Říkejte tu řeč
S Františkem Pavlíčkem o dramaturgii, zvláště rozhlasové



Výňatek z rozhovoru Petra Šrámka s Františkem Pavlíčkem o jeho spolupráci s Františkem Vláčilem, především na MARKETĚ LAZAROVÉ. Rozhovor vyšel v 2. čísle revue Souvislosti v roce 1999. On-line byl rozhovor k dispozici na adrese www.osf.cz/souvislosti [nyní již nefunkční].
K různým dílům jste se vracel opakovaně. Spíše než pracovní verze MARKETY LAZAROVÉ mám teď na mysli Čapkova Foltýna nebo vaše tři pokusy o Chválu prostopášnosti, původní drama o Mikuláši Dačickém z Heslova. Mohl byste některé z těchto opakovaných přístupů porovnat?
Mezi prvním a posledním pokusem o Dačického leží dvacet roků. První inspiroval Jaromír Hanzlík počátkem sedmdesátých let za naší spolupráce v Divadle na Vinohradech. Měla to pro něj být parádní role v romantické komedii. Studium osudů Mikuláše Dačického (v době tuhé normalizace, kdy jsem pracoval jako pomocný dělník) mě však zavedlo od milostné hříčky k hořké tragikomedii: z bujného renesančního kavalíra se stal antipod císaře Rudolfa II. v barokním světě přízraků a morových ran. Po roce 1989, tedy po patnácti letech, jsem se z iniciativy téhož divadla pokusil o komornější, civilněji laděný žánr. Režie však z něho za mé nedobrovolné neúčasti zplodila jakéhosi postmodernistického zmetka se spoustou popisnosti a protivných, hloupých (a hlavně zbytečných) sexuálních prostocviků. Je mi trochu líto, že spolupráce s „mým“ divadlem skončila v podobě provinčního dryáku. Ale co, potkaly mě už horší věci… Takže tou „mojí“ Chválou prostopášnosti zůstala verze druhá, z konce sedmdesátých let. Má v sobě něco z atmosféry Charty 77 a mého tehdejšího životního pocitu… Těch několik pracovních verzí MARKETY LAZAROVÉ bylo skutečně něco jiného. Několikaleté nepřetržité hledání cesty od jedinečné prózy ke scénáři, který by režisérovi umožnil uskutečnit vizi filmového díla souměřitelného s předlohou.

Kdy tato spolupráce začala?
Koncem padesátých let došlo ve Filmovém studiu Barrandov na pokyn „shora“ k politické čistce. Měl jsem tehdy dvě možnosti: buďto přijmout výpověď, nebo se ujmout vedení tvůrčí skupiny filmů pro děti a mládež, což jsem do té doby odmítal. Svůj souhlas jsem podmínil tím, že bude zrušena výpověď dr. Josefu Trägerovi a také že vedení FSB nezamítne zařazení adaptace Markety Lazarové do výhledového plánu mé nové skupiny. Samozřejmě že Marketa Lazarová je všechno jiné, jenom ne námět na film pro děti, ale já byl Vančurovou prózou doslova posedlý. A to jsem ani neměl představu, kdo by ji mohl režírovat. Náhoda však tomu chtěla, že se v mé tvůrčí skupině zrovna natáčel film HOLUBICE. A protože mě pracovní verze velmi zaujala, dal jsem si promítnout dřívější snímky jejího režiséra – a bylo mi jasné, že jedině on by se mohl o Vančuru pokusit, nikdo jiný. František Vláčil přijal můj návrh bez dlouhého otálení: tři dny poté, co jsem mu přinesl Marketu, přišel s planoucí hlavou a řekl: „Já jsem to dočet a mám horečku. Akorát kde se na to seženou prachy.“ Jeho podmínkou bylo, že budu spoluautorem literárního scénáře. S radostí jsem souhlasil, netuše, že právě začíná naše křížová cesta.

