí. Člověk by si měl uvědomovat, z čeho vzešli jeho předci. Zvláštní důležitost má pro mne období, které výrazně formovalo charakter českého člověka: třistaletý útlak po Bílé hoře.

Čím vás fascinovala právě osobnost Antonína Dvořáka?

Dvořák musel o muzice nesmírně mnoho vědět. Nebyl sice vynikajícím interpretem, ale jako dirigent zamával s každým orchestrem. Také je pozoruhodné, jak se Dvořák, venkovský Čech, vyrovnal se zcela odlišným prostředím Nového světa.
Čeho je schopen umělec? Smetana, již poznamenaný nemocí, přišel na policejní strážnici, aby mu opravili budík. A vidíte, dodával Dvořák, stále ještě byl mocen velké hudby. – Ne, nejsem pro umělé tragédie.

Na počátku sedmdesátých let jste se z Barrandova vzdálil. Točit jste mohl v Krátkém filmu a ve FS Gottwaldov.

Dělat krátké filmy, to je takový drobný zázrak tvoření. U hraného celovečerního filmu musím přesně vědět, jak budu postupovat. Výrobní plán musí být velice přesný. Zatímco když jsem točil dokumenty, potřeboval jsem prvotní estetický vjem ne pro scénář, ale hned pro celý film. S kameramanem jsme měli filmový materiál a představu, co a jak budeme dělat.
Mrzí mě, že jsem se nevyučil snímací technice, abych mohl sám natáčet. Jako třeba Špáta, který nepotřebuje ani režiséra.
Tady je tolik talentovaných lidí, například výtvarníků, že to svět neviděl. Snad proto, že nemáme moře. Je třeba, aby se něco pohnulo. Smysl tvorby není v tom jak, ale Co! Propracovat se však k obyčejnému způsobu vyjádření, k tomu je zapotřebí kus života. Když vím, o čem chci vyprávět, není těžké začít. Nejprve podmět, potom přísudek. Víš, co je to tvořit? Mě to zachránilo při životě, i když jsem úplný amatér.

Chvějící se rukou uchopil František Vláčil nabízený zapalovač, připálil si další cigaretu a téměř do třetiny jí rozdmychal. Zavřel oči, ale jistě ne před štiplavým dýmem.




→ Taussig, Pavel: Nejsem pro umělé tragédie. Kino 44, 1989, č. 4 (14. 2.), s. 3. [rozh.]

[převzato ze stránek o Františku Vláčilovi Radima Juřici]



* * *
TOPlist


© 2005-2020 Nostalghia.cz
© 2005-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]