Křížová cesta?
Po těch letech už to říkám s humorem. Všechno by to však bylo na velice dlouhé povídání, tak alespoň stručně. Začnu těmi penězi: tenkrát se filmový rozpočet obvykle pohyboval kolem dvou a půl až tří milionů korun, ale točilo se i za milion dvě stě tisíc. My jsme věděli, že by to chtělo tak tři normální rozpočty (nakonec to vylezlo na čtrnáct milionů!), ale naštěstí skupina, kterou jsem vedl, už získala dvě ceny v Cannes a v Benátkách, takže se věřilo, že peníze budou v dobrých rukách a že se to nakonec vyplatí. Práce na literárním scénáři se z předpokládaných šesti sedmi měsíců protáhla na více než čtyři roky! Kromě toho jsme se dost lišili v představě o výsledném vztahu mezi literaturou a filmem. Já byl zatížen uhrančivostí slova, zatímco pro Vláčila bylo slovo pouze impulzem k cestě za celkovou výtvarnou představou (včetně tušení hudby atd.). Proto jsem mu občas vytýkal přezíravý vztah k předloze. Někdy podlehl prvnímu nápadu bez ohledu na realizovatelnost, někdy se dostal do zajetí vize, která byla zcela mimo rámec předlohy. Sílu předlohy bylo po mém soudu nutno neustále dolovat v jejích samotných základech, v jejím „osudovém podmínění“, nikoli mimo její svět, „odjinud“. (V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že Vláčil byl dobrý všude tam, kde měl silnou předlohu. Nemusela být velká, ale silná – ADELHEID, HOLUBICE, SKLENĚNÁ OBLAKA, ÚDOLÍ VČEL aj.) Sice jsem se tehdy považoval za ochránce Vančury básníka, ale je pravda, že výmluvnost některých Vláčilových filmových obrazů se řeči velkých básníků vyrovná. Dnes si myslím, že Vláčilův postup byl správný, že to nebyla přezíravost, ale ostražitost: Vláčil se hrozil „hegemonie“ dialogu.

Dala by se dnes zrekonstruovat vaše společná pouť za filmovou Marketou Lazarovou?
Spolupráce začala dlouhými debatami. V dohodnutých intencích jsem psal celou verzi, o které jsme se následně dohadovali. A protože byl František zpravidla zase o kus dál se svými představami a nápady, podrobil ji často dosti tvrdé kritice. Na některých korekturách jsme pracovali společně, na jiných odděleně. Já měl v této fázi na starosti dialogy, jeho zajímala spíše „levá“ strana scénáře. Scény jsme většinou aranžovali na podlaze (uměl namalovat věci do mrtě, překrásně!). K tomu patřilo také to, že jsme recesisticky hovořili řečí Vančurových hrdinů. A když se zdálo, že jsme podstatně pokročili, psal jsem další verzi. František v pozdějším stadiu práce psal své úpravy přímo do mého rukopisu. Tak vzniklo několik celkových pracovních verzí, asi čtyři nebo pět. Mezitím vznikaly náčrtky a koncepty jednotlivých sekvencí (později kapitol, když jsme se dohodli na novém členění filmu). Byly těch konceptů desítky, ale já už to po těch třiceti letech nedovedu spolehlivě spočítat. Navíc rukopisy už většinou neexistují, protože za mé vazby v Ruzyni, tedy po mém zatčení v souvislosti s Chartou 77, byly – nikoli ze zlé vůle, spíš na ochranu mých přátel – spolu se závažnými písemnostmi zničeny. Státní bezpečnost pak u nás skutečně provedla několik domovních prohlídek… Zbylo mi jen několik málo textů.

Mohl byste přiblížit, jak vypadala vaše spolupráce konkrétně?
Při takovém počtu verzí a meziverzí jsme se pochopitelně neustále vraceli, něco vypouštěli, ale také moře věcí dodávali. Vláčil si třeba vzpomněl, že mu tam chybí postava, která by celý film spojovala, postava poutníka. Upozornil jsem ho, že v Obrazech z dějin existuje mnich Bernard. Tak po zdolání všech autorskoprávních nároků historiků, kteří dávali Vančurovi materiály k Obrazům, se to podařilo udělat. Jenomže zase: my jsme kreslili mnicha Bernarda pro Rudolfa Hrušínského, a pak to Hrušínský odřekl. Že tam tedy bude Vladimír Menšík. Jenže věci, které měl říkat Hrušínský, budou vypadat úplně jinak, když je řekne Menšík, muselo se to předělávat. To samé hejtman Pivo: když při zkouškách seděl na koni Vítězslav Vejražka, tak to byl spíš Jan Roháč z Dubé, postava z Jiráska! Hrušínský byl zase moc Hrušínský, a ne dost hejtman Pivo, rušilo to. Tak jsme to Zdeňkovi Kryzánkovi museli „ušít“ na tělo. I Magda Vašáryová byla vybrána proto, že byla neznámá (a samozřejmě proto, že byla schopná hrát roli v rozmezí ušlechtilé dívky a loupežnické dcerky; já navrhoval tři jiné typy, ale to byly spíš princezny). Stejně nejistý byl Fero Velecký, který nakonec skvěle zahrál Mikuláše. Pamatuju se na scénu, kdy Vláčil stále nebyl spokojený se vzezřením Mikuláše, kterého na Obořišti právě zbili. Ptám se Vláčila proč? proč se netočí? A on na to: já nevidím tu pěnu v koutku úst. On chtěl vidět pramének krve a nad ním pěnu v koutku úst! Jako dramaturgovi a vedoucímu skupiny, to vám tečou nervy! Nebo ve chvíli, kdy Kozlíkova žena uspává nemocné děcko, chtěl nějakou magickou strunu. Tak jsem hledal, co by mohlo být mýtické vyprávění z té doby. Nakonec jsem našel – Luckou válku v Jiráskovi, kde je figura Straba. To slovo Vláčila uhranulo! Složil jsem tedy báji v rýmované próze – jenomže ve filmu z ní pochytíte každé desáté slovo! A když jsem diváka bránil, že tomu nebude rozumět (já to psal, a přesto jsem pak tomu monologu nerozuměl!), Vláčil na to řekl: ať si to divák domyslí. S tím také souvisí Vláčilova představa, že Kozlík ve čtvrté větě rapsodie, když po hádce s hejtmanem Pivem utíká z Boleslavi a má v patách vlky, nebude vůbec v obraze, jenom ti vlci (v dálce, zblízka) – a divák pouze uslyší jeho hlas! Ale tady už jsem se vzbouřil, protože i když je to překrásný imaginativní námět, objektivně už by sekvence ztrácela logickou souvislost a divák by nevěděl, o co jde – pochopili by to jenom lidé ze štábu. A takových věcí jsme řešili bezpočet… Tento „zápas“ s Vláčilem trval doslova až do konce natáčení: ještě na konci chtěl do děje vtělit tzv. dynastické obrazy, jenže tím by se do mimočasovosti komorního žánru vložila historická epizoda. Nakonec jsem ho přesvědčil – možná nepřesvědčil, on něco natočil –, ale došly peníze. I tak je MARKETA příliš dlouhá a i tak leží v archivu desítky metrů materiálu, který se do definitivní podoby už nevešel. Takže „srážky“ byly na denním pořádku, ale nikoli ve zlém (já jsem cholerik, on byl naštěstí klidnější, a navíc věděl, že nakonec udělám maximum pro to, aby se cítil na pevné zemi). Ale i když jsem si tenkrát říkal, že to vede k zešílení nebo k naprostému rozchodu, nakonec mezi námi nezůstal jediný stín, zůstalo dokonalé porozumění… Ohromně zajímavá práce, vysilující, nekonečná. Já jsem taky na to spotřeboval většinu času u filmu, sice jsem dramaturgoval OBCHOD NA KORZE a další věci, ale tohleto mi zabralo hrůzu času. Dokonce když jsme to pak s Vláčilem spočítali, zjistili jsme, že máme na hodinu scenáristické práce o dvacet halířů míň než uklízečky na Barrandově! Ale byli jsme zkrátka pro to tak zaťati, že nám to bylo jedno. Nakonec zaplať Bůh, že se to podařilo takhle. A výsledek? Neumíte si představit, jak mi bylo, když jsem po premiéře šel za paní Vančurovou a ona mi řekla: „Pane doktore, vy jste mě podved. Vy jste mi sliboval něco úplně jiného, vy jste mi sliboval jarmareční baladu.“ (Smířila se a odpustila mi až o pět roků později, když jsem pro Divadlo na Vinohradech adaptoval Vančurovu Josefinu, shodou okolností poslední inscenaci, než mě vyhodili. Po premiéře za mnou přišla a řekla: „Vše odpuštěno, Vladislav by měl radost.“) Moje maminka, když viděla, jak jdu sklesle ze slavnostní premiéry, mě utěšovala: „Nic si z toho nedělej, každý má někdy v životě průšvih.“ Když jsme s Vláčilem film dokončili, považovali jsme se za pohrobky po Vančurovi – tak silně jsme žili v zajetí jeho světa. Oslovovali jsme se navzájem: „Františku Pohrobku.“ Pak jsme ještě spolu chtěli dělat Durychovo Bloudění, ale po dvou letech jsme to vzdali, protože jsme dospěli k závěru, že se toto překrásné barokní oratorium nedá filmově vyjádřit. A také Valdštejna, jenže už tomu doba nepřála. Vláčil pak ještě udělal krásné věci, ale už nikdy neměl, řekl bych, tolik času a energie, aby se do práce mohl ponořit s takovou náruživostí. To se vám povede jednou za život.

V roce 1976 jste v jednom rozhovoru uvedl, že by se scénáře měly vydávat tiskem pouze ve výjimečných případech. Filmový scénář MARKETY LAZAROVÉ vyšel v loňském roce. Co vás k tomu vedlo?
Já nepatřím k vydavatelům, dokonce jsem až do července 1998 o projektu vůbec nevěděl. Ale důvody si umím domyslet: filmu se dostalo řady ocenění, je to vrcholné dílo jednoho z našich nejvýznamnějších tvůrců atd. Navíc dostatek obrazového, fotografického a rukopisného materiálu činí z publikace nejen cennou učebnici režie a scenáristiky, ale i unikátní dokument. (Ostatně to se dělo už před lety, pamatuju se na řadu takto vydaných scénářů slavných filmů italského neorealismu.) Literárním dílem však scénář nikdy není.

Pokud je mi známo, Vančura byl v rozhlase jenom čten (Pekař Jan Marhoul, Markéta Lazarová). S čím se bude muset vypořádat ten, který se pokusí Markétu Lazarovou pro rozhlas zdramatizovat? S tou přemírou ticha, které snad z každého Vančurova slova tak hlasitě promlouvá? Nebo že by Vančura opravdu „nešel“ pro rozhlas?
Celý ne, ale Markéta Lazarová, Pekař Jan Marhoul, Hrdelní pře určitě ne. Protože když vezmete Vančurovu větu, tak jí nestačíte, musíte ji číst dvakrát nebo třikrát. Poprvé proto, aby vám došlo, že to je skutečně to, co je tam napsáno. Podruhé z radosti, že jste tomu porozuměl, a potřetí s tím pocitem euforie, jakou vám autor předložil ohromně důvtipnou a krásnou větu. Vančura charakterizuje v Pekaři Marhoulovi jednu postavu, že to je kynik litující, že nemůže bydlet v sodovkové láhvi. To je překrásný obraz! Ale někde jsou i schválnosti: Hrdelní pře aneb přísloví, to už přestává být pro mě snesitelné – ani při dvojím čtení si nejsem jistý, jestli tomu rozumím správně. Jenže při rozhlasovém poslechu se nemůžete zastavit. To je, jako když ztratíte v cizí řeči jedno slovo, a než ho rozluštíte, ztratíte dvacet slov dalších. A u Vančury je obzvlášť velké nebezpečí, že ztratíte souvislost. Stylisticky a lexikálně neobvyklá próza se i sólovou četbou dá „zvládnout“ jen při možnosti proměnlivého tempa, čtenář musí mít možnost se vracet, potvrdit si i jen tušené souvislosti, nedopovězené dialogy… Jakmile jazyk začne být, řekl bych, barokně trošku víc ozdobný, klenutý, nemůžete ho posadit před mikrofon, aby se pohyboval v čase od bodu A k bodu B, od první minuty do minuty třicáté. Takže Markéta je pro rozhlas nezdramatizovatelná. Snad jedině kdybyste byl velice, velice nadaným a oddaným učedníkem proutkaře, jehož proutek „se stále ohýbá nad těmito spodními vodami“.

→ Šrámek, Petr: Říkejte tu řeč. S Františkem Pavlíčkem o dramaturgii, zvláště rozhlasové. Souvislosti 1999, č. 2 (40), s. 6–21. [rozh.]

[na Nostalghia.cz publikováno XXXX]



* * *
TOPlist


© 2005-2020 Nostalghia.cz
© 2005-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]